Lucynka a hvězdy II

.....Tak tohle asi nebude čtení pro každého, dlouhé a ani trochu vtipné, když tak klidně přestaňte číst, já se zlobit nebudu. Dlouho jsem nevěděla jestli a jak, svoji Pandořinu skříňku otevřít a když už se stalo, zjistila jsem, že nedokážu napsat jen pár odstavců, být stručná, věcná, nezaujatá vypravěčka. Je to poprvé, co o tom mluvím a vlastně i píšu. Ač jsem si od čtrnácti let psala deník a pokračuji až dodnes, dva roky v něm chybí. Úplně. Tehdy jsem byla přesvědčená, že nikdy, nikdy, bych se k něčemu takovému nechtěla a nezvládla vracet. Svým způsobem to byla pravda, trvalo to celých dvacet let, než jsem schopná se podívat zpátky a omlouvám se, že stručněji to nešlo. Z toho důvodu, toto ohlédnutí také rozdělím na dva, nebo tři díly. A proto také slovo sebevražda, které jej spojuje s tématem týdne, v první části vůbec nepadne. . .....Bylo mi dvacet dva let a byla jsem nejspíš naivnější, než leckterá dnešní šestnáctka. Když se teď dívám zpátky, mám pocit, že jsem v mnoha ohledech byla

.....Pár bolestí už jsem v životě zažila, od bolestí zubů, přes ledvinovou koliku, až ke dvěma porodům. A věřte nebo ne, nic z toho, bych si nemusela zopakovat. Jenže je ještě jedna bolest, bolest, která člověka přesáhne a posléze pohltí tak, že sám sobě, se stane příčinou těch nejhorších utrpení. A v té chvíli, bych radši, s ledvinovou kolikou a bolavým zubem, rodila dvojčata. Mluvím o depresi, přesněji, mluvím o diagnóze deprese, nikoliv o "depce", únavě životem, smutku, blbé náladě, nebo o tom, co prožíváme každé pondělí ráno, když je třeba se znovu dostat do pracovních kolejí. Na tohle všechno opravdu mohou zabrat oblíbené rady, typu: vzchop se přece, vyjdi si s přáteli, poper se s tím, jdi si zaběhat, zacvičit, zatancovat, pořádně se opři do práce, pusť si pěknou hudbu, usměj se, hned bude líp, raduj se ze života, z maličkostí a tak dál a dál, každý máte jistě svůj vlastní, zaručený návod, jak dostat své bližní z jejich splínů. Pevná vůle, to je základ, vůlí člověk zvlád

Jak se nám tak blíží páté narozeniny, Juli toto téma začíná zkoumat doslova ze všech stran. "Mami, jak se jmenuje měsíc, co jsem se narodila?" "Únor" "A kde jsi byla v nemocnici?" "V Motole". "Jako si mě vyzvednout?" "Nebo si tam šla, že si měla tlustý břicho, plný mě?"

Svůj rodný jazyk v srdci mám, jak drahokam je mezi všemi, tak sladký, svůdný umí být, je jako úsměv ženy. Už jako dítě zasněné, slůvka jsem si pochytala, tak, jak motýlky do sítí a pak si s nimi hrála. Máminy písně, pohádky od babičky, mé první knížky, kouzlím si se slovíčky. Teď, když jsem velká, když život mě proklíná, zas za ruku mě drží, má drahá čeština. Když přjde samota a srdce smutek svírá, jen ona jediná mou duši otevírá. Jak perly slova navlékám, jak slzy, které kanou, verše tu pouštím po větru, řečí, do vínku mi danou. Pak úleva když přichází a zase volně dýchám, slůvka se ke mně přitulí a zas motýlky chytám. Je hravá, něžná, bojovná, sarkastická i nevinná, je láskyplná, vítězná a pro mě, navždy jediná. Můj rodný jazyk, čeština.

