Lucynka a hvězdy II

Bojím se ztrát a bojím se i zisků, co život, peníz po penízku, sype do otevřených ran. Bojím se jít a bojím se i zůstat otálím ač znamená to ustlat, spát na prahu a s dveřmi dokořán. Děsím se samoty a děsím se i něhy počítám, když roztají sněhy, naději lehce spálí holomráz. Děsím se jasu a děsím se i tmy obchází, slídí jak mé dny strhla by na svou stranu snáz. Úzkosti, děsy ze všech stran táhnou sem jako mračna vran přesto já dýchám dál.

.....O nedočkavosti byl vlastně tak trochu už minulý článek. Nedočkavostí v pravém slova smyslu, tou zapálenou a hořící, u nás vyniká právě Juli, ale i my ostatní jsme občas schopni vzplanout. .....Tak třeba Rézka, ta to má prosté, ta sotva dorazí domů, už se nemůže dočkat, až si doma "odkroutí", pomyslně povinný počet dní (hodin), než zase bude moct vypadnout. A vzhledem k (ne)náladě, která panuje, když je doma, je nás nedočkavých víc. .....Matiásek je klasické batole, nedočkavostí v podstatě žije. Nedočkavě vstává, nedočkavě se vrhá do všeho, co se mu postaví do cesty a já nedočkavě čekám, až konečně usne. A pak se zas nemůžu dočkat, až mě ráno chytí kolem krku a bude mi povídat, jak venku "ede brma" (jede auto), "ítí šu" (svítí sluníčko) a "pípí ňamy" (ptáčkové zobou) a on má "bo a cáty cáty my" (má bobek a chce mydlinky na koupání). A u toho všeho se neuvěřitelně krásně směje. .....Pravda, u mě jde většinou o nedočkavosti zcela prak...

Vezmu si s sebou vítr pod křídla rackům přiletí-li. Vezmu si s sebou příboj, co za úplňku vždycky sílí. Vezmu si s sebou plamen jenž v srdci plaše hoří. Vezmu si s sebou dlaně, do dlaní soli ze všech moří. Vezmu si s sebou sen, ten sen, co líbá tvými ústy -a jestli tohle smím si vzít- můj pustý ostrov nebude už pustý.

--------Stalo se z neděle na pondělí (aby v tom ještě někdo neměl zmatek :-))--------- ....."Dobré pondělní ráno, Praho", říkám v jedenáct dopoledne, když konečně otevřu oči. Vrátili jsme se se včera večer z chaty, tašky vybaleny, špinavé prádlo roztříděno, špinavé děti očištěny, hladové nakrmeny, unavené uloženy, počítač zapnut, káva vroucí a vonící, ááách to je úleva. .....Zbývá splnit si jen jeden sen, sen o horké vaně, jen tak kliknu sem, kliknu tam a hned půjdu na to. Tak si tak klikám a najednou je půl třetí v noci. No, nic hrozného, to se dá ještě stihnout, přeci jen, po týdnu přírodního života, jakkoliv osvěžujícího duševně, je vana lákadlem i nutností. Vana plná vody až po okraj, vody tekoucí, teplé, průzračné, žádné komáří larvy, žádná březová semínka, co nejdou za nic vyčesat z vlasů. Sprcha pod širým nebem, kterou jsem si užívala v současných hojných nočních průtržích a bouřkách, byla sice úžasná, elektrizující, prudká, ledově povzbuzující, ale i troškuku děsivá a...

.....Jen pro ty nejmladší, ztráta nevinnosti u dívky byla dříve poměrně poeticky nazývána ztrátou věnečku. Nechci tu ale rozebírat dědičný hřích, v dnešních souvislostech mi připadá přehnané nazývat něco takového vinou. .....Za nejtragičtější vinu dnešní civilizace považuji zarputilou snahu mít se líp a líp, až se budu mít nejlíp na celém světě a ruku v ruce s tím, mít moc, větší a větší až ..... a to naprosto bez ohledu na ostatní, nebo dokonce na jejich úkor. Není to jen o jednotlivcích, ti sami o sobě zase tak velký vliv nemají, spíš o skupinách, společenstvích, u kterých ani není jasné, kdo vlastně stojí v pozadí. Konají ve jménu lidstva, lidstvo potřebuje!.... nové zdroje, nová území, nové obzory. Všechno se to děje s jakousi anonymní setrvačností a ač je spousta lidí, kteří se snaží proti tomu bojovat, vítězství jsou nepatrná, ojedinělá a leckdy nemají dlouhého trvání, "pokrok" je pomalu, ale jistě převálcuje. Lidstvo zkrátka POTŘEBUJE. .....V běžném životě moc neuvažuj...

