Lucynka a hvězdy II

Když podvečer na moře padá a v tichu sílí jeho hlas, tesknota se zadem vkrádá, spolu s mlhou, která ráda vynoří se v tenhle čas. Já lampu mezi okna vkládám pro lodě, které zbloudily a v noci často nahá spávám, na známé místo klíč tvůj dávám kdyby ses vrátil, na chvíli. Jak v hodinách mé srdce tiká měsíce běží o překot, jsem jako žena námořníka, pokorně čeká, nenaříká, jen v bouřích ztrácí pevný bod. A zkrátka věří, že se vrátí, ač o té lodi není zpráv, dny se koncem léta krátí a její úsměv jiskru ztratí, však doufá, že je živ a zdráv. Své slzy, jdouc přístavem, skrývá, snad pochybností zaskočená a pevně před sebe se dívá, na účast vzdorně odpovídá: "jsem přece námořníka žena". Dny její plynou, stále stejné, na stesk a lítost není čas večer z ní požehnání sejme ví, že jí nikdo neobejme, bezbřehá bolest je tu zas. Vždycky se vrátil, tentokráte mešká a polštář její, už bělavý je solí, to noc je zrádná a neskonale těžká, vplíží se znovu pochybnosti dneška, odkládá šaty a nahá duš

Tak zase po hodně dlouhé době přidám novou Pandorku a protože i já jsem si pro osvěžení děje před psaním musela přečíst předchozí díl, uvedu na něj odkaz, kdyby snad vaše paměť byla v podobném stavu jako ta moje. Takže Pandorka dvanáctá je tedy ZDE . .....Byla jsem pro ostatní pacientky na pokoji úkaz, se kterým nevěděly, co si počít. Zpočátku se snažily tišit můj pláč, ale v té době jsem nebyla moc společensky naladěná a tak jsem otočená obličejem do zdi, všechny pokusy o zapředení hovoru odrážela. Prvních pár dní ani netušily, co mi je, proč tam jsem, jen věděly, že nesmím vstávat a tak o mě tak trošku pečovaly. .....Chtěla jsem být sama, vlastně jsem nechtěla být vůbec, je možné, že se to už nikdy nezmění? Vždycky, když jsem měla pocit, že už jsem konečně udělala nějaký pokrok, že jsem se po žebříku vyšplhala o kousíček výš z té studny beznaděje, "prásk", něco se zlomilo a já sjela snad ještě hlouběji, než jsem byla dřív. Nejkritičtější byl ten první týden na novém oddělen

.....Den třetí, den kdy přijel bagr. .....Jsem konzervativní. Ale to už asi tušíte. Změny mého okolí a prostředí, se mně hluboce dotýkají a většinou je nevítám, ani když jsou, takzvaně, k lepšímu, například polní cesta versus asfalt. Ještěže na takových povahách jako jsem já, nezávisí vývoj lidstva. Úplně se vidím, kdesi v době kamenné. Ta neandrtálka, zuby nehty se držící výstupku u vchodu do jeskyně a zuřivě se bránící přestěhování se do luxusní "vilky" z dřevěných kůlů, propletených větví, oplácaných blátem a se slámovou střechou; kde se nesráží vlhkost na stěnách, neruší ozvěnou sílící chrápání neandrmanžela, neandrtchána, neandrtchyně, neandršvagrů a neandršvagrových a všech ostatních neandrpříbuzných, kde všechno není všech, ale jen moje a jeho a ostatní mají též svoje vlastní "vilky", v nich vlastní lůžka z větví, vlastní ohniště, slepice, hrnce, děti, kůže, ovce nebo kozy, nebo co já vím, co si to ochočili jako první; tak to jsem prosím já. Bráním se odejít

.....Den otravných hub, otravných rajčat a otravných paprik. .....Když jeden den prožijete velkou vášeň, nezřídka přichází druhý den rozčarování. Nejinak tomu bylo i u mne. Úroda hub, ze které jsem včera byla tak unešená, se dnes proměnila v obtížnou hromadu polotovaru, vyžadujícího okamžité zpracování, neboť vlastně už včera bylo pozdě. Znáte houby, stačí, aby měly jediného nájemníka, a přes noc, jako by tušil, že času je málo a pánev se blíží, nejde, jako obvykle, spát, ale kutá chodbičky jako stachanovský úderník, jen aby to ráno vypadalo, že houba je osídlena přinejmenším několika pokoleními a jakožto prožraná unikla kuchařčině zájmu a byla použita jako osivo. I jinak jsou houby surovinou náchylnou k rychlé zkáze a vědomí, že každá hodina navíc, může proměnit i jedlou houbu v jedůvku, mě dohnala k velkozpracovatelskému vypětí. .....Poslední kousek zpracován, kuchyň naplňuje vůně, při které už v hlavě naskakuje jeden houbový recept za druhým a jazýček hodnotí, co by tak asi bylo to