Lucynka a hvězdy II

Hodiny už samozřejmě umím hodně dlouho, ale najdou se okamžiky, kdy mám pocit, že je vidím poprvé v životě. Tak třeba jako dnes ráno, otevřu oči, tma pomalu přecháí v šero, jako každé ráno (závěsy), kouknu na budík, hlava neodpovídá, koukám dál, nic, koukám......bez odezvy, ovce v ohradě začínají poplašeně bečet, jako by se kolem plížil vlk, nebo valašský medvěd, ručičky jsou nějaké pošramocené, či co, nakloním hlavu na stranu, jakobych čekala, že se sesypou na místo, kde by dávaly smysl, ovce se začínají mačkat do panikařícího davu, fixuji očima ciferník, snažím se rozšifrovat jeho poselství, někde vzadu už to vím, ale vědomí to odmítá akceptovat, v hlavě mi zablikala výstražně rudá cedule 7:55 sraz u školy , snažím se tento digitální údaj srovnat s tím, co vidím přímo před sebou: malá těsně před osmou, velká ždibec za devítkou, malá............do prdele (ctnostní prominou) ohrada povolí a všechny moje uspořádané myšlenky a ranni zvyklosti se jak ty ovce rozprchnou a mizí v dál, každá...

...Tak už dobrých pár týdnů přešlapuji na břehu řeky zvané Blog a ne a ne se osmělit vstoupit do ne sice stejného, ale přece jen povědomého veletoku. Sem tam jsem smočila palec u svých "starých" známých, dokonce rozhrnula hladinu jedním komentářem, ale hupsnout do proudu a začít plavat, to jsem stále odkládala. ...A teď tu sedím, v troubě hlídám čokoládový dort pro Emy k druhým narozeninám, a jak tak hlídám a přemýšlím, jestli ten "nejlepší čokoládový dort", jak naslibovali v receptu, bude aspoň k jídlu, když po hodině v troubě uprostřed ještě stále teče, říkám si, "proč ne zrovna teď?" Nakonec, je hluboká noc, nikdo mě neuvidí, kdyby snad náhodou můj plavecký styl nebyl úplně elegantní po těch letech na suchu, jen se tak chvíli nechám unášet na vlnách a pak zase rychle z vody ven, nic se nemá pro začátek přehánět. Zůstane jen pár mokrých stop. ...Dort mezitím dostal rozum (což je důkaz toho, jak dlouho mi těch pár temp trvalo), špejli už nechal neposkvrn...

Tedy, co se toho běhu týká, spíš se tak nějak, po slimáčím způsobu, sune kolem a já jsem nejen z něj, ale ze všeho taková celá tumpachová. Teď si musím odskočit na zahradu vynést popel, pohrabat trochu listí a zahrát si "fotbal", ale až se vrátím, snad ještě s tím svým, dočasným doufám, tumpachovým postižením budu schopná navázat na, už tak chabou, myšLenku. Tahle fotka je sice úplně z jiného podzimu, ale jako by byla dnešní - sychravá, syrová, studená a šedá (čert ví, proč jsem to vlastně fotila). Podobnou náladu jsem si přinesla ze zahrady domů a k tomu omrzlé prstíky u nohou, chtělo by to už něco jiného než kroksíky. Uvařila jsem nám horké kakao a snažím se přijít na to, co jsem vlastně měla na jazyku. Nebo na srdci? Asi bych na to úplně nepřišla, ani kdyby mě z vany neustále nevolal Máťa, že chce víc autíček, že chce víc vody, že chce víc pěny, že chce čůrat a že si ho mám vyfotit s "fousama", protože takovou fotku (krom těch asi dvouset) ještě nemám, tahle je t...