Když podvečer na moře padá a v tichu sílí jeho hlas, tesknota se zadem vkrádá, spolu s mlhou, která ráda vynoří se v tenhle čas. Já lampu mezi okna vkládám pro lodě, které zbloudily a v noci často nahá spávám, na známé místo klíč tvůj dávám kdyby ses vrátil, na chvíli. Jak v hodinách mé srdce tiká měsíce běží o překot, jsem jako žena námořníka, pokorně čeká, nenaříká, jen v bouřích ztrácí pevný bod. A zkrátka věří, že se vrátí, ač o té lodi není zpráv, dny se koncem léta krátí a její úsměv jiskru ztratí, však doufá, že je živ a zdráv. Své slzy, jdouc přístavem, skrývá, snad pochybností zaskočená a pevně před sebe se dívá, na účast vzdorně odpovídá: "jsem přece námořníka žena". Dny její plynou, stále stejné, na stesk a lítost není čas večer z ní požehnání sejme ví, že jí nikdo neobejme, bezbřehá bolest je tu zas. Vždycky se vrátil, tentokráte mešká a polštář její, už bělavý je solí, to noc je zrádná a neskonale těžká, vplíží se znovu pochybnosti dneška, odkládá šaty a nahá duš...

.....Tak vám tak celý týden uvažuji o tématu týdne, ne snad, že bych neměla co napsat, naopak, mám jen obavy, abych nepůsobila dojmem, že se holedbám, chlubím, či dokonce vyvyšuji nad obec blogerskou. Víte, já totiž tohle slovo nemusela hledat po všech čertech, já ho mám ve své slovní zásobě už hodně, hodně dlouho. Je mi jasné, že se najdou tací, kteří mé vyprávění budou považovat za mystification, ale co si budeme povídat, pochybovači se najdou vždycky. .....Znám to slůvko už od poměrně ranného věku čtyř, pěti let. Bylo to naše oblíbené rozpočítávadlo, když jsme hrávali na schovku, na babu, čáp ztratil čepičku, nebo cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum a později na šerify a bandity, indiány a bělochy, nebo sever proti jihu, zkrátka , kdykoli bylo nutné se rozdělit a ostatní děcka žvatlala něco jako "pla-ve mý-dlo po Vl-ta-vě" , či "en-ten-týky dva špa-lí-ky", my světácky rozpočítávali "flo-cci-nau-ci-ni-hi-li-pi-li-fi-ca-tion, teď od sto-lu jdi pryč, ne-zby-lo ...

.....Realita je jako chameleon, co chameleon, kam se na ni ten plazivý krasavec hrabe. Chameleon totiž není povahy zákeřné, což se o realitě říct nedá, ani když se jí snažíte polichotit. .....Kdybych měla začít úplně od začátku, musela bych se vrátit až k samotnému narození. Po devíti (v ideálním případě) měsících vznášení se v bezpečných vodách maminčina přístavu, bez pocitů hladu, žízně, obklopeni ochrannými hradbami, za které realita nemá přístup, se náhle všechno změní. Prásk, velký třesk, světlo, zima, rámus, hlad, realita jako z hororu. Ve většině případů je tu milující maminka, která číhající realitě neúnavně stíná všechny její zubaté hlavy a ještě nějakou dobu nedopustí, aby na nás dýchla svým jedovatým dechem. .....Jak ale stárneme a maminka umdlévá, realita se začne nepozorovaně vkrádat zadem, z boku, horem i dolem a než se nadějeme, je jí všude plno. Realita máminých "ne nesmíš", realita prvních plácnutí přes plenku, realita odřených kolen, realita strašidel v tmav...

.....Prý, píšete článek k tématu týdne "Porno". No a v tom je kámen úrazu, nepíšu, nepíšu už od úterý, chci, ale "porno" mi jaksi kluzce uniká. Vím, když nemáte co napsat, prostě nepište, on se beztak svět nezboří. Jenže to bych se nesměla "seknout". Byla v poslední době spousta témat, která jsem vynechala, nebo jsem nedošla dál, než k nedokončenému rukopisu a nic, žádný problém. Netuším proč jsem se umanula napsat právě na tohle, zvlášť, když to ani není něco, v čem bych byla nějaký znalec, nebo alespoň vděčný divák. Znáte ten pocit, že si na něco nemůžete vzpomenout, jméno filmu, herce, melodii písničky a čím víc se snažíte, tím víc vám to uniká. Je to tak blizoučko, hned za příští myšlenkou, na jazyku, ale nedosažitelné. Já v takovém případě nemám klid dokud na to nepřijdu, nebo neusnu. A tak je to i s tím pornem, jednou jsem si usmyslela, že něco bude a tak dnes, v neděli, kdy mám poslední možnost, jsem odložila papír a rozhodla se pro klávesopis. Neví...