.....Asi to nebude úplně typický článek na toto téma, vlastně jsem se původně ani nechystala k tématu týdne vyjádřit. Ne, že by můj vztah k mateřštině nebyl kladný, naopak, ale neměla jsem pocit, že bych přidala něco, co ještě nebylo řečeno. Ať už o kráse našeho jazyka, o jeho stále větším zanášení cizími zkomoleninami, nebo o těch, kteří jeho složitá pravidla, ne tak docela zvládají. .....K tomu bych snad jen přidala jednu myšlenku, která mi už dlouho krouží hlavou. Jsem přesvědčena, že pro mě byla nejdůležitějším učitelem českého jazyka literatura. Dodnes nejsem přeborník ve vysvětlování proč a co se kde musí psát, ale ty spousty knih, které jsem v dětství a dospívání doslova hltala, mi na oplátku propůjčily určitý cit pro psané slovo. Rozhodně nejsem neomylná a za případné chyby se pak velmi a velmi dlouho stydím, nicméně jsem si jistá, že nebýt mého ranného čtenářského nadšení, byla bych na tom mnohem hůř. Také jsem si jistá, že to je i problém dnešní, možná i včerejší a zaručeně z

.....No, co napsat, ty úvody k básničkám, mi moc nejdou. Píšu je pod vlivem pocitů, zavalena lavinou emocí a procitám, až když je "po všem". Já sice samozřejmě tuším, co tak asi chtěl básník říci, ale návody k nim přidávat nebudu. Každý má struny poetična naladěné jinak, něco na nich zarezonuje, něco zaskřípe a žádné rozbory už na tom nic nezmění. Není už dne k odpočinku, k zastavení, k navrácení do klidných vod a mezi trávy, jejichž stébla ševelí píseň podzimu, melancholický popěvek zašlých okamžiků, kroků do minula a vůně dávno darovaných květin. Lampiónky, svíčky blikotavé bludičky osudu vábící dál a dál a dál bludištěm bažin po uzoučkých stezkách náhod vedou, lákají, slibují vyhrožují, matou a není už dne k odpočinku, k zastavení, k navrácení.

.....Tak především, chci moc poděkovat za nesmírně milý a laskavý komentář od tebe, ještě teď se červenám, neboť zcela upřímně, jediná chvála, kterou za poslední roky slýchám, zní asi takhle :"Dík za večeři, bylo to dobrý." .....A teď k tomu štěstí a optimismu, já sama jsem si tohle téma pro sebe řešila už před "dávnými" patnácti lety, kdy jsem zjistila, že počet mých neveršovaných veršovánek, nepřímou úměrou souvisí právě s pocity štěstí. Tehdy mě to zaujalo natolik, že jsem se tu myšlenku pokusila z(ne)veršovat. a nyní ti ji tedy věnuji (ač není o co stát), jako vysvětlení toho, proč, až budu moci konečně zase dýchat, nebo se dokonce smát, tady asi moc básniček nenajdeš. V básních často pláču a málo se směju, snad je to tím, že píšu sama, když dno je na dosah a půlnoc kvete. To smutek, jak pavouk vylézá z koutů duše, motá mě do svých sítí a já se směju, když slunce svítí. To, ale neumím zas psát.

.....Ano, ano čtete dobře, obviňuji vás. Vás všechny , kteří neustále líbáni múzami, tvoříte duchaplné články, skládáte nádherné básně, zvěčňujete úchvatné záběry, hravě si poradíte s jakýmkoliv výtvarným nástrojem od tužky až po olej. Obviňuji vás, protože právě jen kvůli vám, mi nezbývá čas na líbání s mojí vlastní múzičkou. .....Neustále poletuji od jednoho k druhému se strachem, aby mi něco neuteklo, aby ani jediná originální myšlenka nepřišla na zmar. A pak píšu , ale jen komentáře. Samé komentáře, protože si prostě nedokážu nechat svůj názor pro sebe. Vždycky jsem byla spíš glosátor, než vypravěč, hlavně v reálném životě, trávím naprostou většinu času nasloucháním, bohužel v poslední době jaksi není komu naslouchat. Jsem jak v karanténě a tak jsem se vrhla na vás a stejně jako v reálu, zase poslouchám cvrkot a semo tamo utrousím nějaké to "moudro". .....Ale zpět ku problému, to že většinou jen tiše naslouchám, vás ještě nezbavuje viny za to, že mě prakticky nepustíte ke

