Lucynka a hvězdy II

.....Předchozí část Pandorky naleznete ZDE . .....Je to možná zvláštní, ale mojí nejoblíbenější terapií byla ta pracovní. V tomto ročním období spočívala v hrabání a úklidu listí v parku kolem léčebny. Byla to po dlouhé době první vycházka ven, bylo neskutečně úlevné dýchat ten tlením prosycený chladný vzduch, brodit se po kolena v hromadách kaštanového listí, už promáčeného listopadovými dešti. Holé stromy, zatažené nebe, déšť, zima, jeden by řekl depresivní počasí, ale cítila jsem na sobě, jak mi to souznění nálad mých a přírody prospívá. Žádná přetvářka, žádné jásavé slunce, pestré barvy, úsměvy. Nic, všechno přesně v duchu deprese, temné, chladné, šedé, vlhké, tlející a tím kupodivu osvobozující. .....Jako bývalá zahradnice jsem hrábě ovládala "brilantně", nakonec touhle činností jsem v ZOO trávila několik let celé podzimy, až do prvního sněhu, a předjaří k tomu. Bylo to jako návrat k něčemu důvěrně známému a blízkému. Hledala jsem sama sebe po střípkách, radovala se z ka...

.....Teď na podzim mi psaní Pandorky jde možná snáz než v létě, protože se dostávám do období, kdy jsem to všechno prožívala a paměť se snáze otevírá, ale taky o to hůř, protože každým rokem v tomhle čase jsem mnohem citlivější na nálady a staré jizvy se přeci jen občas ozývají. Předchozí část najdete TADY . .....Byla jsem tehdy konfrontována s tolika věcmi, o kterých jsem do té doby neměla ani tušení, že mi z toho šla hlava kolem. Sama v sobě jsem se nevyznala a okolo viděla všechny ty různé typy a projevy deprese, na sezeních se dozvídala, co všechno v nás může depresi spustit a naopak, co všechno může spustit deprese v nás, bylo to docela drsné probuzení do světa zodpovědné dospělosti. .....Hanka, moje třetí spolubydlící, nespadala úplně do spektra depresivních na našem pokoji. Svým způsobem její problémy souvisely i se zaměřením oddělení, ona však neměla poruchu příjmu potravin, ale tekutin. Jestli trpěla i depresí, pak jen nepatrnou, nebo už byla z nejhoršího venku, byla celkem v ...

Tak zase po hodně dlouhé době přidám novou Pandorku a protože i já jsem si pro osvěžení děje před psaním musela přečíst předchozí díl, uvedu na něj odkaz, kdyby snad vaše paměť byla v podobném stavu jako ta moje. Takže Pandorka dvanáctá je tedy ZDE . .....Byla jsem pro ostatní pacientky na pokoji úkaz, se kterým nevěděly, co si počít. Zpočátku se snažily tišit můj pláč, ale v té době jsem nebyla moc společensky naladěná a tak jsem otočená obličejem do zdi, všechny pokusy o zapředení hovoru odrážela. Prvních pár dní ani netušily, co mi je, proč tam jsem, jen věděly, že nesmím vstávat a tak o mě tak trošku pečovaly. .....Chtěla jsem být sama, vlastně jsem nechtěla být vůbec, je možné, že se to už nikdy nezmění? Vždycky, když jsem měla pocit, že už jsem konečně udělala nějaký pokrok, že jsem se po žebříku vyšplhala o kousíček výš z té studny beznaděje, "prásk", něco se zlomilo a já sjela snad ještě hlouběji, než jsem byla dřív. Nejkritičtější byl ten první týden na novém oddělen...

.....Nejsem, nestíhám, omluvy na všechny strany, umíte někdo zařídit, aby měl den čtyřicet osm hodin? Pokud ano, učiňte tak do konce tohoto týdne, aspoň. Prosííím! Rozcestí přišlo zcela nečekaně a převrátilo všechno naruby, potřebovala bych existovat aspoň ve třech provedeních a čtvrté bych pak možná mohla posadit sem a nechat ho lelkovat u blogu(ů). Takhle nemám jinou možnost, než zavřít "krám", než se bouře přežene (snad se přežene). V tuhle chvíli vítám s otevřenou náručí tu proklínanou okurkovou sezónu a nabádám vás, jděte ven, odpočívejte, koupejte se v rybnících nebo bazénech, choďte na houby, jezděte na kole, na koni nebo třeba na koloběžce, co já vím. Hlavně neseďte u toho počítače a neládujte ho jedním článkem za druhým, protože jak já k tomu přijdu, že až "krám" zase otevřu, zavalí mě vaše úžasné dílo až do vánoc, protože si z něj nebudu schopná nic odepřít. Prostě, hezky zvolna. Abych se necítila úplně provinile, že vkládám jen tenhle zoufalý výkřik, př...