.....Ano, je to tak. V mém životě se objevil nový muž. Přiznám se, že už vám to nějakou, poměrně dlouhou dobu tajím. Poprvé jsem o něm slyšela už (i když vlastně až) v březnu, jen jsem ještě netušila, že je to nový chlap na obzoru. Nechtěla jsem to zakřiknout a taky jsem to i já sama musela přijmout, vstřebat, nějak se s tím v sobě srovnat. A tak mi nezbývalo, než být za tajemnou. .....Přijato, vstřebáno, srovnáno, zkrátka, už nemám jediný důvod dál něco tajit a téma týdne mi přímo nahrává. Začátek. Nový začátek. Vlastně hned několik nových začátků. .....Jmenuje se Matias. Můj nový začátek. Začátek nové éry mého života. Přináší naději, úžas, radost, lásku, něhu, přináší nový smysl života. Přináší zmatek, vzrušení, novou náplň dní, spád, shon, novou náplň nocí, nový úsměv na tvář. Je báječný, má neuvěřitelné kouzlo a myslím, že jen málo žen, které ho uvidí, mi nezávidí. ..... Jmenuje se Matias, je mu jeden měsíc, narodil se Rézce a je to tedy můj vnuk. Vy, kdo sem zavítáte častěji, musí...

Stroj času mít, já nejspíš vím, kam zpátky v čase zamířím. Náš první pohled do očí, který jak jiskra přeskočí. A srdce přejde z chodu v cval. Ten první den já vrátím zpět, bude to pěkná řádka let, však pro stroj času, co to je? Má v jízdním řádu staletí, tak je tu velká naděje, že zpátky k tobě doletí. Těch dní by jistě bylo víc, jak nevynechat vůbec nic? Ten první večer, pátou noc a vší té hudby sladkou moc. A tance vášeň, žár i klid. A jízdu noční tramvají, kdy slíbil jsi mi potají, že už jen spolu napořád a jak i v dobrém, tak i zlém, budeme ruku v ruce stát, občas i tančit životem. Však, kdybych volbu měla jedinou, ta hodina, by byla hodinou, kdy odcházel jsi a byl jen sám, tu hodinu já zpátky dám. A budu s tebou, nenechám už čas, aby vzal mi v proudu dní tvůj pohled, pohled poslední. Má ruka bude v dlani tvé, mé rty řeknou, co měly říct, tvůj strach se v lásce rozplyne, já nepřála bych si nic víc.

Pokusila jsem se napsat krátkou pohádku pro kulíšky, k jejichž tvorbě vyzvala na blogu. cz Edith a které mají svůj vlastní blog Pohádky pro kulíšky . Pokud budete mít chuť a čas připojte se také, informace najdete na výše uvedených odkazech. .....Byla jednou jedna malá, úplně maličká pohádka. A měla jedno velké, velikánské trápení. Byla tak krátká, že při ní nikdy nikdo nestihnul usnout. Žádného kluka, ani holčičku nikdy neuspala a co víc, když jejich maminky vyndaly tuhle maličkou pohádku v maličké knížce z knihovny, všechny děti hned začaly volat "Né, mami tuhle né, ta je tak strašně krátká, já chci Popelku, já chci o drakovi se sedmi hlavami, já chci radši Ferdu mravence". A tak maminky zase uklidily maličkou knížku zpátky a sáhly po nějaké veliké s dlouhými pohádkami. .....Kolik nocí ta pohádka proplakala a prostýskala si, "Proč já nemůžu být aspoň o kousíček větší a delší, abych mohla aspoň jednou, jedinkrát někoho uspat?" A tuhle maličkou pohádku, měla ve své...

