Duše, tak kam s tebou?

.....Jsme jako skály, které se pod tíhou věčnosti rozpadnou a dají vzniknout písečné pláži.Nic nekončí ani nezačíná, všechno pokračuje v nepřetržitém koloběhu proměn.
Tolik materiálno.

.....S duší mám trošku problém. Jako nevěřící, pesimistický materialista, nevím dost dobře, z které strany vlastně za problém duše po smrti vzít.
Už za života mám jisté pochybnosti o její existenci. Jistě, je tu vědomí, zkušenosti, osobnost, ale... no budiž, říkejme tomu duše.
Jenže, srdce se zastaví, krev přestane roznášet život do všech koutů našeho těla, vědomí vyhasíná, zkušenosti mizí a osobnost umírá. Začíná proměna kamene v písek.

.....Duše, duše, kam s ní?
Na peklo a nebe nevěřím, na duchy - vlastně taky ne, i když mi to nebrání se jich občas bát, reinkarnace, tak ta by mi byla sympatická, ale bohužel, no prostě nevěřící Tomáš. Připadá mi přirozené, že život se řídí zákony přírody, narodíš se, žiješ, zemřeš.
Nemyslím, že by člověk, coby jeden z mnoha a mnoha organismů na této planetě, měl nějaké zvláštní výsady, co se týká života po smrti.
Už život sám je dost velký zázrak, tak nač chtít víc a víc. Možná je v tom prostě jen touha po "nesmrtelnosti", všimli jste si, že posmrtný život je vždy věčný?
Paradox, když už musím zemřít, ať aspoň žiju věčně.

....Mně osobně je představa, že po smrti bude prostě nic, milejší, než si celý život lámat hlavu s tím, jestli vydržím žár plamenů pekelných, nebo jestli se tu budu vznášet jako obláček paranormální energie a každou chvíli mě budou tahat na nějakou duchařskou párty.

.....Wow, tohle je téma, které desetkrát zadané, desetkrát napíšu jinak (i když názor zůstává), je toho tolik, co se k němu dá říct a nakonec je to stejně všechno jen plácání do vody, protože nikdo neví. Počkejme si, uvidíme a nebo taky ne.



......PS: Nedávno jsem na internetu narazila na kouzelný článek "Život po porodu" a uznávám, že při pohledu z tohoto úhlu, může být všechno ještě úúúplně jinak.
Bohužel nevím jak na něj dát odkaz, ale lze ho snadno vygooglovat, přečtěte si ho, nemá chybu.

Komentáře

  1. omentáře
    1 Hanča Hanča | Web | 5. ledna 2011 v 17:23 | Reagovat
    Já jsem sice pevně přesvědčená, že po smrti něco je, ale taky se mi víc líbí představa, že nic není.

    2 ivetkaivetica ivetkaivetica | 5. ledna 2011 v 17:31 | Reagovat
    [1]: jo přsně...nejde to najednou nebýt....to nejde ,,,,smrt není to že je všude jen tma a tma ale ty prostě nejseš...žádný myšlenky...žádný sny..žádný pocity.....prostě nebudeš...chápeš tonejde si ani představit že nebudeš existovat!!!!to už je realnější si představit ten ráj než to že nebudeš....chápeš??ale to po smrti uvidíš!!!prostě je ráj,peklo a očistka a hotovo..!! ???

    3 Ala Ala | E-mail | Web | 5. ledna 2011 v 18:09 | Reagovat
    Pochop tohle:
    Tělo nejsi , jsi jen věčná duše v něm,
    kdo tohle ví zcela jistě není nikdy omámen.

    Stejně jako převlékáš si staré šaty za nové,
    v čase "smrti" oblékneš si mladé tělo jiskřivé.

    Jako Slunce paprskem svým celý vesmír osvětlí,
    malá duše vědomím svým celé tělo oživí.

    Nejsi tělo, nejsi Rus, ani Němec, ani muž,
    ani žena, ani pes, jsi jen malé duše kus.
    Pokračování básničky, viz web.

    4 Lennroe Lennroe | Web | 5. ledna 2011 v 22:07 | Reagovat
    Taky na duši nějak nevěřím. ne že by se mi nelíbila představa světa plného průhledných duchů, nebo stálého koloběhu nových a nových zrození, ale těžko chápu věci, které se nedají nijak dokázat.
    Věčný život? Tak to mě děsí, to už radši poskytnu potravu červíkům. Ale zatím času dost.

    5 uni-sex uni-sex | Web | 6. ledna 2011 v 13:41 | Reagovat
    S tou duchařskou párty jsi mě fakt rozesmála :-P
    Osobně jsem nevěřila ani na reinkarnaci, ale pak se cosi stalo... umřel nám pejsek, tedy psí holčička. Při operaci mléčné žlázy jí odoperovali tehdy jedno cicinko, (odborný termín neznám) a když zemřela, řekli jsme si, že už dalšího pejska nikdy nechceme, kvůli té bolesti ze ztráty a pak se stalo, že jsem potkala jednoho pejska, který mě něčím zaujal na ulici jeden pejsek a jeho panička mi řekla, jestli chci jeho sestřičku, že by byla k mání. Dlouho mi to sedělo v hlavě a pak, ani nevím jak jsem řekla, že bych tu sestřičku ráda viděla. Ještě ten den jí k nám přivezli a.....chovala se hned, jako by byla u nás doma a světe div se, chybělo jí to stejné cicinko, na stejné straně, stejné v pořadí, jako naší první fenečce. Navíc se narodila v ten den, kdy ta naše zemřela..Tak nevím, byla to náhoda? Když jo, tak hodně velká.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Rozutekly se mi ovce

Masáž varlat

Bláta víc než po kolena