Lucynka a hvězdy II

.....Pár dní jsem se motala v horečkách a naprosté rezignaci, vstávala jsem jen na záchod, jinak mě z postele nikdo nedostal. Byla jsem strašně slabá, vyčerpaná a bezmocná. Duše mě týrala a já nemohla dělat vůbec nic. Nekomunikovala jsem, nespolupracovala, nejedla, léky mi začali dávat zase jako injekce. vzpomínky na okolní svět se stíraly, bylo jen tady a teď, každá hodinu trvající vteřina, byla nekončící sžíravou přítomností. Jen matně jsem vnímala doktorku, zbytek světa pro mě přestal existovat. Nechtěla jsem už nic, hlavně ne bojovat, sebevražda byla mimo mé schopnosti a možnosti a tak jsem se rozhodla "zemřít" silou vůle. Myslela jsem jen na to, jak přichází smrt, jak přestávám dýchat, jak slábnu a srdce přestává bít. Byla jsem mimo. .... Když konečně začal zápal plic po antibioticích ustupovat a můj psychický stav se nijak neměnil, začali lékaři v mé přítomnosti mluvit o elektrokonvulzivní terapii. Mé otupělosti dost dlouho trvalo, než mi došlo oč jde. Elektrošoky! Snaž

.....Máme tady neděli (tedy měli jsme, když jsem to psala - na papír, jak jinak) a my vyrazily mezi lidi. Jo, já a Juli jsme zase na Ladronce, jsem snaživá máma, ochotná trpět pro své potomstvo. Na davy si zvykám, navíc se dnes nikdo nepovaluje po trávě (na piknik je asi ziminka), slunko svítí, ale vítr, co tu docela silně vane, mě přesvědčil, že ve svetru mi bude líp, navíc honí po nebi mraky, takže ani to slunce tu není napořád. Dělám pokroky, nesedím stranou na lavičce, ale sedla jsem si k jednomu ze stolků. Samozřejmě krajnímu a prázdnému, ale i to je změna. Juli už řádí na hřišti a já mám tak tři, čtyři hodinky čas, než jí budu muset začít přesvědčovat, že by to pro dnešek stačilo. Rozhlížím se a chřadnu touhou, tolik věcí, tolik pohledů, tolik momentů, které by stály za zvěčnění. Moc, co moc, příšerně, mi chybí možnost fotit. .....V zimě to ještě jde, zimní snímky, které jsem vídala u vás na blozích, byly kouzelné, jiskřivě ledové, mrazivě bílé a vlastně stačily uspokojit i moji

..... Mnozí z vás, se v komentářích podivují nad tím, jak si tyto události detailně pamatuji. Podivuji se společně s vámi, vysvětluji si to jednak tím, že moje mysl byla tak rozjitřená, že všechny zážitky z té doby, se zarývaly extrémně hluboko a pak také tím, že když se tahle kapitola mého života uzavřela, reálné vzpomínky jsem pohřbila, uzamkla a zahodila klíč, zůstaly tudíž mumifikovány, nenakaženy virem zapomnění, nebyly vytlačeny jinými, pozdějšími opravnými, nebo zástupnými vzpomínkami. S emocemi, pocity viny a selhání, to bohužel tak jednoduché nebylo, ty mě provázely ještě mnoho let. Je potřeba si také uvědomit, že celou tu dobu jsem strávila pod silným vlivem léků, které, ač třeba nezabíraly tak, jak si lékaři představovali, svůj vliv na mě jistě měly. Proto ta apatie v případech, kdy "normálnímu" člověku, by zřejmě běhal mráz po zádech, nebo naopak nepřiměřené reakce, nebo panický strach z věcí, které "normálně" uvažujícímu lze racionálně vysvětlit, ne vša

Nic je ticho po výkřiku, Nic má v noci v moci kliku, kliku mého pokoje, kde se to Nic neděje. Nic nebydlí pod postelí, nečíhá dokud jsem bdělý, nekrade se tiše ven, když jsem spánkem uvězněn. Nic nevrže, Nic neťuká, Nic nešmátrá jako ruka, až pod mojí peřinu, kde snad strachy zahynu. Křik se nese celým domem, Nic se schová a já honem bosý běžím ke dveřím, už Ničemu nevěřím. Máma přijde v okamžení a říká mi "Nic tu není", vyjde z mého pokoje a já vím, že Nic tu je. Jen co máma zavře dveře Nic už z kouta znovu leze, cestou nadme záclony, rozsype mi bonbony. Otevře si dveře skříně, potom protáhne se líně, jako by snad chtělo spát, však nejdřív, si prý budem hrát. Vytáhneme angličáky, plyšáky a lego taky, Nic je štěstím bez sebe, prý jsem ho vzal do nebe. Do oka se slza vkrádá, konečně má kamaráda, když se potom půlnoc blíží, Ničemu se oči klíží. A abyste to věděli, usne v mojí posteli, ještě chvíli na Nic koukám, jak si spokojeně brouká. Už Ničeho se nebojím, jsem rád, že je v m

