Nechval dne před večerem.

.....Tak odkud začít?

To je asi celkem jedno, hlavně ale rychle.

No, to zrovna není moje silná stránka, rychlost.

Tak v rámci možností, stále ještě nepatrně omezených, se pokusím přibrzdit "život okolo běžící" , za kterým se tápavě plouhám a vyšetřit pár okamžiků na něco, co mi aspoň dělá radost, což se bohužel o většině činností (či spíš nečinností), událostí a vůbec o celém zlomku vesmíru, který mě právě obklopuje, říct nedá.

.....Vlastně to celé je o hře na "slepou bábu" a parafrázi na známé přísloví "co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek", v mém případě "co můžeš udělat ve tři čtvrtě na devět, neodkládej na devátou."

Už jednou jsem chtěla novou ikonku uklidit do skladu a něco vám napsat, zabrouzdat si po vašich hájemstvích, "okouknout", co je kde nového a novějšího, jenže člověk míní .....

Opona se zatáhla ještě dřív, než se úplně zvedla. A protože se to v poslední době stalo téměř pravidlem, dostávám se do situace, kdy, když svět vystoupí alespoň částečně z mlhy, vrhám se překotně a naprosto nesystematicky do všech činností a restů, které se tu vrší, kupí a hromadí.

Přebíhám od jednoho k druhému neschopná posoudit, co je vlastně důležitější a co už nesnese případný další odklad.

No, nakonec ho musí snést tak jako tak všechno, protože stejně jako se mlha pomalilinku a dlouze rozptyluje, tak rychle a bez otálení se zase na vše položí.

Je to otázka právě tak té čtvrt až půl hodiny od chvíle, kdy další cévka v oku praskne, do chvíle, kdy si nejsem schopná spočítat prsty na ruce.

Minule jsem to tedy nestihla, tentokrát vám v nejhorším pošlu aspoň těhle pár vět.

.....Než jsem je napsala, odběhla jsem postupně vyčistit koberec, zašít Julče kalhoty, vytrhat z truhlíků žabinec, který jsem celou dobu považovala za nadprůměrně prospívající afrikány, které jsem vysela asi před měsícem, vystříkat mravence, kteří se doposud beztrestně poflakovali po chodbě, aniž bych o nich měla tušení (mohlo mi to dojít, když Máťa, kdykoliv vyšel z kuchyně, sedl na bobek a fascinvaně zíral na podlahu), probrala Julčino oblečení, neb roste (a maličko taky kyne), jako z vody a najednou má skoro prázdnou skříň a nafotit si kosatce, orlíčky a minikarafiátky, i když už jen doma ve váze, na chatu jsem si foťák vzít zapomněla, nebo spíš jsem si odvykla ho s sebou nosit všeobecně.

Doufám, že dojde i na to, abych si fotky prohlídla, promazala, neb pálím od boku jak zavilý kovboj, ořezala, zmenšila a nahrála do galerie na blog, odkud se s nimi (vidím to tak na listopad) teprve můžu pochlubit, je-li čím se chlubit ovšem.

Produktivita mého psaní tedy byla dost mizerná a když se rozhlédnu kolem sebe, ani s pracovní výkonností to není slavné, ale zatím mám pořád šanci.

.....Jaro, lze-li období od března do června letos jarem vůbec nazvat, mi v podstatě uteklo, aniž bych ho příliš zaznamenala, natož abych si ho užila a na vině jsou pupínky, oči, hnusné počasí a znovu pupínky, oči a stále hnusné počasí.

Je tedy zřejmé, že moji čekatelé na neštovice se dočkali a musím říct, že v Julinčině případě to byly neštovice neukázněné, nedomestikovatelné a velice zuřivé.

Už týden před prvním pupínkem jí bylo zle, bolela jí hlava, paty a vše mezi tím, zvracela a měla horečky, které šly srazit vždycky jen na pár hodin a pak teploměr opět šplhal na tropických čtyřicet.