.....Protože v sobotu odjíždím mimo dosah spárů internetu, nechám vám tu aspoň malý kousíček sebe, v podobě další části Skříňky, kterou přednastavím. Návrat plánuji na středu večer, tak se neuražte, že vám neodpovím na milé komentáře ihned. Děkujeme za pochopení. .....Tak přináším další úryvek z jiného světa, zmínila jsem se, že na oknech byly masivní mříže? Zcela logicky, uzavřené oddělení muselo být opravdu uzavřené a to i pro případ útěku i třeba sebevražedného vrhání se z oken. .....Začala jsem si zvykat na všechny kolem, jako na svou novou rodinu. Vytvářela jsem si svůj nový, uzavřený, nezávislý svět, ve kterém bylo bytí snesitelné, byla jsem odstřižená, nad budoucností jsem odmítla uvažovat a minulost se snažila vytlačit. Pokud jsem dokázala nemyslet na venkovní realitu, zvládala jsem být i trochu společenská. Zapojila jsem se do pomáhání ostatním, pod vedením energíí věčně nabité Helenky. Byla jako sluníčko, zářila od samého rána až do noci, kdy jako poslední z nás uléhala a to ...

.....Pár dní jsem se motala v horečkách a naprosté rezignaci, vstávala jsem jen na záchod, jinak mě z postele nikdo nedostal. Byla jsem strašně slabá, vyčerpaná a bezmocná. Duše mě týrala a já nemohla dělat vůbec nic. Nekomunikovala jsem, nespolupracovala, nejedla, léky mi začali dávat zase jako injekce. vzpomínky na okolní svět se stíraly, bylo jen tady a teď, každá hodinu trvající vteřina, byla nekončící sžíravou přítomností. Jen matně jsem vnímala doktorku, zbytek světa pro mě přestal existovat. Nechtěla jsem už nic, hlavně ne bojovat, sebevražda byla mimo mé schopnosti a možnosti a tak jsem se rozhodla "zemřít" silou vůle. Myslela jsem jen na to, jak přichází smrt, jak přestávám dýchat, jak slábnu a srdce přestává bít. Byla jsem mimo. .... Když konečně začal zápal plic po antibioticích ustupovat a můj psychický stav se nijak neměnil, začali lékaři v mé přítomnosti mluvit o elektrokonvulzivní terapii. Mé otupělosti dost dlouho trvalo, než mi došlo oč jde. Elektrošoky! Snaž...

..... Mnozí z vás, se v komentářích podivují nad tím, jak si tyto události detailně pamatuji. Podivuji se společně s vámi, vysvětluji si to jednak tím, že moje mysl byla tak rozjitřená, že všechny zážitky z té doby, se zarývaly extrémně hluboko a pak také tím, že když se tahle kapitola mého života uzavřela, reálné vzpomínky jsem pohřbila, uzamkla a zahodila klíč, zůstaly tudíž mumifikovány, nenakaženy virem zapomnění, nebyly vytlačeny jinými, pozdějšími opravnými, nebo zástupnými vzpomínkami. S emocemi, pocity viny a selhání, to bohužel tak jednoduché nebylo, ty mě provázely ještě mnoho let. Je potřeba si také uvědomit, že celou tu dobu jsem strávila pod silným vlivem léků, které, ač třeba nezabíraly tak, jak si lékaři představovali, svůj vliv na mě jistě měly. Proto ta apatie v případech, kdy "normálnímu" člověku, by zřejmě běhal mráz po zádech, nebo naopak nepřiměřené reakce, nebo panický strach z věcí, které "normálně" uvažujícímu lze racionálně vysvětlit, ne vša...