.....Moje "pikniková" návštěva parku, ktrou popisuji zde , přinesla, kromě již zmíněného článku, i nástin úvahy, kterou se pokusím dokončit nyní. .....Tak stále sedím na Ladronce, tentokrát přímo u usedlosti, kde je občerstvení a dětské hřiště. Psaní vlastně vytváří ochrannou bariéru mezi mnou a dalšími asi stopadesáti dobře se bavícími lidmi. Svým způsobem se od nich snažím pochytit tu bezstarostnou, uvolněnou a radostnou náladu, víkendového slunečného odpoledne, na straně druhé, stupňují můj pocit opuštěnosti a jinakosti. Jak už jsem psala dřív v jednom článku, vemte depresivního člověka někam se bavit, dosáhnete jedině toho, že mu v reálu ukážete, jak moc zle na tom je, ve srovnání s ostatními, což by mu zalezlému doma v doupěti tolik nedocházelo, tady se tomu kontrastu není možné vyhnout. V konečném výsledku je mu hůř, než dřív. Vedle zářivé bílé, je každá šeď ještě špinavější a ponuřejší. Ale Juli se baví, to je podstatné a já aspoň píšu a budu mít co datlovat. .....Lidé

a dlouhé bylo ticho mezi námi čas jitřil, ne hojil, naše rány ty k jihu, já k severu jsme mířili snad jenom jiskry v srdci ještě toužily bez chuti žít dny míjely, i tvé, i mé, když po větru jsi poslal naději yo volveré pak přišel den, kdy přivinout jsem směla jen popel naší lásky, jen popel tvého těla a od těch chvil jen tápu kudy dál tvou duši hledám všude, mou sis vzal

Teoreticky bych celé vyprávění mohla minulým dílem ukončit, ale opravdový konec, je ještě docela daleko a když už jsem se do toho tak pustila, dotáhnu to až do toho skutečného konce. Předchozí část najdete zde . Nakonec, Punerank mi nedávno v komentáři psala o povídku, tehdy jsem odpověděla, že to zrovna není můj žánr, tak nevím jestli se toto, dá nazvat něčím, jako povídkou na pokračování, i když je to reálný příběh. Každopádně, je to asi nejbližší přiblížení k povídce, jaké jsem zatím zvládla. Opravte mě, literární znalci. . .....Uzavřené oddělení psychiatrické kliniky, sen každé novopečené matky. No, nejspíš ne každé, ale já byla šťastná, byla-li jsem ovšem vůbec schopna něco, jako pozitivní pocity, vnímat. Přinejmenším, ze mě spadla tíha zodpovědnosti, mileráda jsem ji předala do rukou lékařů, pokud už bych se, třeba i snažila o sebevraždu, bude to s lékařským dozorem a to mi po šesti týdnech strmé cesty směrem dolů, připadalo jako změna k lepšímu. Pocit, že Rozinka je teď hodně da

Nejsi. . Telefon zazvoní , ta zpráva ochromí. .... Ale nevěřím Nejsi. V slzách se utápím, .... pak pouště prach a dým. .... Ale nevěřím Nejsi ..... Dny plynou bez hlesu, .. vím, že to unesu. .... Ale nevěřím. Nejsi. ..... Beznaděj po špičkách .... vkrádá se a s ní strach ... Ale nevěřím. Nejsi. . A luna přibývá, ....... zář mrtvě děsivá. .. Ale nevěřím. Já ale nevěřím. ...... A v ranním svítání, ...... vkrádá se poznání. .... Už nejsi ...... Nejsi

.....Tak dneska po ránu, poslouchám pořád dokola, tuhletu nádherně smutnou píseň a když už nemůžu vkládat fotky (proč, to si nechám na samostatný článeček), říkám si, proč sem tam neukázat, co ráda poslouchám, nebude to úplně obvyklé, ale nakonec, vypnout to můžete vždycky. Mně osobně hudba strašně moc ovlivňuje, pomáhá mi vytvářet náladu, prohloubit ji, ať už je dobrá, nebo smutná, protože i smutek je někdy třeba povzbudit, podpořit, protože smutek je děj, zatím co letargie je stagnace. A děj se vyvíjí a vývoj je základem života. A já bych moc ráda, zase jednou v budoucnosti žila. A není od věci, že tahle písnička byla zároveň jednou z mnoha oblíbených mého manžela. .....Jen prosím nehleďte příliš na kvalitu záznamu, přeci jen, jsou to sedmdesátá léta. A jestli jste to zvládli až dokonce, jistě jste ocenili tehdejší nadšení diváků, jo, to byli ještě zpěváci zasypáváni květinami.

.....Tak, jak jsem už nadnesla v komentáři u Edith, slíbila jsem Juli, že vyrazíme ven na brusle, nebo na kolo. Nakonec vyhrálo kolo. A teď tu sedím na lavičce a snažím se vydýchat své zděšení. Zřejmě na mě v mém věku dopadl zvláštní druh sociální fóbie. Zima a špatné počasí, mají jednu výhodu, prázdné parky. Zvláštní, lidé na chodnících ve městě, ba ani v tramvajích nebo obchodních centrech, mi nevadí, maximálně mě lehce rozčílí, když dav zhoustne natolik, že řečeno dopravní hantýrkou, průchodnost klesne na stupeň čtyři až pět. .....Když jsme dnes dorazily do nám blízkého parku Ladronka, kde je, už celopražsky, známá inlajnová dráha, mé tušení, že tam bude živo, se ukázalo být značně podhodnocené. První, co zvolala Juli, poté, co jsme vkročily do třešňovky, bylo hlasité "Jé, piknik" "Ale houby", ujelo mi, v hrůzné představě, že při jejím společenském založení, se posadí na první deku a požádá o sendvič. Naskytl se nám totiž pohled, který já osobně, znám jen z filmů

Našel se pláč "hej, není váš?" teče tu bez ustání, kapou tu slaná přání. Našel se pláč, copak je zač? Za koho prolévaný jsou tyhle vody slaný? Našel se pláč, hojivý fáč, co léčí kruté rány, však termín nemá daný. Našel se pláč, tak sakra plač! Ať z očí bolest stéká, jak dušezpytná řeka. Našel se pláč, tak s a k r a.....