Přemýšlím o tomhle blogovém rozštěpení osobnosti už delší čas. Nejspíš od té doby, kdy jsem byla donucena založit si třetí blog. Ten druhý žádné pochybnosti o mém případném štěpení nevyvolal, bylo to jen hraní, chuť zusit to jinak, pohrát si s obrázky a nastavením, protože nemám ráda změny a tak je ten první, "pravý" blog prozatím neměnný a nedotknutelný. Druhý blog nicméně obsahuje tu část mé osobnosti, která zarputile setrvává mimo realitu. Jelikož se však snění s technicým záznamem příliš nemusí, snílkovské prostředí druhého blogu je velmi málo zabydlené, ba téměř pusté. Když mi ale došlo, že se neodvratně schyluje k opětovnému použití tlačítka "Založit nový blog", nezbylo, než si připustit, že stojím na rozcestí a že každá půjdu jinou cestou. Nejsem si úplně jistá, jak na vás působím jako Adaluter (nebo Lucynka), ale mám pocit, že jsem si dala jakési pomyslné mantinely, které je mi zatěžko překročit. Všechno je to pravda, to jistě, ale ne dočista celá, tam, kde ...

...protože jinak se k tomu už nedostaneš. Aneb pár problémů technických, pár zdravotních, něco osobních a lenora navrch. Technické souvisí s tou zelenou placatou vrrrr... věcí, která je často obsazená, často vrtošivá a ještě ke všemu dala úplně jiný význam pojmu "psát tužkou". Kdysi dávno, ještě než jsem si potykala s klávesnicí, jsem se zmiňovala o tom, že naprosto nejmilejší a nejpřirozenější je pro mě psát rukou, tužkou, perem, propiskou, na papír a že tak píšu i vše na blog, nejdřív papírová předloha, potom přepsat na klávesnici. Časem jsem byla schopná psát i rovnou načisto, ale sešit a tužka byly stále po ruce, třeba na básničky, ty mají poměrně vysokou spotřebu papíru. Pak přišla do naší rodiny placka a já zase píšu výhradně tužkou, jen je "vzhůru nohama". Klávesnice placky (zdá se, že jsem ji nejspíš pokřtila, možná bych měla tedy psát spíš Placky), je prostorově nekompatibilní s mými prsty, na něčem tak titěrněm bych zvládla psát leda v případě, že bych měl...

....aneb, proč jsem tu tak dlouho nebyla a proč tu zase, tak trochu, jsem. Kdybych chtěla být superstručná, mohla bych napsat jedinou větu:"Nebyla jsem tu kvůli Réze a jsem tu díky Juli." Ale že superstručnost není mojí silnou stránkou, "trošku" to rozvedu. Ti z vás, co se mohou pochlubit "sloní" pamětí si možná, mlhavě sice, ale přesto, vzpomenou, že naposledy jsem se tu poflakovala v červnu roku dvoutisícího třináctého. Celá natěšená na léto na chatě, jsem vám tu zanechala její fotečku se vzkazem, že právě tam a ne jinde nyní trávím své šťastné chvíle. Po roce a půl fotka stále visela na stejném místě, z čehož možná někteří z vás nabyli dojmu, že jsem se nechala lnspirovat panem Vernem a střihla si rovnou dva roky prázdnin. No, kéž by. Já hlupák spořádaná se pěkně poslušně, předposlední den dvouměsíční pauzy "v ráji", vrátila nohama na zem, do civilizace, domů. Tedy, domů, přesněji do toho, co z domova zbylo. Jediné, co mě mělo připravit na to,...

Devatenáct měsíců "běžel život okolo" bez vás. Stýskalo se mi. Stýskalo se mi. STÝSKALO SE MI!!! Ale teď,když jsem KONEČNĚ zase tady, mi najednou došla slova. Napsala jsem tři verze článku (poté, co jsem svůj nový přístup k internetu týden jenom obcházela jak hladový lev), dalších pár zavrhla, ještě než jsem vzala tužku do ruky a pak jsem s tím sekla a šla. Měla jsem na sebe šílený vztek, kolikrát za tu dobu jsem si ze srdce přála moct sednout ke klávesnici a "vyrazit mezi lidi, pokecat s přáteli" a teď.....vzduchoprázdno. Bylo mi v podstatě jasné, že hlavní je prostě začít a pak už se to poddá, ale s žádným z těch začátků jsem to nedokázala dotáhnout. A pak jsem si všimla tématu týdne (to, a pouze to, je mimochodem důvod proč můj první příspěvek témeř po dvou letech vyznívá poněkud... nenadějně) a....... a napsala básničku, která se paradoxně ani ve výpisu témat týdne neobjevila, asi jsem byla pryč moc dlouho a systém má zakázáno bavit se s cizinci. Každopádně, p...

