Lucynka a hvězdy II

.....Mezi vámi, co už přeci jen máte pár zkušeností za sebou, se jistě najdou tací, kteří byli postaveni před možnost, někdy lákavou, někdy lehce děsivou, nicméně i vzrušující. Po delší době jste narazili (dejme tomu, že úplně náhodou) na svého ex. Oči se střetnou a najednou prásk, jiskry létají všude kolem, div, že nemusí dorazit požární sbor. Je to plné potlačovaných vášní, v dokonalém poměru vyvážené strachem, co by, kdyby. Jste trháni na kusy touhou, vrátit se do známé náruče a zároveň přísně varováni protivným rozumem, který blábolí cosi o nemožnosti vstoupit do stejné řeky. Ať, pohodíte vzdorně hlavou, nemusí být stejná, může být lepší, snažíte se překřičet rozum, ale uvnitř se chvějěte obavami. Hnáni tím, co máme společného s většinou živých organismů a navíc tím, co přiznáváme jen vlastnímu druhu, tedy pudem (a rozhodně ne sebezáchovným) a (po)citem zvaným zamilovanost, se povětšině řítíme vstříc rozčarování. Jenže, kdo by odolal , jsme jen lidé, není-liž pravda? Co tak k tomu

Objímáš mě, jak půlnoční vody černého jezera, nekonečné a věčné, jejichž pěna se tříští o můj klín. Kola na hladině mě rozechvívají ve svém rytmu a houpají mojí korunou uragánem tvého dechu a rvou mě ze země i s kořeny, tvoje ruce štědré i kradoucí. Až neovládnu svůj hlas, jako když strhneš lavinu, tak sílí směrem do údolí a křičí k vrcholům a sténá a umírá, než rty, jak křemenem, vykřešou nový úžas.

.....V poslední době, mám jisté pochybnosti o Darwinově teorii, či spíše o jedné její části, či spíše o části jedné její části. Začínám totiž silně pochybovat, že mými předky byly opice. Ne, že bych se chtěla nějak vyvyšovat, nic proti opicím , ale sledujíc můj životní rytmus, už dlouhých, dlouhých hodně let, přikláním se k názoru, že mí předci mají původ jinde. V útulných doupatech hnědých medvědů. .....Jak jinak si vysvětlit ten nezvladatelný útlum, přicházející koncem podzimu a sdílející se mnou veškerý čas, až do příchodu opravdového, nefalšovaného jara. Vím, že jsme prošli dlouhým vývojem a tak jsme přeci jen maličko odolnější, proti tomuto přírodnímu imperativu, na druhou stranu, zkuste medvědovi rozmluvit zimní spánek. Můžu vás ujistit, že káva nezabírá (tedy na medvědy, já, to s ní pořád ještě zkouším). Nejtěžší zkouškou celé této "spánkové etapy" je ale předjaří. Zima s jarem začínají hrát na kukanou, chvíli kuká jaro, potom zase zima, znovu jaro. Jednoho to nabudí (

Za pět minut dvanáct, vlastně spíš pět minut po jedné, jsem usoudila, že přeci jen naťuknu i já něco, ale vážně málo, k TT. Po pravdě, nebudou to jen moje myšlenky, to hlavní řekla moje dcera. Přečetla jsem poměrně velké množství článků na téma rasismus, vyjádřila svůj názor u těch, které mě nejvíc zaujaly a v podstatě nebyla nijak překvapena jejich obsahem. Co mě však překvapilo, byly leckdy vášnivé diskuse mezi blogery, kteří si doposud, zdá se, dobře rozuměli. Moje čerstvě pětiletá Juli, je napůl cizinka, pokud jí bude někdy hrozit nebezpečí, pak pravděpodobněji od "bílých", i když samozřejmě doufám, že k tomu nedojde. Ale poté, co jsem nahlédla na většinový názor autorů, si nejsem jistá před čím vlastně, bych ji měla varovat. Před Romy, kteří po ní už dnes občas pokukují, s otázkou v očích, kde jsem ji já, modrooká, světlovlasá, vzala, nebo před bílými, kteří, pokud ji nebudou znát osobně, jí automaticky hodí do pytle k Rómům? Dodnes se na ní každý jen usmíval a ro

.....Při dnešním brouzdání, po blogových luzích a hájích, jsem narazila na článek, který napsala Kerria, která se chystá spolu s manželem založit chov králíků. Při jeho čtení, se mi vybavila spousta vzpomínek na naše vlastní "hospodaření". Naši sousedi mívali, v chlívku na dvorku, každý rok dvě prasátka, na zahradě stádečko šesti ovcí, druhý soused má zálibu v dravých ptácích, takže sousedíme s orlem, sovou sněžnou, výrem, několika sokoly, jestřáby a poštolkami. Za naší zahradou bydlí liška, z oken po ránu pozorujeme bažanty nebo zajíce a cestou k autobusu, občas, hlavně večer potkávám srnku. Proč to píšu, co na tom, to je běžný obrázek našeho venkova. Ano to jistě, ale já bydlím v Praze, a tady, už to zase tak běžné nebývá. .....I my jsme založili takové skromné hospodářstvíčko, žádná prasata, po pravdě, odér linoucí se ze sousedova dvorka (domky jsou řadové, tudíž i dvorky sousedí velmi těsně), nám úplně stačil, další už by se k nám stejně ani nevešel. Žádné ovečky, ač byly

