Co ještě vzniklo v parku

.....Moje "pikniková" návštěva parku, ktrou popisuji zde, přinesla, kromě již zmíněného článku, i nástin úvahy, kterou se pokusím dokončit nyní.

.....Tak stále sedím na Ladronce, tentokrát přímo u usedlosti, kde je občerstvení a dětské hřiště. Psaní vlastně vytváří ochrannou bariéru mezi mnou a dalšími asi stopadesáti dobře se bavícími lidmi. Svým způsobem se od nich snažím pochytit tu bezstarostnou, uvolněnou a radostnou náladu, víkendového slunečného odpoledne, na straně druhé, stupňují můj pocit opuštěnosti a jinakosti. Jak už jsem psala dřív v jednom článku, vemte depresivního člověka někam se bavit, dosáhnete jedině toho, že mu v reálu ukážete, jak moc zle na tom je, ve srovnání s ostatními, což by mu zalezlému doma v doupěti tolik nedocházelo, tady se tomu kontrastu není možné vyhnout. V konečném výsledku je mu hůř, než dřív. Vedle zářivé bílé, je každá šeď ještě špinavější a ponuřejší. Ale Juli se baví, to je podstatné a já aspoň píšu a budu mít co datlovat.

.....Lidé. Stále mě tak hluboce udivují svojí různorodostí, naprostou odlišností, jeden od druhého a hlavně ode mě samé, každý má svůj vlastní, neopakovatelný odstín. Odlišné životní styly, různé zvyklosti, nestejně nastavené hranice, jsou pro mě, jako rodilého pozorovatele (nikoli účastníka děje) stálou inspirací, některé nechápu, jiným bych se ráda podobala (nemluvím o vzhledu), přičemž těch prvních je podstatně víc.

.....Čím dál víc vidím, jak nás určuje nejen to, kým jsme se narodili, ale i do jaké rodiny. A jak strašně těžké, v mnoha případech marné, je vymanit se z jejího vlivu na náš život. A jsou to právě ostatní lidé, kteří nám ukazují, že život se dá uchopit i jinak, že hodnoty mohou být různě seřazeny, že neexistuje něco jako jediný správný způsob a jediná pravda. Život má tolik tváří, kolik lidí ho žije, tolik osudů, radostí a bolestí, kolik je na světě duší.

.....Mnohem víc, než dřív u Rézky přemýšlím nad tím, co bych chtěla Juli předat do života. Tehdy jsem byla mladá a prostě jsem žila a moc to neřešila. Nepřemýšlela jsem sama o sobě, natož o svém dětství, nerozebírala jsem kdo jsem a jaká jsem a hlavně proč to tak je.To přišlo až s věkem. A teď vidím, že začátek i konec všeho je v rodině a v dětství, mám najednou strašný pocit zodpovědnosti a zároveň bezmoci, protože nevím, zda je možné překročit vlastní stín a dát dítěti něco, co sami nemáme. Sebevědomí, schopnost radovat se naplno ze života, uvolněnost, bezprostřednost, schopnost přizpůsobovat se změnám.

Dítě se automaticky přizpůsobuje svým vzorům, rodičům, oni jsou jeho měřítkem, jeho předlohou, přejímají nejen jejich chování, ale i všeobecný postoj k životu. A to vše na úrovni mnohem hlubší a podvědomější, než aby ji mohlo ovlivnit to, co dětem jenom říkáme, aniž bychom tak zároveň i žili. Povzbuzovat dítě k odvaze, když sami jednáme v neznámé situaci ustrašeně, pěstovat v něm sebevědomí, když sami si necháme všechno líbit a předem vzdáváme každou výzvu, učit ho radosti ze života, když sami jsme introvertní melancholik, je asi tak stejně platné, jako snažit se, aby se od nás dítě naučilo cizí jazyk, když na něj budeme mluvit jenom česky.

Jako mladá maminka jsem byla rozhodně bezstarostnější, teď mě pocit zodpovědnosti dusí, společně s každým dalším poznáním, v čem všem jsem byla ovlivněna já, ani ne tak výchovou, jako jen životem ve své rodině. A další, ještě větší vrásky na čele mi dělá, vidět výsledky výchovy, nebo dědičnosti, nebo obojího na Rézce, která mi v posledních dvou letech, víc než přerostla přes hlavu. Zpytuju svědomí, hrozím se, že můžu dělat stejné chyby i u Juli, ale jak se jich vyvarovat, když neznám příčinu toho všeho.

.....Mám li nás přirovnat k barvám, pak sebe vidím studeně, chladivě modro zelenou, tichou nenápadnou barvu. V dětství občas s nádechem do jiskřivě žluté, v současnosti, si připadám jako modrozelený plamen, do kterého občas vyšlehne rudý záblesk plný vzteku, ale i ten chladný modravý plamen umí pálit, trpělivě, vytrvale a někdy s nepěknými následky. V úplně posledních měsících, jako by se ještě objevila zemitě hnědá příměs, která můj plamen trochu krotí.

