Lucynka a hvězdy II

.....Děkuji všem, kteří mi pomohli stvořit mé malé, prosté dílko, neboť jsem až doposud byla přesvědčena, že toto téma vynechám, avšak vy (vy víte kdo) jste mi poskytli inspiraci, kterou prostě nebylo možné ignorovat. Ještě jednou díky. Déjá vu, déjá vu, to téma už mě nebaví, už mě z toho bolí hlava jak tu každý k dobru dává, co, kdy a kde o tom čet, opakují jen pár vět. Já to zažil a ty taky jaké pak s tím saky paky a tak dnes i Deža ví, co to je mít déjá vu. Ještě nepatrnou poznámečku, to zvláštní, cize znějící slovní spojení v úvodu a samozřejmě i v závěru básně čtěte prosím deža ví, tedy stejně jako Deža ví, ono by se mi to pak nerýmovalo. DÍK.

Sama jak v duši, tak i v posteli, šťastná, že sama, přitom sama neúplná, po vlně úlevy pak přijde smutku vlna a moje touhy rozdělí. Ta první k tobě ruce vzpíná a touží vrátit zpátky čas, ta druhá snadno zapomíná, jak něžně hladíval tvůj hlas. Až bude jedna, z téhle touhy dvojí, chci tě zas přijímat

.....Jsou to dnes tři týdny, co jsem poprvé pustila své já do virtuálního světa prostřednictvím tohoto blogu. A teď se nějak nemůžu pohnout z místa. Ono totiž, (rozumněj mé já) se v něm trošičku ztratilo. Nebo se toulá. Brouzdá z blogu na blog, pozoruje, srovnává, nasává atmosféru, tu žasne, tu se děsí a začíná pochybovat a zvažovat. Je tu hodně dobrých autorů, někdy se začtu tak, že mě v té chvíli vlastní psaní ani nezajímá. Jsou skvělí, jsou vtipní, jsou originální a mě přepadá úzkost. Pak je tu spousta autorů horších, nebo ještě horších a taky veliká skupina lidí, které ani nelze nazvat autory, protože jejich tvorba, vlastně vůbec není "jejich" tvorbou. A přesto i oni, jsou ve většině případů dál než já, přinejmenším v technické stránce designu ( co na tom, že je blikající a plný obrázků hvězd a hvězdiček, oni je tam zvládli dát, což je rozhodně nad mé technické schopnosti). .....A zase se dostávám k té úzkosti, má to smysl dávat se všanc, tvořit na pranýři a když už ano,

.....Tak tu ve tři v noci sedím, mžourám a hlavně hlídám. Hlídám tu svojí prďolku nešťastnou, která byla ve školce přesně celé dva dny a prásk ho, už v tom zase lítáme. Už když jsem pro ni dorazila, kňourala, že jí bolí za krkem a hlavička a nožičky. Vydrželo jí to celou cestu domů. A ačkoli by doma normálně nejradši pobíhala nahatá, dneska za mnou přišla, že je jí zima. No tak pod deku, za chvíli horko, takže teploměr, áá 39.1, dítě jak kus hadru, pofňukává, bolí za krkem, bolí hlavička, bolí všechno, je mi strááášně špatně (komu by taky nebylo, s takovou teplotou ). Ordinuji sirup proti teplotě, bolí hlavička, bolí za krčkem, špááátně. .....A jak to tak dokola poslouchám, někde vzadu v hlavě mi varovně zacinká, tohle mi něco říká, to znám, sakra, jasně- nechci děsit sama sebe, ale přesto se mi v tu chvíli neudělá nejlépe. Už sedím u počítače a do vyhledávače zadávám meningitida příznaky a už se to na mě hrne - vysoká teplota, bolesti hlavy, bolest a ztuhnutí šíje, nevolnost a už je