.....Tak tenhle poněkud zmatený rozhovor u nás proběhl včera večer, těsně před osmou hodinou. Obě dcery byly v obýváku, starší se snažila v televizním programu zjistit, u čeho se jí bude dnes nejlépe usínat a konzultovala to se mnou hlasitým halekáním, abych ji v kuchyni náhodou nepřeslechla. Zároveň umravňovala mladší sestru, která se bránila vypnutí pohádek a snažila se z malé židličky dosáhnout na video nad televizí. Bylo to samé "Kde je ten program, mami?" "Nelez tam spadneš!" "Já chci ještě pohádky!" "Jó, už ho mám." "Říkala jsem nelez tam!" "Na co chceš koukat, mami?" "Já chci pojďte pane, budeme si hrát!" "Ta židlička s tebou spadne!" " Tam snad nic nedávaj." "Slyšela si sestru, jdi dolů, spadneš a shodíš televizi a neuvidí nikdo nic!" "Ale já nespadnu, já už jsem velká." V té chvíli konečně našla ta starší v programu to, co hledala. "Nekecej a

.....Někdy toužím po tom, být sama. Nemyslím sama doma, nebo na dovolené, myslím úplně sama, někde v maličkém bytečku, zapomenutá, taková ta neviditelná šedá myška, od které nikdo nic neočekává. Měla bych psa a nějakou nudnou, leč nenáročnou práci, která by nás, sice jen tak tak, ale uživila a nikde nikdo, kdo by na mě byl závislý, nebo na kom bych závisela já. Prostá, čirá existence. .....V poslední době, se mi mé závazky vůči druhým utahují jako smyčka kolem odsouzencova hrdla a naopak oni (jedni z nich) se ze svých závazků vůči mně vyvlékají obratněji, než sám mistr Houdini. No a pak zase ti druzí z nich, jsou nuceni (nikoli mnou, ale pocitem povinnosti) házet mi záchraná lana, která mě sice na čas zachrání, ale v důsledku jsou z nich jen další smyčky kolem mého krku. .....Ach, já vím je to asi zmatené, ale já už někdy nevím, co si počít s pocity vděku za pomoc, kterou nemám a nejspíš nikdy nebudu mít čím oplatit (nebo zaplatit). A konce nevidět, začíná se mi zdát, že jsem jen obrov

.....Jsme jako skály, které se pod tíhou věčnosti rozpadnou a dají vzniknout písečné pláži.Nic nekončí ani nezačíná, všechno pokračuje v nepřetržitém koloběhu proměn. Tolik materiálno. .....S duší mám trošku problém. Jako nevěřící, pesimistický materialista, nevím dost dobře, z které strany vlastně za problém duše po smrti vzít. Už za života mám jisté pochybnosti o její existenci. Jistě, je tu vědomí, zkušenosti, osobnost, ale... no budiž, říkejme tomu duše. Jenže, srdce se zastaví, krev přestane roznášet život do všech koutů našeho těla, vědomí vyhasíná, zkušenosti mizí a osobnost umírá. Začíná proměna kamene v písek. .....Duše, duše, kam s ní? Na peklo a nebe nevěřím, na duchy - vlastně taky ne, i když mi to nebrání se jich občas bát, reinkarnace, tak ta by mi byla sympatická, ale bohužel, no prostě nevěřící Tomáš. Připadá mi přirozené, že život se řídí zákony přírody, narodíš se, žiješ, zemřeš. Nemyslím, že by člověk, coby jeden z mnoha a mnoha organismů na této planetě, měl nějak

.....Blog cz. odmítá můj článek na téma týdne, to je tak špatný? Nebo je chyba na mém přijímači? Už asi desetkrát jsem to zkopírovala a snažila se to k vám těmi dráty nějak procpat, ale nic, error, error, error. Co teď? Dost možná mě odstřihli úplně a já nebudu moct poslat ani tohle fňukání. Ach, ach, ááách. A nejde ani uložit, ani do rozepsaných, tak abych ho snad poslala poštou, ne?

