Pandořina skříňka dějství osmé

Teoreticky bych celé vyprávění mohla minulým dílem ukončit, ale opravdový konec, je ještě docela daleko a když už jsem se do toho tak pustila, dotáhnu to až do toho skutečného konce. Předchozí část najdete zde. Nakonec, Punerank mi nedávno v komentáři psala o povídku, tehdy jsem odpověděla, že to zrovna není můj žánr, tak nevím jestli se toto, dá nazvat něčím, jako povídkou na pokračování, i když je to reálný příběh. Každopádně, je to asi nejbližší přiblížení k povídce, jaké jsem zatím zvládla. Opravte mě, literární znalci.

.

.....Uzavřené oddělení psychiatrické kliniky, sen každé novopečené matky. No, nejspíš ne každé, ale já byla šťastná, byla-li jsem ovšem vůbec schopna něco, jako pozitivní pocity, vnímat. Přinejmenším, ze mě spadla tíha zodpovědnosti, mileráda jsem ji předala do rukou lékařů, pokud už bych se, třeba i snažila o sebevraždu, bude to s lékařským dozorem a to mi po šesti týdnech strmé cesty směrem dolů, připadalo jako změna k lepšímu. Pocit, že Rozinka je teď hodně daleko, ve mně budil dva různé pocity úlevy, úlevu, že už pro ni neznamenám nebezpečí a úlevu, za kterou jsem se hluboce styděla, přesto jsem ji nemohla popřít, úlevu, že s ní už nemusím být. Jako už tolikrát, jsem však uvěřila, že teď už bude líp.

.

.....Dveře bez kliky vedly do jídelny, nalevo byly velké, dvoukřídlé, prosklené dveře, otevřené do sálu, ve kterém bylo asi třicet postelí, vypadalo to jak vojenský lazaret, jak jsem ho znala z filmů. Na jedné straně sálu, byla obrovská okna, na druhé několikery dveře do samostatných minipokojíčků. Sestra mě odvedla do prvního z nich a ukázala na jednu ze dvou postelí, sedla jsem si, vlastně jsem sebou nic neměla, jen kabelku a z té mi nechali kapesníčky a jelení lůj, ostatní mi vzali. Sestřička odešla pro košili a župan, seděla jsem a zjišťovala, že na mě ten pokojík působí strašlivě tísnivým dojmem, druhá postel byla neobsazená, měla jsem mít privilegium soukromí, jenže, když jsem si představila, jak tu budu trávit dlouhé hodiny o samotě, jen se svými myšlenkami, cítila jsem se, jako vězeň umístěný za trest na samotku. Zase mi začínalo být zle, nakonec, pátá hodina se blížila. Ze sálu přicházela sestra s lékařkou, zaslechla jsem úryvky jejich rozhovoru, který vedly těsně před tím, než vstoupily do dveří: "dáme na sál.... hlídat.... sebevraždu..." Doktorka mě vyzvala, ať jdu s ní, sestra mi dala erární košili a župan a uhladila postel, ze které jsem vstala. "Pojďte, tady to budete mít lepší", řekla taktně doktorka, aby zakryla pravý důvod mého přemístění a ukázala na postel v rohu, u zdi, která oddělovala sál a jídelnu, naproti oknům. I já byla přesvědčená, že tam to bude lepší, byli tam lidé, pobíhali tam lékaři, sestry i někteří pacienti, bylo možné odpoutat myšlenky od sebe samé a soustředit se na dění okolo. Samota, kterou by jiný možná uvítal, pro mě znamenala jen hrozbu. A přesto, když jsem chtěla být svým způsobem sama, brečet, nebo se jen distancovat, stačilo se otočit ke zdi, tato míra soukromí, pro mě byla ideální a naprosto mi stačila.

.