.....Gabriel se otočil. Byl v místnosti sám. Záclona na okně se nafoukla, jen jen uletět a dovnitř bylo slyšet vytrvalé bubnování deště na římse. Stál tiše. Naslouchal zvukům noci. Teď.Dole bouchly dveře, pár rozčílených, nazlobených kroků ve tmě a pak už jen déšť. .....Původně slibovala předpověď počasí mráz a sněžení, těšili se, aspoň Monika, na zimní bílou pohádku. Marně. Prší už třetí den, cesty jsou rozmáčené, blátivé, voda vymlela na stráni nové stružky a kaluže se pomalu slévají v malá jezírka. .....Nepříjemné počasí, pomyslel si Gabriel. Odporné, hnusné počasí, kdyby sněžilo, bylo by všechno jinak.To byla Moničina slova, která jako by zamrzla v tomhle opuštěném pokoji, u nedopitého čaje, ve skříńce, kde zapoměla hřeben. Kam se podíval, viděl její vyčítavý pohled, tu umíněnou masku, kterou nasadila vždycky, když se domnívala, že je v právu. Nebyla? Neměla tentokrát pravdu, ozvalo se v Gabovi, tak mu říkala, špatné svědomí. Gabo ,Gabo ozývalo se odevšad, Gabi. .....Nikdy neměl rá

Je jak dno tůně nedohledná, jak temná tůň v hlubokých lesích a každý svou cestu k ní si klestí, někdo trním, někdo růžemi a jestli budeš mít to štěstí, poklekneš, nabereš její vodu dlaněmi a můžeš pít.

Kam chodí láska spát, když lidé ji unaví? Odletí do skal? Schová se do trávy? Odejde na věky, nebo se vrátí? Možná, jen tomu však, kdo za ní platí - odpuštěním.

Každý z nás má to své Waterloo krvavé, Waterloo, které tě o víru okrade. Máme svých tisíce bitviček vítězných, pak přijde Waterloo a na rtech ztuhne smích. Ty jsi mé Waterloo, teď to vím, všechno, co měla jsem, halí dým, z popela Fénix dnes nevstane, všechno je navěky prohrané. Waterloo s temnotou spolčené, ze srdce naději vyžene, štěstí si jedu teď přihnulo, život můj končí u Waterloo Ty jsi mé Waterloo, teď to vím, všechno, co měla jsem, halí dým, z popela Fénix dnes nevstane, všechno je navěky prohrané.

Miláčku scházíš mým deseti prstům za úplňku, když vyjí vlci svou samotu do noci sněžných krystalků a temných stínů. Čas opuštění se blíží, jak horkou stopou táhne nocí smečka za svojí obětí.

.....Je to čtyři dny, co můj cizokrajný manžel dorazil domů a se smrtí v očích mi oznámil, že se o něj pokouší cataro (což není nic menšího, než nachlazení). Ve mně se ovšem hned probudil pečovatelský pud a už jsem nesla na stůl horkou polévku, postavila vodu na čaj s citronem, prohrabala šuplík s léky a přitom zvažovala, jestli bude lepší paralen nebo snad ibalgin, přikryla ho v křesle dekou, aby ho neofouklo a těsně před odchodem do postele, podala zbraň nejtěžšího kalibru -- medvědí mléko, tedy horké mléko s medem (hodně) a rumem (ještě víc). Dnes ráno jsem otevřela oči a hned mi bylo jasné, že je něco špatně. V krku jako by mi pracovali permoníci, hlava mi od těch jejich maličkatých zbíječek brněla a nos jsem měla úplně ucpaný, ovšem přesně jen do té chvíle, než jsem vstala z postele, několikrát kýchla a další půl hodiny chodila s kapesníkem u nosu. Naštěstí, se po té můj stav, více méně, stabilizoval. Teprve k večeru se potíže vrátily, posílené celodenním odpočinkem a ruku v ruce

Jsem jako probuzená z hlubokého spánku, ze spánku bez snění. Jsem jako slavík v kleci srdcem otevřené, tak končí vězení. Jsem jako růže ze stříbra vytepaná, co náhle zavoní.