.....Když už jsme u toho ročního hodnocení a účtování, mám tu ještě jedno, neuvěřitelných osmnáct let staré. Shodou okolností, ani tehdy ke mně nebyl život obrácen svou nejlaskavější tváří. Mé první dceři byl necelý rok a byly jsme samy. Stále jsem se vzpamatovávala ze vztahu, který (dnes už můžu říct jen naštěstí) skončil ještě před dceřinným narozením a vzal mi nadlouho...., no vzal mi toho hodně a zůstal strach a samota. .....Třeba se k tomu ještě někdy vrátím, je to sice období, na které opravdu nerada vzpomínám, ale které ze mě částečně udělalo toho člověka, lépe řečeno tu ženu, kterou jsem a spousta věcí, které se mi dějí v současnosti má kořeny právě v té neradostné době. Ale konec, tady předkládám účtenku: Rok bez jediného rýmu, rok za nepřítomnosti verše, rok šílení, hrůz, děsů, bolesti a radosti, rok dosud nezažitý, cizí rok, rok samoty ve dvou, rok ticha, než promluvíš, rok touhy po odpuštění, po lásce, po někom, kdo přijde a utrhne konečně poslední list z kalendáře.

.....Ne, neměřím dva metry, neotloukám si v tramvaji hlavu o tyče, sloužící k držení se za jízdy, neměřím ani metr devadesát, ani metr osmdesát, mám naprosto průměrných stosedmdesátdva. Jenže já bych chtěla tak stodvacetdva nebo stodvacetosm (ne, nejsem cvok - teda jsem, ale trpaslíkem být nechci) a vlastně, ono nejde ani tak o tu výšku, já chci být prostě zase malá holčička, dítě, duše nevinná, nic zlého netušící, pro kterou má život sladkou příchuť a voní jako jahody se smetanou, úžasné, báječné, nádherné, skvělé, f a n t a s t i c k é, leč nemožné. .....Jaká šílená škoda. Kam jinam by měl člověk utéct, když je mu nejhůř, než tam, kde mu bylo nejlíp, k dědovi, který, a o tom jsem naprosto přesvědčená, mě měl nejradši ze všech lidí, kteří kdy prošli a projdou mým životem. Milovala jsem ho vždycky, ale čím jsem starší, tím víc a víc chápu, co všechno mi vlastně dal. On byl tím pevným bodem vesmíru, který každý z nás potřebuje, aby se mohl stát sám sebou. To, co je ve mně dobré a správn

.....Realita na mě v poslední době doléhá silou, které se těžko vzdoruje. O tom, co mi osud naservíroval, psát nemůžu, alespoň prozatím, je to příliš bolavé, příliš živé, příliš děsivé, je to prostě příliš. Bohužel, to nejhorší mě teprve čeká, sklizeň ještě nezačala. .....Někdy mám strašnou touhu, nebo spíš potřebu, to vykřičet do celého světa, ale pak sedím nad klávesnící a ...a prostě to nedokážu. Mám jednoho, jediného člověka, který ví o všem, ale je daleko a jak už to dnes bývá, ani ona (má nejlepší přítelkyně) nežije v pohádce, takže se snažím nezatěžovat ji nad únosnou míru, protože kdyby i ona přišla o duševní zdraví, tak už nevím. .....Pak už zbývá jen tužka, papír a básničky, co neříkají nic a vlastně všechno. Dokud nedokážu naplno říct, co všechno se v mém životě obrátilo naruby, je tohle jediná možnost jak, jak .... prostě jak se nezbláznit. Opuštěná telefoní budka, déšť na ohmataném skle, na tabulce návod k použití a pár nejnutnějších čísel. Kulatý ciferník, místo ručiček s