Když už jsem ani nevěřila, že jde opravdu o neštovice a podezírala chřipku, mor a choleru, objevilo se (rozumějte- nahmatala jsem) konečně pár prvních pupínků, naprosto titěrných a neškodně se tvářících a ulevilo se mi, že to nejhorší snad máme za sebou a vyrážka, že bude jen mírná a tekutým pudrem lehce zvládnutelná.

Druhý den se nově přibývající pupínky už zdaleka netvářily titěrně a přátelsky a třetí den dílo zkázy dokoncily obrovské pupence křížené s obrovskými puchýři rozlezlé po celém těle, hlavně ale na obličeji a v ústech a bohužel i na jiných obzvláště citlivých partiích. A horečky trvaly.

Juli bolestí nemohla spát, takže jsme noci trávily koupelemi v hypermanganu a patláním genciánové violeti, která jediná jí trochu ulevila, kam se dalo a pitím litrů kávy a kakaa. Brčkem. Tedy jen to kakao brčkem.

Musím říct, že dva dny nevyspalé dítě, brečící bolestí a únavou při každém pohybu ve mně vzbuzovalo vražedný vztek na mě samou, když jsem si původně "přála" aby si neštovice radši odbyla teď než později, jak jsem mohla být tak blbá, říkala jsem si.

A pak jsem se zase uklidňovala tím, že když je takhle příšerně snáší jako malá, že by to ve vyšším věku mohlo být ještě mnohem horší, ale moc to nefungovalo.

Vděčná jsem byla naopak za to, že Máťa pochopil, že potřebuju maximum sil pro jeho tetu a nechal si svoje pupínky "na potom", když už Juli jen nabírala sílu, a pomalu se zotavovala, aby mohla znovu do školy.

Nutno říct, že Máťa se s nimi nepáral, jeden den zvýšená teplota, pupínků tak akorát, žádné komplikace, jen v plenkách jsme mazali už osvědčenou genciánkou a jeho neštovice proběhly v jakémsi zrychleném řízení - do deseti dnů ani památky.

To Julče praskl poslední puchýř až čtrnáct dní po prvním osypání a dolíčky po strupech jí na spoustě míst zůstaly, její neštovice trvaly téměř pět týdnů.

Celé jarní období mi zpestřovaly moje náladové oči, vlastně jedno, pravé.

Levé vidí stabilně, leč blbě, no, možná by znělo optimističtěji říct "blbě, leč stabilně", a to jak kvůli dioptriím, tak kvůli šedému zákalu, je to takové moje "provozní" oko.

Sice nečte, nic nenajde, lidi nerozená, na televizi nevidí a krásou se nepokochá, ale dá se s ním odbýt to nejdůležitější pro udržitelnost chodu domácnosti a rodiny vůbec, ač je to někdy o strach a požitek z vidění musím oželet.

Oproti tomu očko pravé, jak ho něžně nazývá moje lékařka, když se vyčistí vidí zatím stále "jako rys", bohužel jako křišťálová studánka se chovalo naposledy někdy loni v listopadu, od té doby je většinu času průzračné asi jako bahenní vřídlo.

Tak se taky stalo, že mi Julinčiny neštovice připravily ještě jeden šok a to když ke mně přišla, ani ne týden po té, co se osypala, ráno k posteli a probudila mě (oko se v té době už trochu čistilo a ráno, než se člověk pohne, a krev v oku se znovu rozvíří, už docela dobře vidí) a já jí vlastně poprvé viděla se všemi těmi strupy a puchýři, které chudinka po obličeji měla, do té doby jsem o nich samozřejmě věděla, ale viděla jsem jí tak rozmazaně, že mi ji mozek předkládal v podstatě "neposkvrněnou". A v tu chvíli jsem pochopila, proč všichni říkali, že to má v tom obličeji "vopravdu vošklivý".

Mohla bych nejspíš psát dál, jenže musím využít čas i k jiným účelům.

A i když doufám, že ho budu mít dost, po zkušenostech z poslední doby musím být stále připravená vrátit ikonku na blog.

Asi bych jí měla nějak pojmenovat, ještě to promyslím, abych nepsala pořád jen "tu ikonku".

Pevně věřím, že zítra se konečně dostanu i k vám. Mám restík jen asi 350 článků, to dohoním raz dva.