Lucynka a hvězdy II

.....Tak vám tak celý týden uvažuji o tématu týdne, ne snad, že bych neměla co napsat, naopak, mám jen obavy, abych nepůsobila dojmem, že se holedbám, chlubím, či dokonce vyvyšuji nad obec blogerskou. Víte, já totiž tohle slovo nemusela hledat po všech čertech, já ho mám ve své slovní zásobě už hodně, hodně dlouho. Je mi jasné, že se najdou tací, kteří mé vyprávění budou považovat za mystification, ale co si budeme povídat, pochybovači se najdou vždycky. .....Znám to slůvko už od poměrně ranného věku čtyř, pěti let. Bylo to naše oblíbené rozpočítávadlo, když jsme hrávali na schovku, na babu, čáp ztratil čepičku, nebo cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum a později na šerify a bandity, indiány a bělochy, nebo sever proti jihu, zkrátka , kdykoli bylo nutné se rozdělit a ostatní děcka žvatlala něco jako "pla-ve mý-dlo po Vl-ta-vě" , či "en-ten-týky dva špa-lí-ky", my světácky rozpočítávali "flo-cci-nau-ci-ni-hi-li-pi-li-fi-ca-tion, teď od sto-lu jdi pryč, ne-zby-lo

.....Aneb den pomstychtivých žárovek a lovu, téměř beze zbraní. .....Nikdy nemáte všechno. Můžete zabalit půl domácnosti a zbytek dokoupit, ale najde se něco, co prostě nedomyslíte. Naše chajda je vážně maličká, předsíňka, kuchyňka a pokoj. Víc nic. Máme tu celkem pět žárovek, jedna je venku, na zápraží, po jedné v předsíni a v kuchyni a dvě v pokoji a to uprostřed, v takzvaném "centrálním svítidle", druhou mám nad postelí. Kupodivu žádnou nemáme v krabičce ve skříni se zásobami a ani v jedné z mnoha tašek, se kterými jsme "prijéchali". První se rozloučila žárovka nad postelí a to už první noc, když Juli musela na záchod. Jak jsem byla rozespalá, ani se mi "nerozsvítilo". To až ráno, když se se znechuceným prsknutím odporoučela stovka z "centrálu", mi varovně bliklo, že tyhle kouzelné ohřívací baňky, by nám možná mohly večer citelně scházet. No, v předsíňce se zkrátka spokojíme jen se světlem dopadajícím z kuchyně a žárovečku opatrně přesadíme do

.....Aneb, den odjezdu, šílení a vypjatých nervů. .....Rozhodla jsem se už před odjezdem, že se s vámi podělím o těch pár dní strávených tam, kde to mám nejraději. I zabalila jsem sešity, hned několik, propisky, taktéž v nezanedbatelném množství, nepřímo úměrném tomu, jak jsem si byla svým předsevzetím jista. V sešitě (jednom) se nakonec choulí poznámky typu "den tolikátý, aneb" abych alespoň nezapomněla, co se dělo a dva, tři náčrty textu. Mým problémem je neschopnost být stručná, neumím to, pořád přidávám další a další slova, odbočuji, bloudím a vracím se úplně jinou cestou, ani navigace od autorizovaného výrobce v mém případě není nic platná. Než napsat jen pár slov, to raděj nic. Tyhle zkrácené verze myšlenek mi jdou jen v komentářích a i tam mám někdy problém "to" utnout. Jenže nebýt stručná má jednu velikou nevýhodu, zabírá to dost času, víc času, než se mi dostávalo, protože aby jeden kvalitně obrostl mechem v tak poměrně krátké době, musí se tomu poctivě věn

.....Realita je jako chameleon, co chameleon, kam se na ni ten plazivý krasavec hrabe. Chameleon totiž není povahy zákeřné, což se o realitě říct nedá, ani když se jí snažíte polichotit. .....Kdybych měla začít úplně od začátku, musela bych se vrátit až k samotnému narození. Po devíti (v ideálním případě) měsících vznášení se v bezpečných vodách maminčina přístavu, bez pocitů hladu, žízně, obklopeni ochrannými hradbami, za které realita nemá přístup, se náhle všechno změní. Prásk, velký třesk, světlo, zima, rámus, hlad, realita jako z hororu. Ve většině případů je tu milující maminka, která číhající realitě neúnavně stíná všechny její zubaté hlavy a ještě nějakou dobu nedopustí, aby na nás dýchla svým jedovatým dechem. .....Jak ale stárneme a maminka umdlévá, realita se začne nepozorovaně vkrádat zadem, z boku, horem i dolem a než se nadějeme, je jí všude plno. Realita máminých "ne nesmíš", realita prvních plácnutí přes plenku, realita odřených kolen, realita strašidel v tmav