Teoreticky bych celé vyprávění mohla minulým dílem ukončit, ale opravdový konec, je ještě docela daleko a když už jsem se do toho tak pustila, dotáhnu to až do toho skutečného konce. Předchozí část najdete zde . Nakonec, Punerank mi nedávno v komentáři psala o povídku, tehdy jsem odpověděla, že to zrovna není můj žánr, tak nevím jestli se toto, dá nazvat něčím, jako povídkou na pokračování, i když je to reálný příběh. Každopádně, je to asi nejbližší přiblížení k povídce, jaké jsem zatím zvládla. Opravte mě, literární znalci. . .....Uzavřené oddělení psychiatrické kliniky, sen každé novopečené matky. No, nejspíš ne každé, ale já byla šťastná, byla-li jsem ovšem vůbec schopna něco, jako pozitivní pocity, vnímat. Přinejmenším, ze mě spadla tíha zodpovědnosti, mileráda jsem ji předala do rukou lékařů, pokud už bych se, třeba i snažila o sebevraždu, bude to s lékařským dozorem a to mi po šesti týdnech strmé cesty směrem dolů, připadalo jako změna k lepšímu. Pocit, že Rozinka je teď hodně da...

.....Nebudu to nijak moc okecávat, napsané to mám víc než měsíc, takže tady to máte, vy co jste ještě neztratili trpělivost. Předchozí část je právě tady . . .....Krizové centrum, bála jsem se a zároveň doufala, že třeba udělají nějaký zázrak, i když jsem si nijak nedovedla představit jak. Když jsme vstupovali dovnitř, strach ze mě doslova sálal, slabostí se mi podlamovaly nohy. Co když tady nějak zjistí pravdu, pravdu o tom, co se ze mě stalo, co když to pak všem řeknou, budou mě všichni nenávidět, opovrhovat mnou, budu označená cejchem , seberou mi Rézku a nikdy mi jí nevrátí. Kdybych mohla, utekla bych, kdybych mohla, umřela bych přímo na místě hanbou, studem a opovržením, kdybych mohla....., ale já nemohla, dveře za námi zapadly. Krizové centrum, tady se mnou poprvé někdo opravdu mluvil. Lékařka mě uviděla a myslím, že měla jasno hned, byla jsem naprosto strhaná, šedivá, bez výrazu, nechala jsem se vmanévrovat do ordinace jako loutka. Táta se s Rézkou vrátil do čekárny a máma se s...

.....Další pokračování, už ani nezařadím k tématu týdne, ač ho píšu v pátek večer a mohla bych. Ale v rámci ochrany vašeho duševního zdraví nemůžu přece uveřejnit šest nebo sedm pokračování ve třech dnech. Možná i osm, byla jsem u lékaře vážně pilná. Škoda jen, že psaní rukou, mi jde stále mnohem a mnohem rychleji, než to dvouprsté datlování. Zkrátka vytvořím novou rubriku, i když ta Mé peklo, by se taky hodila, ale takhle bude rovnou jasné, kde hledat. Co už mě ale vážně začíná trošku unavovat, je to věčné vypisování odkazů na předchozí části, tak ať to mám za sebou, máme to tu , tady , tadyhle a tu a ještě tady . Uf a už vím jak na to, od příště odkaz jen na poslední z dílů, kdo chce prokliká se , kdo ne...ten asi nebude mít sílu, ani na přečtení všech dílů. . .....To, že byla Rézi v bezpečí, mi dalo sílu dojet až k doktorovi, předala jsem mu lísteček od sestry, která moudře vypsala z karty to nejdůležitější, pro případ, že bych stále nekomunikovala a čekala na jeho ortel. Četl, po...

.....Doufám, že ještě máte trpělivost, neboť já stále pokračuji. Předchozí části najdete zde , tu , tady a tuhle . Chápu, že mé líčení, může místy působit...... jak to říct, přehnaně?,nereálně? vymyšleně? nadsazeně? , je velmi těžké, snažit se popsat pochroumanou duši, která jindy celistvou osobnost rozdělí na několik částí, které začnou jednat samy za sebe, oddělí dobro od zla, zodpovědnost od zbabělosti, lásku od sebelásky a všechny je pustí do jednoho ringu, kde probíhá boj na život a na smrt. Popsat skutečnost, kdy myšlenky nepřicházejí pěkně jedna za druhou, ale víří v hlavě všechny najednou, překřikují se a každá přináší svůj vlastní pocit a ty pocity jsou naprosto nesdělitelné. Je to jiná dimenze bytí, pouhými slovy těžko popsatelná, přesto se snažím, aspoň o částečné vyjádření svého stavu a jsem omezena tím, že vám nemohu předat zkušenost jako takovou, pouze její, byť podrobný, popis. Je to podobné, jako například sdělit zkušenost z porodu včetně bolestí, strachu, očekávání, z...

