Den první

.....Aneb den pomstychtivých žárovek a lovu, téměř beze zbraní.

.....Nikdy nemáte všechno. Můžete zabalit půl domácnosti a zbytek dokoupit, ale najde se něco, co prostě nedomyslíte.

Naše chajda je vážně maličká, předsíňka, kuchyňka a pokoj. Víc nic. Máme tu celkem pět žárovek, jedna je venku, na zápraží, po jedné v předsíni a v kuchyni a dvě v pokoji a to uprostřed, v takzvaném "centrálním svítidle", druhou mám nad postelí. Kupodivu žádnou nemáme v krabičce ve skříni se zásobami a ani v jedné z mnoha tašek, se kterými jsme "prijéchali".

První se rozloučila žárovka nad postelí a to už první noc, když Juli musela na záchod. Jak jsem byla rozespalá, ani se mi "nerozsvítilo". To až ráno, když se se znechuceným prsknutím odporoučela stovka z "centrálu", mi varovně bliklo, že tyhle kouzelné ohřívací baňky, by nám možná mohly večer citelně scházet.

No, v předsíňce se zkrátka spokojíme jen se světlem dopadajícím z kuchyně a žárovečku opatrně přesadíme do pokoje, říkala jsem si. Ještě než se večer přiblížil (v naší kuchyni si totiž musíte přisvítit i ve dne, pokud nechcete při krájení přijít o prsty), kuchyňská žárovka se zalekla dvojité šichty a vstoupila do stávky, ze které není návratu.

.....Tak fajn, dobrá, naše zdejší elektřina je dost nevypočitatelná, v nárazech kolísá, žárovky byly strááášně unavené čekáním až konečně přijedeme a když se dočkaly samým nadšením zkrátka popraskaly; a vůbec, elektřina je mlůno, jak jsem se dočetla v jedné prastaré, o to však poučnější knize a jako od mlůna od ní, i zařízení jí poháněných, musíme očekávat cokoli.

Od mlůna jsem tedy čekala cokoliv, co jsem ale nečekala, byla zrada na vlastní straně hřiště, když jsem totiž hodlala žárovinku předsíňovou povýšit na "centrálně svítidlovo-pokojovou", tak nějak se mi smekla, či co a už se válela u mých nohou. Tentokrát to nebylo zrovinka štěstí, co nám střepy přinesly, spíš vyhlídky na dobu temna.

Možná si mnozí říkáte "no co, vždyť je to přece romanika, letní večery při svíčkách a při měsíčku". Ano, když člověk zhasne, zapálí svíčku a kochá se voňavým teplým večerem, je to nádherné, nevšední a kouzelné, jenže, co si budeme nalhávat, součástí toho kouzla je i možnost znovu rozsvítit. Ono totiž přebalovat prcka, pokaděného až za ušima, za mihotavého svitu čajové svíčky, má s romantikou pramálo společného.

Už minule jsem si říkala, že nesmím!! zapomenout na žárovky, ale totéž jsem si říkala o zhruba třech desítkách jiných věcí a tahle mezi nimi jaksi zapadla. Když se nad tím zamyslím, žárovky jsou má slabá stránka i doma (na záchodě už týden), ale v Praze je těch možností přeci jen víc. Bohužel oddělení elektra leží mimo mé obvyklé nákupní trasy, tak se mi chudinky ani nemůžou připomenout poblikáváním ze svých zkušebních závitů.

Je tu i možnost požádat o výpomoc sousedy, ale nevypadá to maličko neskromně, když zaklepete a poptáte se, zda jim náhodou nepřebývají čtyři žárovky? Navíc možnosti sousedské výpomoci si nechávám až na chvíle opravdových krizí, jako je transport do nemocnice, pomoc při hašení požáru, či nákup rohlíků.

I když, svým způsobem jsem přeci jen požádala o pomoc a to kamarádku Zuzku (chalupa naproti), ta je ovšem daleko spíš mou sestrou, než sousedkou, která nám slíbila po mamince poslat své žárovkové zásoby. No, nejspíš je na tom podobně jako já, protože mamka přivezla dvě čtyřicítky, víc toho doma neměli, ale lepší šero nežli tma, no ne?

