Lucynka a hvězdy II

Hodiny už samozřejmě umím hodně dlouho, ale najdou se okamžiky, kdy mám pocit, že je vidím poprvé v životě. Tak třeba jako dnes ráno, otevřu oči, tma pomalu přecháí v šero, jako každé ráno (závěsy), kouknu na budík, hlava neodpovídá, koukám dál, nic, koukám......bez odezvy, ovce v ohradě začínají poplašeně bečet, jako by se kolem plížil vlk, nebo valašský medvěd, ručičky jsou nějaké pošramocené, či co, nakloním hlavu na stranu, jakobych čekala, že se sesypou na místo, kde by dávaly smysl, ovce se začínají mačkat do panikařícího davu, fixuji očima ciferník, snažím se rozšifrovat jeho poselství, někde vzadu už to vím, ale vědomí to odmítá akceptovat, v hlavě mi zablikala výstražně rudá cedule 7:55 sraz u školy , snažím se tento digitální údaj srovnat s tím, co vidím přímo před sebou: malá těsně před osmou, velká ždibec za devítkou, malá............do prdele (ctnostní prominou) ohrada povolí a všechny moje uspořádané myšlenky a ranni zvyklosti se jak ty ovce rozprchnou a mizí v dál, každá

...Tak už dobrých pár týdnů přešlapuji na břehu řeky zvané Blog a ne a ne se osmělit vstoupit do ne sice stejného, ale přece jen povědomého veletoku. Sem tam jsem smočila palec u svých "starých" známých, dokonce rozhrnula hladinu jedním komentářem, ale hupsnout do proudu a začít plavat, to jsem stále odkládala. ...A teď tu sedím, v troubě hlídám čokoládový dort pro Emy k druhým narozeninám, a jak tak hlídám a přemýšlím, jestli ten "nejlepší čokoládový dort", jak naslibovali v receptu, bude aspoň k jídlu, když po hodině v troubě uprostřed ještě stále teče, říkám si, "proč ne zrovna teď?" Nakonec, je hluboká noc, nikdo mě neuvidí, kdyby snad náhodou můj plavecký styl nebyl úplně elegantní po těch letech na suchu, jen se tak chvíli nechám unášet na vlnách a pak zase rychle z vody ven, nic se nemá pro začátek přehánět. Zůstane jen pár mokrých stop. ...Dort mezitím dostal rozum (což je důkaz toho, jak dlouho mi těch pár temp trvalo), špejli už nechal neposkvrn