.....Tak odkud začít? To je asi celkem jedno, hlavně ale rychle. No, to zrovna není moje silná stránka, rychlost. Tak v rámci možností, stále ještě nepatrně omezených, se pokusím přibrzdit "život okolo běžící" , za kterým se tápavě plouhám a vyšetřit pár okamžiků na něco, co mi aspoň dělá radost, což se bohužel o většině činností (či spíš nečinností), událostí a vůbec o celém zlomku vesmíru, který mě právě obklopuje, říct nedá. .....Vlastně to celé je o hře na "slepou bábu" a parafrázi na známé přísloví "co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek", v mém případě "co můžeš udělat ve tři čtvrtě na devět, neodkládej na devátou." Už jednou jsem chtěla novou ikonku uklidit do skladu a něco vám napsat, zabrouzdat si po vašich hájemstvích, "okouknout", co je kde nového a novějšího, jenže člověk míní ..... Opona se zatáhla ještě dřív, než se úplně zvedla. A protože se to v poslední době stalo téměř pravidlem, dostávám se do situace, kdy, když ...

.....Podezírám Julinku, že to je jeden, ten zásadní, z důvodů, proč se Velikonoc, přesněji velikonoční koledy nemůže dočkat a její chování navlas přesně kopíruje období před Vánocemi a narozeninami. Nejmíň desetkrát denně: "Mami a kdy už to bude, za kolik dní?" Osmkrát denně:"Mami a těšíš se taky tak strašně, jako já?" Předpokládám, že nedostatek mého nadšení, by jistojistě umenšil to její a nastolil řadu nepříjemných otázek, jako: "A proč se netěšíš?" "Ty nemáš Velikonoce (Vánoce, moje narozeniny) ráda?" "A proč je nemáš ráda?" "Ty bys je radši neslavila?" ....? ....? ....? Proto se snažím těšit se opravdu velmi úporně a převelice, i když to pak občas o samotě musím poněkud neutralizovat proklínáním zmíněných svátků, abych tak nevídanou dávku těšení vůbec přežila. S blížícím se datem "Události" Julčino třeštění narůstá ještě o fyzické výpady na moji osobu, kdy ve chvílích zcela nečekaných přiskočí, vší silou mě obej...

.....To je pořád dokola, většinou leží otázka tak: "o kom, o čem vůbec psát?" a pak najednou přichvátá moment, ale vážně jen moment, kdy se to otočí a já se ptám:"o kom, o čem psát dřív?". A velice často, téměř vždy, než se rozhoupu a rozhodnu, je po všem, tedy přinejmenším po chuti a motivaci vůbec něco psát. A tak, když ten momement znovu dneska nastal, chytla jsem příležitost za pačesy a řekla si: teď nebo nikdy, žádné rozhodování, bude to: "co na srdci, to na monitoru", jak to zrovna hlavou plyne, taková mozaika, kaleidoskop, pel-mel, zkrátka, v podstatě pravdivý obraz toho, jak to v mé mysli většinu času skutečně vypadá. Slovo "bordel", by to taky vystihlo docela dobře, možná nejlíp, ale kde by pak zůstala poetika, že? .....První kamínek: Chudáci kytky, aneb krutá já. Mám jich doma dost, mám je ráda kolem sebe, ale nejsem žádný znalec, odborník ani specialista na určité druhy. Moje květiny vydrží téměř všechno, tedy i mojí péči, jsou postupn...