.....Ale, aby den nebyl jen o nudných žárovkách, vypravila jsem se, už téměř s abstinenčními příznaky, do lesa na houby. Prvním luxusem bylo, že sama, neboť Juli byla plně zaneprázdněna svými kamarády. Jít sama, znamená brouzdat se lesem několik hodin v božském tichu, přerušovaném jen zpěvem ptáků, šuměním větru v listoví a praskáním větviček pod nohama, ideálně pouze mýma, narazit na jiného lesního tuláka, mě vždycky docela rozhodí, neboť se nacházím ve zcela zvláštním, liduprostém rozpoložení.

Je sice pravda, že po těch několika operacích očí, už můj zrak není co býval, musím dát očím tak půl hodinky čas, aby se v lese rozkoukaly a začaly být schopné zaostřovat v pohybující se trávě, ale stále ještě neodcházím z lesa s prázdnou, za což jsem nesmírně vděčná.

..... Houbaření je pro mě alternativou lovu, vzrušující, návykové a narozdíl od lovu skutečného, bez etických problémů, neboť téměř beze zbraní, nepočítám-li kudličku zvanou rybička, známou jistě většině zasloužilých houbařů. Jsem z toho druhu "lovců", kteří loví přednostně pro napětí a adrenalin, pak až pro potřeby hladového žaludku. jsem i z těch, kteří nemají nikdy dost, pokud "rostou" jsem schopná zůstat v lese do setmění, naplnit koš, svléknout a naplnit košili, bedly sbírat jako květiny do kytice, nebo je skládat na sebe jako talíře do skříně a provléknout proutkem a nakonec naplnit i tričko, jehož okraj držím střídavě rukou s pugétem bedel a střídavě zuby, to když nikdo není v dohledu.

Když se pak vracím domů, lituji, že nejsem muž, který by ten úlovek mohl přihrát manželce, ať s ním udělá, co je třeba. Nejraději bych v tu chvíli všechno někomu darovala, jsem jako lovec, který vychladne po žhavém lovu a mrtvá kořist už ho nezajímá. Byly doby, kdy jsem dokonce houby nejedla v žádné formě, ale už tehdy jsem byla nadšený houbař. Je to už dávno, dnes mám houby ráda, i když tu nejznámější pochoutku z nich, smaženici, nejím stále, ale mám pocit, že na vině jsou spíš vejce, než houby.

.....Valná většina houbařů ocení nejvíc hřiby všech druhů, křemeňáky a kozáky, někteří dokonce nic jiného nesbírají. Nebudu tvrdit, že mně nad těmi krasavci srdce nezaplesá, naopak pohled na ně si dlouze vychutnám, přesto však dávám přednost bedlám, růžovkám, holubinkám, májovkám, žampiónům a když je štěstí unavené, nadchne mě i obří pýchavka, nebo kotrč.

Je však jedna houbička, u které mě vznešené pudy lovce opouštějí a nastupují pudy z nejnižších, pudy majetnické, hamižné, pudy žravé. Probouzí ve mně kuchařku, hospodyňku a Pavlovův reflex.

.....A probudila ve mně i škodolibou zákeřnost, i rozhodla jsem se prověřit vaše houbařské (či věštecké) schopnosti, místo abych vám její jméno naservírovala na stříbrném podnose. Ještě snad malou nápovědu, i když zdatní houbaři ji možná odtajní rovnou, prostou vylučovací metodou.

Tak se tedy ptám: "Kterou že houbičku to má adaluter ze všech houbiček nejraději"?, když platí že:

1) Nenese jméno člena rodiny.

2) Má bělavý výtrusný prach.

3) Nelze ji zaměnit za jedovatý druh.

4) Po dešti příliš neklouže.

5) Nejtěžší je najít první.

6) Její požívání nezpůsobuje změny vědomí, její nalezení však ano (aspoň u adaluter)

7) Klobouk má v mládí podvinutý, ve stáří ve středu prohloubený.

8) Můžeme ji sbírat i na dovolené v Africe, Japonsku nebo Peru.

9) Je z hub, které se hledají i na kolenou a očima stejně jako rukama.

10) Zlé jazyky tvrdí, že se dá používat i opakovaně.

11) V lese ji lze potkat dvakrát.

.....To už by snad mohlo stačit, hyn sa ukažte, kerak ste na tem.

.....Na závěr přidám ještě jeden houbový obrázek, sice předloňský, zato je houba z vlastní líhně, k ní snad nápovědy netřeba a kdyby přece najdete ji v mých starších článcích. A všimněte si data na snímku - 17 květen, nebýt toho, že vyrostl na zahradě, jít ho hledat do lesa tak brzo, by mě ani nenapadlo..