.....Uložila jsem se do postele, zevnitř mnou zmítaly známé běsy, na venek jsem klidně ležela ruce založené a zírala z okna na mraky na nebi. Ironií bylo, že když jsem se podívala ven, šikmo přes sál, viděla jsem budovu porodnice, která stála přes ulici, porodnice, ze které jsem před šesti týdny s Rézinkou vykročla do světa. Ten okamžik se zdál být tak daleko, ani jsem si ho už přesně nedokázala vybavit. Bylo to jak v jiném životě, musel to být někdo jiný. Myšlenky mě pronásledovaly, před očima se mi odehrávalo těch nekonečných šest týdnů, plných strachu. Teď byl konec, určitě konec všemu zlému, pár dní si tu poležím, oni to vyřeší , vyléčí a budu to zase já. Vzpoměla jsem si na Rézku a přepadla mě další bolavá vlna úzkosti, nestýskalo se mi, nejen, že se mi nestýskalo, já byla ráda, že je tak daleko. Ovládl mě strach, jestli to opravdu bude tak jednoduché mi pomoci, jak slibovala doktorka. Co když jsem vadná, vadná někde v základech, co když jsem prostě narušená osobnost, která nejde opravit, mám jim vůbec říkat, co cítím, když se za to tolik stydím, když je to tak opovrženíhodné? Přišla sestra, píchla mi injekci a jestli něco nepotřebuji. Ne. Ne, já nepotřebuju nic, jen aby to všechno, co cítím zmizelo a nikdy se to nevrátilo. Zavrtěla jsem hlavou. Mile se usmála, ten úsměv museli trénovat, protože byl tak účastný a povzbuzující zároveň a uměli ho všichni. Usnula jsem, probudili mě na večeři.

.

.....Jídelna, stoly ve dvou řadách, sražené k sobě a lavice, žádné židle, všechno pevné, možná i připevněné k zemi, rozhodně bezpečné.. Lidé, ne, ženy, jen ženy mladé, staré, některé vypadaly úplně normálně, jiné byly podobně šedavé a bez výrazu, jako já, některé vypadaly , no, jak to říct, zvláštně. Nakonec, byla jsem na psychiatrii, na uzavřeném oddělení, takže asi nebylo nic divného, když se někdo začal zničeho nic nahlas uchechtávat, nebo si pro sebe předříkávat obsah talíře a jiný, vlastně jiná, si za celou večeři nesedla ke stolu a stále dokola chodila od jedněch dveří k druhým a vytrvale, leč marně, sahala po neexistující klice. Byla tam mladinká holčina a ta si zpívala, vypadala nadmíru šťastná, všem pomáhala, myla nádobí, poskakovala sem tam, oblečená byla v civilu a že to není zaměstnanec, mi došlo, až když se večer uložila do postele, proti mojí, pod okno. Bylo tam i pár babiček, byly to takové křehounké, šedé osůbky, které už nevstávaly z postelí, nemluvily, nechtěly jíst, jen občas naříkaly, ne nahlas, jen tak, že byly slyšet k vedlejší posteli. Prostředí, které by nejspíš běžného návštěvníka přinejmenším znepokojilo, možná šokovalo, já ho vzala za své, bez jakýchkoliv pocitů nepatřičnosti, nic mě nepohoršovalo, nic mě nevyvádělo z míry, jednak jsem byla přesvědčená, že tam patřím, že jsem ve správné společnosti a navíc jsem byla už tak umlácená depresemi, únavou a v neposlední řadě už i léky, že by se muselo stát opravdu něco velmi výjimečného, aby to vyburcovalo moji pozornost.

.

.....Chtělo se mi spát. Snědla jsem pár soust, zbytek vrátila. Doktorka mi řekla, že si promluvíme v pondělí, zatím, že budu dostávat injekce a kdybych něco potřebovala, ať řeknu sestře. Potřebovala jsem jen spát. prospala jsem celou noc, neprobudila se ve čtyři a díky amitriptylinu, prospala i skoro celou neděli. Cítila jsem se smrtelně vyčerpaná, ale v bezpečí, konečně v bezpečí, chráněná před vším, co bych mohla provést, pod neustálým dozorem. Už jsem nemusela nic rozhodovat, půda byla daleko, smyčka se nedostala přes zavřené dveře, byla jsem konečně zase ten, kdo jen musí poslouchat, jako malé dítě, kdy jíst, kdy se mýt, kdy spát a já se podvolovala s vděčností, že jsou tak hodní a dají si tu práci s tím, že rozhodují za mě.