.....Napsala jsem, během čtyř hodin v čekárně u doktora, padesát stránek textu, který teď ukládám do rozepsaných a nastavuji datum zveřejnění, abych vás nechala aspoň trochu vydechnout a nezahltila vás. Předchozí díly zde , zde a zde . . .....Zavolám mu, on přijde, budeme rodina, všechno se spraví, všechno bude tak, jak má být. Tohle je trest, trest za moji vinu, za to, že jsem jim vzala jejich práva, jejich holčičku, napravím to a budeme šťastní. Zavolám mu, odprosím ho, snad ještě bude mít zájem, prosím, prosím, přijeď, buď se mnou, vrať svět do jeho kolejí, udělej ze mě zase tu, jíž jsem byla, tu, která odešla ve chvíli, kdy jsem vykročila z porodnice. Víš ta smyčka mě svádí, vážně svádí, slibuje něco, po čem už tak dlouho marně toužím, ticho, místo křiku, klid, místo hrůzy, mír, místo boje. Přijeď, budu tě čekat, dám ti cokoli, jsi to jediné, co nás ještě může zachránit. Vidím tu smyčku přímo před očima, drží jí pevný trám, je tak blízko, na dosah ruky, sáhnu po ní, zmizí, ale ......

.....Předchozí dějství tady a tady . Nakonec se mi ten zamýšlený článek, nebo dva, rozrostl na příběh na pokračování. Když jsem začala psát, minulost ožila, vracely se detaily, které už jsem dávno zahrabala do nejtemnějších zákoutí své paměti, aby náhodou nanašly cestu na světlo. A teď, když jsem po dvaceti letech sama otevřela dveře, hrnou se všechny ven se strachem, abych snad dveře zase nepřibouchla, ale ne, není čeho se bát, už zůstanou dokořán, na každého se dostane. Jen to prostě bude trvat déle. Varuji hned na začátku, aby ti, kdo nemají trpělivost na dlouhá vyprávění, skončili hned, protože ani toto, třetí dějství není poslední, ani zdaleka. . .....Při pravidelných návštěvách dětské lékařky, si ona nemohla nevšimnout mojí lability, v podstatě celou dobu, jsem měla slzy v očích a na jakýkoliv dotaz týkající se mé osoby, jsem reagovala pláčem. Jí jsem poprvé, jako jedinému člověku, svěřila i svojí obavu, že nejsem ta správná matka pro svojí dceru. Byla tak laskavá, tak důvěryhod...

... Po dlouhé době, se vracím ke své Pandořině skříňce, přiznávám, že stejně jako minule, mě k činnosti nakoplo Téma Týdne, které zní Ztráta iluzí a naprosto souzní s mým příběhem. První část najdete tady . - .....V porodnici bylo všechno, tak nějak neskutečné, miminko se objevovalo a mizelo podle rozvrhu v sesterně, maminky štěbetaly, bylo nás na pokoji deset a ač mi bylo dvacet tři, byla jsem nejmladší a téměř jediná prvorodička. Připadala jsem si proti nim bezradná a neschopná, pořád řešily něco, co zažily už nejmíň jednou a já, jen tiše poslouchala, mlčela a prostě jen byla. Nemohly se dočkat, až si své poklady odnesou domů, zatím co já měla pocit, že bych v nemocnici klidně zůstala pár dní navíc. Už tam jsem se lišila. Cítila jsem v tom zázemí jistotu a péči, kterou jsem dlouho nezažila, bylo mi bezpečno pod tou nemocniční peřinou. Rézka byla miloučká a hodná, pomalu jsem se učila s ní souznít, odhadnout její rytmus, kdy chce pít a kdy se u mě jenom pomazlí. .....I pro nás nakone...