.....Její vzduch byl první, který jsem vdechla do plic. Její rušná ulice, byla tou, na kterou jsem byla vynesena a poprvé spatřila oblohu. Pouliční lampy vyháněly strach z mých batolecích snů. Její dlažba a asfalt otloukaly moje kolena a kapky mojí krve v jejím prachu a její prach, v krvi na mých kolenou, z nás udělaly pokrevní sestry. Doprovázela mě do školy a chodily jsme pozdě, protože stále bylo něco nového, čím mě okouzlovala. Byla pro mě tak domácká, bezpečná a všudypřítomná. Byl to zatím jen nepatrný dílek obrovské skládanky, o které jsem neměla ani zdání. Rostla se mnou, stále bylo co objevovat, tolik krás a tolik tajemství, co čekala na odhalení. Provázela mě dětstvím, kdykoliv jsem jí opustila, ráda jsem se vracela. .....Stála mi za zády na prvním rande, a sčítala mé polibky. Do její tmy jsem šeptala svá přání. Do její tmy se vsakovaly mé slzy. Byla přítelkyní, co věděla vše. Toulala jsem se v jejích parcích, poznávala hlučná náměstí i tiché, zasněné kouty starých uliček. Mám...

Rozhledna tančí ztemnělou zelení Triga se vzpíná na památném kameni Hradčany brodí se vlnami červánků sta věží zazáří jak plamen ve vánku Vltava celá když se sešeří skryta je v šedém racčím pápěří Tmou potom zalije noc tichá nábřeží jak vínem opije ty kteří nevěří Kouzlo je obejme pod svící kaštanů kde slunce zlatavé najde je po ránu Praha se rozzáří jak rosa v krůpěji nový den přináší zas novou naději

Nic je ticho po výkřiku, Nic má v noci v moci kliku, kliku mého pokoje, kde se to Nic neděje. Nic nebydlí pod postelí, nečíhá dokud jsem bdělý, nekrade se tiše ven, když jsem spánkem uvězněn. Nic nevrže, Nic neťuká, Nic nešmátrá jako ruka, až pod mojí peřinu, kde snad strachy zahynu. Křik se nese celým domem, Nic se schová a já honem bosý běžím ke dveřím, už Ničemu nevěřím. Máma přijde v okamžení a říká mi "Nic tu není", vyjde z mého pokoje a já vím, že Nic tu je. Jen co máma zavře dveře Nic už z kouta znovu leze, cestou nadme záclony, rozsype mi bonbony. Otevře si dveře skříně, potom protáhne se líně, jako by snad chtělo spát, však nejdřív, si prý budem hrát. Vytáhneme angličáky, plyšáky a lego taky, Nic je štěstím bez sebe, prý jsem ho vzal do nebe. Do oka se slza vkrádá, konečně má kamaráda, když se potom půlnoc blíží, Ničemu se oči klíží. A abyste to věděli, usne v mojí posteli, ještě chvíli na Nic koukám, jak si spokojeně brouká. Už Ničeho se nebojím, jsem rád, že je v m...

.....Moje "pikniková" návštěva parku, ktrou popisuji zde , přinesla, kromě již zmíněného článku, i nástin úvahy, kterou se pokusím dokončit nyní. .....Tak stále sedím na Ladronce, tentokrát přímo u usedlosti, kde je občerstvení a dětské hřiště. Psaní vlastně vytváří ochrannou bariéru mezi mnou a dalšími asi stopadesáti dobře se bavícími lidmi. Svým způsobem se od nich snažím pochytit tu bezstarostnou, uvolněnou a radostnou náladu, víkendového slunečného odpoledne, na straně druhé, stupňují můj pocit opuštěnosti a jinakosti. Jak už jsem psala dřív v jednom článku, vemte depresivního člověka někam se bavit, dosáhnete jedině toho, že mu v reálu ukážete, jak moc zle na tom je, ve srovnání s ostatními, což by mu zalezlému doma v doupěti tolik nedocházelo, tady se tomu kontrastu není možné vyhnout. V konečném výsledku je mu hůř, než dřív. Vedle zářivé bílé, je každá šeď ještě špinavější a ponuřejší. Ale Juli se baví, to je podstatné a já aspoň píšu a budu mít co datlovat. .....Lidé...