.....Stojím si tak dneska na zastávce autobusu, jako vždy se zabývám svými samomluvnými myšlemkami a jako častokrát vlastně příliš nevnímám okolí. Čeho jsem si tedy všimla je nový sněhový polštář, spíš pořádná peřina, protržená kdesi nad mojí hlavou, a už dost okoukané šedočernobílé ladění, které znovu dodává všemu, na co se podívám. No, pořád lepší než jen šedočerné. A jak tak dumám nad nesmrtelností chrousta, kulatými čtverci a suchou vodou, něco se mi najednou nepozdává, něco je jinak, divně. Snažím se vymotat ze svých vznešených myšlenkových pochodů zpátky k realitě a přítomnému okamžiku a světe div se, už vím, co je jiné. Změna napětí obličejových svalů v okolí úst napovídá, že ač ho nevidím (jak jinak) na mé tváři se skutečně usadil úsměv. Jak nečekané, kde se vzal, copak ho k nám přivedlo, chvíli jsem byla zmatená, protože jsem nebyla schopná spárovat své zvednuté koutky s žádnou myšlenkou ani událostí posledních chvil. Že by sněhové šílenství, nebo snad jenom šílenství? Začíná ...

.....K čemu mnoho řečí, těžko vám popřeju něco, co už vám nepopřál někdo jiný. Tak si prostě užijte Vánoce ke své spokojenosti, svým vlastním způsobem a nebojte se radost nejen rozdávat, ale i přijímat.

.....Jsem tu jen na skok z mého "minulého století", neboli z naší, chtělo by se říct staro - žitné, leč je to spíš jen staro - vetešnická chaloupka, kde se čas, až na pár výjimek, milosrdně pozastavil. To, společně s všudypřítomnou přírodou, působí naprosto blahodárně na mé, duševně pněkud pochroumané, já, kteréžto zde vždy nenásilně přepne do módu "klid a mír" a kde životní tempo nelze nazvat jinak, než "maňana". .....Není to o práci, nebo snad povinnostech, před kterými bych sem utíkala, on jich jeden v invalidním důchodu zase tak moc nemá, je to o úplném přepólování, vnitřní proměně, kterou jinak nelze vyvolat. Každý z nás má nejspíš někdy pocit, že se v něm ukrývá víc, než jedna osobnost, jedna bytost, takové neškodné, nepatologické rozdvo či roztrojení, které narozdíl od mnohočetné poruchy osobnosti, nevyžaduje žádné náročné léčebné procedury, pouze působí svému nositeli zmatky a hlavyzamotání. No, a ta moje druhá "já" se dostává ke slovu pr...

.....Komu tohle nic neříká: Zase těsně vedle nejspíš si nečetl zde , komu ano, j(e)deme dál, neboť hromádky jsou za námi (no, před námi taky, ale už se jim vyhneme), leč moje cesta domů zdaleka nekončí. .....Předpolí Hvězdy, jak jsem se už zmínila, slouží mimo jiné i k legálnímu, úřadem povolenému venčení psů bez vodítka. Slouží i jednomu cvičiteli psů, k výkonu jeho ......, jeho čeho, pracovní činnosti, zaměstnání, já nevím, jen ho tam prostě často vídám, kterak koná. .....Už jsem tu psala, že psy mám od svých dvanácti let a stejnou dobu mě zajímá i jejich výcvik, dnes spíš výchova, pravda, v těch dvanácti jsem to brala strašlivě vážně, moje dalmatinka tehdy uměla kromě zadržení, které nebylo na kom trénovat, snad všechno, co jsem vyčetla z kynologických knížek určených služebním psům. Dneska už to neřeším, stačí mi když pes prostě poslouchá. Na druhé straně, nikdy jsem neměla psa takzvaně problémového a za tu dobu si troufnu tvrdit, že je to proto, že jsem z něj prostě problémového ...

.....by mohlo být zábavnou kratochvílí, při ranní cestě ze školky. Ovečky by sice byly o něco poetičtější, ale člověk musí pracovat s tím co má, a nejen oveček je v Praze o hodně, ale o hodně míň, než hromádek, vlastně mě nenapadá moc věcí, kterých by tu bylo výrazně víc, než hromádek. Chodím domů pěšky, je to procházka asi tak na půl hodinky, když nepospíchám, a nebo i na dýl, když se vysloveně courám a koukám okolo, do zahrad, do nebe, na Hvězdu, a rovnám si myšlenky a teď , když už mám čím, i fotím. .....Fotím všechno, co mě zaujme, kromě lidí, to si netroufám, ale jinak si "troufnu" na lecos. Přesto mám cosi, jako pevnou hranici "vkusu" a hromádky, z nichž většina by toto označení mohla považovat za nactiutrhání, neboť svojí velikostí, si zdrobnělinu v pojmenování rozhodně nezaslouží, jsem vám nenafotila. Za prvé, byly hnusné, za druhé, kolem sem tam přešel člověk a být přistižena, kterak tvořím makro exkrementu, by pro jedince mého ražení bylo trauma nejmíň na ...