Možná nejsem úplně přesná, někdo by se hádal, že jsou to spíš masové placičky, ale to je fuk, hlavně, že nám chutnají, že? Tak, co je potřeba: 1/2 kila míchaného mletého masa 2 větší mrkve 2 vejce štáva z 1/2 velkého citronu sůl (pepř) Mrkev ustrouhám na jemno, smíchám s ostatními surovinami a rychle (pouští štávu) tvaruji karbanátky. Neobaluji, rovnou smažím. Obracím opatrně,až když dobře ztuhly po jedné straně. Podávám nejraději se štouchanými bramborami, do kterých přidávám hodně nakrájené jarní cibulky. I když jsem o tom tak nikdy nepřemýšlela, je to vlastně zdravé i dietní jídlo, zvláště, když si ohlídáte množství tuku v mletém mase (ideální do 15%). A mimochodem, děti (nebo i manžel), které mrkev zrovna nemusí, se o ní nikdy nedozví, pokud vás nenachytají přímo nad struhadlem. Dobrou chuť.

Dva opuštění jezdci jedou krajinou, nepřátelé na život a na smrt. Miluji oba, atˇrozhodne osud, kdo prohraje, kdo získá trofej srdce. Čekám do slunce západu, čekám do hodiny duchů, však ani jeden nepřichází, ani muž, ani stín. Dál dva jezdci jedou krajinou, slzy, lásky, touhy, všechny pominou. 13.6.97

Jsi hádanka, kterou řeším mezi půlnocí a ránem, jsi přízrak, co prochází mé sny, jsi slovo, které mám na jazyku a ne a ne si vzpomenout, jsi tajemství, které nosím sama v sobě, klíč k řešení je v mém srdci.                                     15.3.98                                    

Prý neexistuje láska napořád, nevím,neměla jsem to štěstí, zatím, ale chci věřít, že se dá najít, nevím,měla jsem smůlu, zatím, ale s tou nadějí se dá žít.                           29.11.97

"Mami a jsou taky červený motýlci?" No, určitě ano. "A kdy jsou červený, v květnu, v červnu nebo .....nebo v neděli?" "Mami já nechci, aby mi táta dělal snídani, dělá jí hrozně pomalu, mami --promiň, že se ptám--, ale táta už je starej???!!" "Ale obři neexistujou" tvrdí Juli. "A jak to víš? "No to jsem se dozvěděla, když jsem se narodila!" Juli 3 roky

"Ukliď už konečně tu židli ---do pr..lky!"(zmírňuje na poslední chvíli devatenáctiletá Rézka svůj příkaz čtyřleté sestře). A Juli? "Jenže do pr..delky se mi nevejde." Vymalováno.

Dědo, máme tě všichni rádi, budem tě mít rádi a atˇ žiješ dokud neumřeš!!! Juli 4 roky

Zrovna dneska musel začít. Mokro, mlha, šero od samého rána. Jako by ta samá atmosféra vládla i v mojí hlavě. Zaplavil mě pocit marnosti, celý den sedím u počítače a sedím a sedím a NIC. Proč jsem si vůbec pořídila virtuální zpovědnici, když jsem tak dokonale prázdná a pustá...--budu muset zjistit jak stvořit otazník, jinak si ani nepokladu řečnických otázek a že jich mám--. Vůbec mě žene touha po dokonalosti, nicméně velmi zprudka naráží na hradbu mých základních neznalostí PS světa. Umím to dokonale s propiskou a papírem, jenže i já chápu, že to je dnes poněkud pasé, protože vyvěšovat pamflety na nárožích bloků sotva člověku přinese žádoucí odezvu. Budu prostě, "chca nechca", muset přijmout svoji budoucnost a vyvěšovat propříště jen na nárožích BLOGU. Podzimu zdar a LISTOpadu zvlášt .

No páni, právě jsem dočetla nastavení a už je mi jasné, že jediné,co zvládnu nastavit, je kaše. Což mi zase připomíná, že jsem v rozrušení nad svým blogovým novorozenětem zapomněla na večeři a tak budu doufat v pravdivost přísloví -ráno moudřejší večera- a půjdu skouknout ledničku. Dobrou noc dětátko.

Jsem génius, ač technický absolutněantitalent, založila jsem si svůj vlastní blog. SAMA. Problém mám jen s nalezením vykřičníku na klávesnici, jakož i všech znaků umístěných jinde než vlevo dole, také rychlost úhozů obou mých ukazováčků je tak nízká, že ani DATEL by mě nepovažoval za konkurenci. Ale mám TO a všechno ostatní se poddá.