O smyslu žvota jako takovém, se moc rozepisovat nebudu. Hledám ho, mění se, ztrácím ho, hledám ho..., je to koloběh. Pak je tu otázka, jaký je smysl našeho života pro ostatní, naplňujeme jejich touhy, jsme jejich noční můry, přinášíme jim do života něco, co je obohatí? A poslední zmínka, má smysl život, život všeobecně, od bakterií, až po pána tvorstva? Je to jen velká vesmírná náhoda, šprýmek, nebo vyšší plán, k jehož pochopení nám schází pár miliónů let vývoje? Doufám, že nečekáte odpovědi? Na něco si musíte odpovědět sami, na něco si nejspíš budou muset počkat naši prapraprapra...... vnuci. A teď, když se nebudete zlobit, předám někomu slovo: No a já se teď, s vaším dovolením (a vlastně i bez něj), rozepíšu o smyslu života, ve kterém mám naprosto jasno už teď. Totiž o smyslu mého virtuálního života. Narodila jsem se 6. listopadu 2010. Byl to poměrně rychlý a bezbolestný porod (říká máma), nicméně plný zmatků a překvapení. A stále překvapená, jsem až dodnes, no není divu,

Už delší dobu mi to vrtá v hlavě, ale po včerejším článku a poměrně bohaté reakci na něj, to konečně musím rozseknout. Chci se vás zeptat, jak to máte s komentáři, tedy přesněji řečeno s odpověďmi autora blogu, na váš komentář u něj zanechaný. Pokud je to jen stručný názor na kvalitu, či nekvalitu díla, nejspíš se to obejde bez odpovědí, pouze s poděkováním, případně odkazem do patřičných míst. Co ale když napíšete komentář, na který očekáváte odezvu. Někdo odpoví na váš blog, někdo pod svým článkem a vaším komentářem, někdo třeba vůbec. Jak to vyhovuje vám a jak to vy, řešíte s ostatními? Já v tom mám už maličko zmatek, snažila jsem se odpovědět na vaše komentáře pod článkem, ale pak mě napadlo, že si tu odpověd možná ani nikdo nepřečte, protože se sem prostě nebude vracet. A zároveň si může myslet, že jsem "nevychovaná" a nereaguji, protože je zvyklý případné reakce nacházet u sebe na domácí půdě. Doufám, že jsem vás moc nezmátla a že je jasné o co se tu snažím. Snad mi

Ano je to tak, po více než třech měsících na blogu, jsem poprvé vytočená něčím článkem, článkem, na který jsem narazila při pročítání TT. A to tak, že jsem i poprvé napsala komentář, který nebyl pozitivní. .....Četla jsem ho už ráno, zanesouhlasila jsem si do komentářů a šla si po svém. Jenže, jenže pak jsem měla dlouhou cestu tramvají přes město a jak mi byla dlouhá chvíle, znovu jsem si na něj vzpoměla. Původně jsem ani nekoukla na profil, byla jsem na tom blogu poprvé a tak si říkám jestli to nenapsala nějaká dvanácti-třináctiletá dívenka, která snad jen neumí zformulovat, jinak neškodnou, myšlenku. Vrtalo mi to hlavou a celý den se mi to vracelo jak bumerang, přemýšlela jsem, co může mladého člověka přivést k takovému názoru. .....Když jsem v podvečer konečně dorazila domů, nedalo mi to a vrátila jsem se na místo činu. Můj komentář zůstal bez odezvy a z profilu jsem zjistila, že dívčině bude letos osmnáct, což považuji za věk, kdy takové věci už člověk neříká omylem. Navíc se

Noční obloha je krásná, překrásná, nejkrásnější, avšak mně se dnes zachtělo něčeho odlehčenějšího. Nekamenovat prosím. Čeká mě večer páteční, tak hodlám oslavit jej, večeře notně sváteční nevšední nabízí děj. Jídelní lístek přináší oblá servírka Luna, co zákazníky unáší, ač úplně(k) je plna. Večerní menu objednám, s noční oblohou navíc a Luna září, přísahám, svůdně se na mě culíc. A už mi nese první chod i z dálky krásně voní, předkrm ze slaných "hvězdokop", leč oči, mám jen pro ní. Polévka z hustých mlhovin, jak báječně to chutná, když o přídavek nestojím, Luna je trošku smutná. Hlavní chod dech mi vyráží, šlehaná Mléčná dráha, na obzor zlehka doráží a prý je hrozně drahá. Obloha z komet, létavic, hlavnímu chodu sluší. Ach, přinese li něco víc vypustím nejspíš duši. Opasek sundat není fér, však Luna znovu kráčí a moučník plný červích děr v žaludku prostě tlačí. Luny zář zlehka pohasla, už finále se blíží, jen ještě sklenku donesla, v níž cosi černé víří. Tmu z díry černé dop