.....V sobotu, kde se vzala tu se vzala hloupá rýma, zrovna když mám jít v úterý po šesti týdnech na oční, kde jsem měla být už před třemi, jak pan profesor požadoval a mínil, jenže sestra měnila, neboť v jeho rozvrhu nalezla volné místo až za týdnů šest. Mám hlavu jako střep, dutiny celé rozdrážděné, ale co je nejhorší, naprosto ucpaný nos. Jindy bych si vzala růžovou tabletku, kapesníky a čekala až to přejde, jenže u očního, kdy nevíte jak dlouho budete muset sedět bez hnutí, s čelem přimáčknutým na opěrku štěrbinové lampy, na dlaň daleko od čela doktora sedícího z druhé strany, tam je jaksi střídavě ucpaný a střídavě kapající nos dost velký problém. Naštěstí, rýma je v úterý ráno už na ústupu, nos je ucpaný jen chvílemi, venku vlastně dýchám docela volně, horší je to jen když dorazím do tepla. .....Nevadí. Napadá mě, že všechny ty reklamy na ucpaný a pak "svobodný" nos se dočkají zadostiučinění, protože díky nim se teď stavím v lékárně a některý z těch zázračných sprejů si...

.....Můj systém hodnocení důležitosti úkolů a činností trpí dlouhodobou inverzí. Co má být nahoře je dole a naopak. Co by mělo být na programu dne, udělané nejpozději včera, se krčí až na konci předlouhé řady naprosto nedůležitých prkotin, které vítězoslavně vládnou na čele žebříčku. .....Jsem plna odhodlání přesazovat kytky, třídit oblečení ve skříních, přerovnávat šuplíky plné zbytečností, prát jednu pračku za druhou, ač není kam věšet, hledat na vymrzlé půdě, mezi hromadami léta schraňovaných "pokladů", objekty vhodné a hodné odvozu do velkokapacitního kontejneru, který nám byl v čase předvánočním velkoryse nadělen, sledovat soustředěně a vytrvale Survivor a vůbec zaměstnat se čímkoliv, co nemá přímou souvislost s jistými, blížícími se svátky. .....Naopak činnosti, které se povětšinou v tomto čase v domácnostech takřka povinně vyskytují, mě nechávají ledově až mrtvolně chladnou. Alespoň zdánlivě a navenek, uvnitř svádím každodenní a celodenní boj se svým zlozvykem "co...

.....Den třetí, den kdy přijel bagr. .....Jsem konzervativní. Ale to už asi tušíte. Změny mého okolí a prostředí, se mně hluboce dotýkají a většinou je nevítám, ani když jsou, takzvaně, k lepšímu, například polní cesta versus asfalt. Ještěže na takových povahách jako jsem já, nezávisí vývoj lidstva. Úplně se vidím, kdesi v době kamenné. Ta neandrtálka, zuby nehty se držící výstupku u vchodu do jeskyně a zuřivě se bránící přestěhování se do luxusní "vilky" z dřevěných kůlů, propletených větví, oplácaných blátem a se slámovou střechou; kde se nesráží vlhkost na stěnách, neruší ozvěnou sílící chrápání neandrmanžela, neandrtchána, neandrtchyně, neandršvagrů a neandršvagrových a všech ostatních neandrpříbuzných, kde všechno není všech, ale jen moje a jeho a ostatní mají též svoje vlastní "vilky", v nich vlastní lůžka z větví, vlastní ohniště, slepice, hrnce, děti, kůže, ovce nebo kozy, nebo co já vím, co si to ochočili jako první; tak to jsem prosím já. Bráním se odejít ...