Lucynka a hvězdy II

Přemýšlím o tomhle blogovém rozštěpení osobnosti už delší čas. Nejspíš od té doby, kdy jsem byla donucena založit si třetí blog. Ten druhý žádné pochybnosti o mém případném štěpení nevyvolal, bylo to jen hraní, chuť zusit to jinak, pohrát si s obrázky a nastavením, protože nemám ráda změny a tak je ten první, "pravý" blog prozatím neměnný a nedotknutelný. Druhý blog nicméně obsahuje tu část mé osobnosti, která zarputile setrvává mimo realitu. Jelikož se však snění s technicým záznamem příliš nemusí, snílkovské prostředí druhého blogu je velmi málo zabydlené, ba téměř pusté. Když mi ale došlo, že se neodvratně schyluje k opětovnému použití tlačítka "Založit nový blog", nezbylo, než si připustit, že stojím na rozcestí a že každá půjdu jinou cestou. Nejsem si úplně jistá, jak na vás působím jako Adaluter (nebo Lucynka), ale mám pocit, že jsem si dala jakési pomyslné mantinely, které je mi zatěžko překročit. Všechno je to pravda, to jistě, ale ne dočista celá, tam, kde

...protože jinak se k tomu už nedostaneš. Aneb pár problémů technických, pár zdravotních, něco osobních a lenora navrch. Technické souvisí s tou zelenou placatou vrrrr... věcí, která je často obsazená, často vrtošivá a ještě ke všemu dala úplně jiný význam pojmu "psát tužkou". Kdysi dávno, ještě než jsem si potykala s klávesnicí, jsem se zmiňovala o tom, že naprosto nejmilejší a nejpřirozenější je pro mě psát rukou, tužkou, perem, propiskou, na papír a že tak píšu i vše na blog, nejdřív papírová předloha, potom přepsat na klávesnici. Časem jsem byla schopná psát i rovnou načisto, ale sešit a tužka byly stále po ruce, třeba na básničky, ty mají poměrně vysokou spotřebu papíru. Pak přišla do naší rodiny placka a já zase píšu výhradně tužkou, jen je "vzhůru nohama". Klávesnice placky (zdá se, že jsem ji nejspíš pokřtila, možná bych měla tedy psát spíš Placky), je prostorově nekompatibilní s mými prsty, na něčem tak titěrněm bych zvládla psát leda v případě, že bych měl