Déšť

.....Gabriel se otočil. Byl v místnosti sám. Záclona na okně se nafoukla, jen jen uletět a dovnitř bylo slyšet vytrvalé bubnování deště na římse.

Stál tiše. Naslouchal zvukům noci.

Teď.Dole bouchly dveře, pár rozčílených, nazlobených kroků ve tmě a pak už jen déšť.

.....Původně slibovala předpověď počasí mráz a sněžení, těšili se, aspoň Monika, na zimní bílou pohádku.

Marně. Prší už třetí den, cesty jsou rozmáčené, blátivé, voda vymlela na stráni nové stružky a kaluže se pomalu slévají v malá jezírka.

.....Nepříjemné počasí, pomyslel si Gabriel.

Odporné, hnusné počasí, kdyby sněžilo, bylo by všechno jinak.To byla Moničina slova, která jako by zamrzla v tomhle opuštěném pokoji, u nedopitého čaje, ve skříńce, kde zapoměla hřeben. Kam se podíval, viděl její vyčítavý pohled, tu umíněnou masku, kterou nasadila vždycky, když se domnívala, že je v právu.

Nebyla? Neměla tentokrát pravdu, ozvalo se v Gabovi, tak mu říkala, špatné svědomí. Gabo ,Gabo ozývalo se odevšad, Gabi.

.....Nikdy neměl rád ty sentimentální honičky milenců v březovém háji, jak to nejspíš okoukala z filmů, nebo vyčetla z knih.

Ani procházky po kvetoucím sadu ho pramálo dojímaly a koupat se v noci v kašně na náměstí, mu připadalo jako holá hloupost.

Aby Monice přednášel verše ho v životě nenapadlo a tak vlastně jediným ústupkem vůči její romantice, byla jedna zvadlá kopretina, kterou jí přinesl na první rande.

.....A teď je tedy konec. Bouchla dveřmi a touhle dobou už bude určitě na silnici pod kopcem.

V první chvíli ho napadlo vyběhnout za ní. Pak jen zavrtěl hlavou, na to je moc pozdě, nebo moc brzy.

Vrátil se v myšlenkách o pár hodin zpátky. Křičela. Tak strašně rozzlobenou ji ještě neviděl. Mohl si za to sám. Jak moc se sem těšila, v skrytu duše věřila, že si to tu zamiluje.

Ona milovala tenhle dům, lesy, údolí. A on chtěl zůstat doma.

Proč? V televizi dávali mistrovství v hokeji.

A vlastně neměl nejmenší chuť, vláčet se někde po kopcích. Ale už jednou tenhle výlet zrušil a tak se udržel a předstíral nadšení. Ani to nepoznala, došlo jí to všechno až tady.

.....První den se vydařil, ani už nebyl tak "nabubřelej", jak si ho často dobírala. Gabi bubi, smála se a on se mračil čím dál víc.

Jenže nakonec se stejně rozesmál, povalil ji na zem, rozcuchal a do vlasů nasypal jehličí. Blbli, smáli se a dokonce i k té honičce se nechal svést a když ji konečně, celou udýchanou sevřel v náručí, musel uznat, že na tom něco je.

Pak začalo pršet. Ten první den jim to nevadilo, měli co dělat. Druhý den byli venku jen chvíli, přiběhli úplně mokří, ale pořád ještě v dobré náladě.

.....Až dneska. Ráno kouřila kamna, nechtěla vůbec hořet, venku se ještě víc ochladilo a navíc zjistili, že Monika zapomněla doma všechny konzervy. K jídlu měli už jen chleba a byla neděle. A tehdy selhal. Měl zatnout zuby a ne začít hned vyčítat.

"No, ty jsi výborná, tak to se teď asi půjdeme pást. Deštíček nám to pěkně zalil, travička bude šťavnatá a bude hezky křupinkat."

Stála, mlčela a čekala, co bude dál. A tak se nechal strhnout. Vyčetl jí počasí, kamna a nakonec i ten pitomej hokej.

A teprve teď se rozkřičela i ona. Po tvářích jí tekly slzy a on v té chvíli nepochopil, co má udělat. A pak bouchly dveře.

.....Gabriel se probral. Pomalu se rozhlédl kolem, zavřel okno, vylil studený čaj, opláchl hrnek,

vzal batoh a seběhl po schodech. Dole si ještě na něco vzpomněl, vrátil se a ze skřínky vzal Moničin hřeben. Znovu se ochladilo. Po rozblácené cestě, se slábnoucím deštěm pustil dolů k silnici. Skoro utíkal. Ve chvíli, kdy konečně zahlédl světlou šmouhu Moničiny bundy, snesla se mezi dešťovými kapkami k zemi první sněhová vločka.