.....Prý, píšete článek k tématu týdne "Porno". No a v tom je kámen úrazu, nepíšu, nepíšu už od úterý, chci, ale "porno" mi jaksi kluzce uniká. Vím, když nemáte co napsat, prostě nepište, on se beztak svět nezboří. Jenže to bych se nesměla "seknout". Byla v poslední době spousta témat, která jsem vynechala, nebo jsem nedošla dál, než k nedokončenému rukopisu a nic, žádný problém. Netuším proč jsem se umanula napsat právě na tohle, zvlášť, když to ani není něco, v čem bych byla nějaký znalec, nebo alespoň vděčný divák. Znáte ten pocit, že si na něco nemůžete vzpomenout, jméno filmu, herce, melodii písničky a čím víc se snažíte, tím víc vám to uniká. Je to tak blizoučko, hned za příští myšlenkou, na jazyku, ale nedosažitelné. Já v takovém případě nemám klid dokud na to nepřijdu, nebo neusnu. A tak je to i s tím pornem, jednou jsem si usmyslela, že něco bude a tak dnes, v neděli, kdy mám poslední možnost, jsem odložila papír a rozhodla se pro klávesopis. Neví

.....Co se člověk v parku, lépe řečeno na dětském hřišti, nedozví. Já si, zas tak jednou, v klídku sedím na lavičce, něco si čmárám do svého nepostradatelného sešitu a jen tak na čtvrt očka a na půl ucha sleduji Juli, kterak navazuje známost na houpačce. Hošík je o kousek větší než ona, tak ho tipuji na sedm, osm let, neboť Julka, se svými sto třiceti centimetry v pěti a půl ,odpovídá osmi letům, tudíž když si vybírá kamarády podle výšky, bývají zaručeně starší. Následně také bývají mile či nemile zaskočeni její pětiletou psychikou a znalostmi. Mile i proto, že její zvídavá povaha nabízí poměrně velký prostor typům, které rády svému okolí sdělují všechny, za svůj život těžce nabyté, poznatky a zkušenosti. A že jich je. V zásadě se Juli do vztahů nemíchám, ale když jsem zaslechla zcela zřetelně z chlapcových úst slovíčko "lesba", nejedna matka pochopí, že jsem zbystřila a přesměrovala k houpačkám pozornost obou uší a celého jednoho oka, to abych je moc nevystrašila a neuťala s

21.6.2011 9:35 .....Sedím tu a usínám, kolem se občas rozhlaholí ruch nemocnice a pak je zase ticho, které mi přivírá víčka. Rézku neslyším, jen smích a hlasitý hovor sester, nevím co teď, jsem tu sama, snad o mně ani nikdo neví. Rézka. Nevím jestli chtěla, abych šla s ní, přijali ji a hned odvedli někam pryč, myslela jsem, že se ještě vrátí, ale ne, tak tu sedím, čekám a nevím. Měla bych být rozrušená, nervózní, vyburcovaná, ale je to právě naopak. Přišlo to o tři týdny dřív a já nějak nevím, jak to pobrat a urovnat si to v hlavě, zvyknout si, připravit se na to. Doma není nic hotovo a těžko to já sama stihnu, pokud Rézku pustí domů v normálním termínu a to zas doufám, že pustí, tři týdy dřív snad není zas tak moc, zvlášť, když neměli úplně jasno s datem porodu. Ani s penězi to není v dobré konstelaci, je mi líto jestli mě tam chtěla, že jsme se líp nedohodly, doufám, že se nebude cítit opuštěná. Jsem unavená, nespaly jsme celou noc. Juli ráno nevypadala moc dobře, asi na ní něco leze