Rézka po mě zdědila modrou část spektra, byla klidná, pohodová, vyrovnaná, žádné extrémy, dokonce ani v obávané pubertě barvu nezměnila. A pak přišel zlom, před osmnáctým rokem, jako by její já prošlo šokující proměnou, získalo ostře jedovatou zelenou barvu, s čím dál větší příměsí temně šedé barvy popela, a v tom všem, se co chvíli (nejčastěji jako reakce na snahu o kontakt) rozsvěcují už známé rudé agresivní záblesky. Těžko říct, zda z mého, či otcova genofondu.

A teď je tu Juli, už od narození, žádná modrá, žádná zelená, Juli má úplně jiné spektrum. Její září barvami východu, či západu slunce, Červená, oranžová, růžová, energicky proměnlivá, spousty malých rudých záblesků, zažíváme už teď. Nejen barvami je jiná

.....Tam kde já se držím zpátky, ona běží dopředu, já se kontaktům s lidmi vyhýbám, ona se do nich vrhá po hlavě, já nemusím návštěvy, ona by k nám pozvala půl světa a druhou půlku navštívila sama, já tím trpím, ona kvete. Já a sport, to je jak voda a oheň, prskáme oba, ona od dvou jezdí na kole, od tří na inlajnech, od čtyř na běžkách, lítá od rána do večera, leze na stromy, na každý kopeček, na každý žebřík (já mám závratě už na druhé příčce). Žije smíchem, pláčem, vztekem, stále v extrému, žádná tichá voda jako já (i když břehy melu), ona je povodeň, zemětřesení a hurikán v jednom. S tichošlápkem Rézkou, jsou od sebe patnáct let, takže to srovnávání není naštěstí tak aktuální, jinak bych asi byla z míry vyvedena mnohem víc. Kdo, ale srovnává jsou babička s dědou, u kterých ještě dnes mívám pocit, že Rézka je jejich jediná vnučka. Juli je tak, nevím jak to říct, je tak odlišná, že jim asi pořád dělá problémy ji přijmout. Je hlučná, věčně v pohybu, netrpělivá, skáče do řeči, nesnese být mimo hru, má energie na utahání celého zástupu dědečků a babiček a oni jsou už také o patnáct let starší, než dřív s Rézkou. Sice se to trošku zlepšilo, co je starší, ale pořád cítím a poslouchám spousty výhrad, hlavně babička se s ní nějak nedokáže srovnat. Děda to má, díky kolu a běžkám, trošku snažší. Svůj vliv má i to, že Juli ve svých pěti letech vypadá zhruba na osm, ve svých třech, vypadala nejmíň na pět, chování ovšem odpovídá skutečnému věku a to máma pořád nebyla schopná akceptovat, stále měla pocit, že by se už měla umět víc ovládat, krotit a vůbec, že by s ní měla být rozumnější řeč.

.....Juli je prostě nefalšovaný živel, na tom se shodnou všichni, nejspíš tam ta půlka latinoamerické krve hraje svoji roli, ale....ale to je ono, jak ji trošku usměrnit, protože věřte, že je to třeba a přitom v ní ten oheň neuhasit. Nechci ji přetvořit k obrazu svému, chci aby plála, aby jí zůstalo to nadšení pro život, které doufám její geny podpoří, i když je mi jasné, že to s ní nebude snadné, protože jak říkám, nejen smích a smutek, ale i vztek a vzdorovitost, jsou živeny její horkokrevností.

Je to zvláštní, narozdíl od Rézky, mi není vůbec podobná, ani vzhledem, ani povahou a ten spojovací prvek mezi námi, její táta, je teď pryč. Je to o to těžší, že i celá jeho rodina, která by jí ho mohla připomínat a zároveň jí dát vzor v odlišném přístupu k životu, než jí můžu dát já, než vůbec může získat tady, je tak daleko, že se nejspíš nikdy neuvidí. Zůstal nám tady jen jeho bratr, ale nejen, že je jiný (taky už tady žije asi třicet let), ale nejsem si jistá, jestli o nějaký velký kontakt s námi bude mít zájem, zatím to nevypadá.

....."Uvízla" v naší rodině, sama jiná a já, na rozdíl od všech ostatních chci, aby jiná i zůstala, protože cítím, že to její jinačenství je mnohem lepší, než to, co by z ní rádi měli moji rodiče, než to, co bych jí naučila já, kdybych chtěla, aby mi byla podobná. A teď se jen bojím, jestli je to možné, aby zůstala sama sebou a nenechala se postupně přeformovat prostředím a lidmi. Naději mi dává právě její barva, zářivá, sluneční, žhavá, která se snad jen tak lehko nedá ochladit a proměnit na modrozelený odstín.

.....Zajímal by mě váš názor a hlavně zkušenost, co nás ovlivňuje víc, dědičnost, nebo rodina? Nebo máte jinou zkušenost?