.....Palec nahoru, znamená milost, palec dolů, rozsudek smrti. Za dávných dob, v arénách gladiátorů, všem srozumitelná gesta. V pozměněných významech přetrvala až dodnes. A s jedním z nich, mě seznámila Juli. .....V mateřské školce, jsou děti v kamarádství...no, poněkud nestálé. Včera největší kamarádky, dnes se odmítají, i jen podívat stejným směrem. Někdy je to otázka vztahu mezi dvěma kamarády, nicméně mnohokrát se zapojí i celá třída. A tak se někdy stane, že jeden týden, vás dítko budí ráno o půl hodiny dřív, jen abychom náhodou nezmeškaly školku a další týden, předstírá tvrdý spánek, ještě deset minut po zvonění budíku, obléká se, jakoby to dělalo poprvé v životě a do školky kráčí krokem odsouzence, kterého vedou na popravu. Záleží jen na povaze dítěte, jestli se vám podaří zjistit, co se vlastně děje. Mně se to podařilo až na několikátý pokus a po značně nenápadné a taktické vyzvídací metodě, kecám, ani nevím jak se mi to povedlo, ale nakonec jsem si to dala dohromady. .....Pros...

.....Ráno přišlo dřív než jindy, celým městem se neslo vzrušené chvění. Jako by přeskakovaly jiskry, z jednoho, do šera rozsvíceného okna, do druhého a zapalovaly požár chtivé nedočkavosti. Hodinu před polednem, už bylo náměstí plné, byli tu všichni, staří, mladí, muži, ženy, děti. Všude se nesl polohlasný šepot, napjaté očekávání i strach ovládly všechny bez rozdílu. Začalo odbíjet poledne. Směrem od šatlavy se dav rozestoupil, popoháněn dráby, "už ho vedou", neslo se jako vlna davem. Šel, hlavu skloněnou, ruce svázané za zády, nedíval se do těch dychtících očí, které znal skoro všechny, očí sousedů, přátel i nepřátel, očí plných odporu, zhnusení, nenávisti. Došli až k pódiu, narychlo stlučenému vprostřed náměstí, pár dřevěných schodů a stál tu přede všemi, proboden stovkami pohledů. .....Kat vystoupil nahoru hned za ním, dav zprudka vydechl jako jedna bytost, při pohledu na těžký, v slunci zářící meč, nástroj spravedlnosti a pomsty. Zdálo se mu, že čas se zastavil, viděl mo...

..... Tento článek, jsem měla téměř napsaný, na minulé téma týdne, ale nestihla jsem ho dokončit. Tak ho přidám alespoň nyní, hlavně proto, že už je vlastně skoro hotový a na vymýšlení něčeho nového se moc necítím, přesto mě však to datlování dokáže na chvíli zaměstnat a uklidnit. Myšlenky se na tu chvíli maličko pozastaví, v tom věčném pobíhání v nesmyslných kruzích. . .....Nevím, jestli žít život bez iluzí, znamená být realistou, nebo pesimistou. A podle jakého klíče vlastně oddělíme iluze od snů, očekávání, představ, nadějí a plánů? Iluze, které, jak jsem se dočetla v mnoha článcích, mají téměř vulgární příchuť, jsou něčím zákeřným, už svojí podstatou, protože nepřinášejí nic, než zklamání a žádoucí by bylo jejich potracení, ještě v raném zárodku. A tady zopakuji svoji otázku "jak rozeznáte iluzi od snů a přání a představ a možná trošku přehnaných plánů"? Není to náhodou tak, že to, že iluze byla jen iluzí, zjistíme právě až tehdy, když ji ztratíme? Tady by se hodilo přísl...

.....Mezi vámi, co už přeci jen máte pár zkušeností za sebou, se jistě najdou tací, kteří byli postaveni před možnost, někdy lákavou, někdy lehce děsivou, nicméně i vzrušující. Po delší době jste narazili (dejme tomu, že úplně náhodou) na svého ex. Oči se střetnou a najednou prásk, jiskry létají všude kolem, div, že nemusí dorazit požární sbor. Je to plné potlačovaných vášní, v dokonalém poměru vyvážené strachem, co by, kdyby. Jste trháni na kusy touhou, vrátit se do známé náruče a zároveň přísně varováni protivným rozumem, který blábolí cosi o nemožnosti vstoupit do stejné řeky. Ať, pohodíte vzdorně hlavou, nemusí být stejná, může být lepší, snažíte se překřičet rozum, ale uvnitř se chvějěte obavami. Hnáni tím, co máme společného s většinou živých organismů a navíc tím, co přiznáváme jen vlastnímu druhu, tedy pudem (a rozhodně ne sebezáchovným) a (po)citem zvaným zamilovanost, se povětšině řítíme vstříc rozčarování. Jenže, kdo by odolal , jsme jen lidé, není-liž pravda? Co tak k tomu ...