Pandořina skříňka dějství desáté.

.....Pár dní jsem se motala v horečkách a naprosté rezignaci, vstávala jsem jen na záchod, jinak mě z postele nikdo nedostal. Byla jsem strašně slabá, vyčerpaná a bezmocná. Duše mě týrala a já nemohla dělat vůbec nic. Nekomunikovala jsem, nespolupracovala, nejedla, léky mi začali dávat zase jako injekce. vzpomínky na okolní svět se stíraly, bylo jen tady a teď, každá hodinu trvající vteřina, byla nekončící sžíravou přítomností. Jen matně jsem vnímala doktorku, zbytek světa pro mě přestal existovat. Nechtěla jsem už nic, hlavně ne bojovat, sebevražda byla mimo mé schopnosti a možnosti a tak jsem se rozhodla "zemřít" silou vůle. Myslela jsem jen na to, jak přichází smrt, jak přestávám dýchat, jak slábnu a srdce přestává bít. Byla jsem mimo.

.... Když konečně začal zápal plic po antibioticích ustupovat a můj psychický stav se nijak neměnil, začali lékaři v mé přítomnosti mluvit o elektrokonvulzivní terapii. Mé otupělosti dost dlouho trvalo, než mi došlo oč jde. Elektrošoky! Snažili se mi vysvětlit (marně), že je to moderní metoda, že u silných, neustupujících depresí, má docela velkou úspěšnost, že to není nebezpečné bla, bla, bla. Poprvé, po dlouhé době, se ve mně slaboulince ozvalo něco, jako pud sebezáchovy. Elektrošoky přeci dostávají šílenci, nezvladatelní, nebezpeční, nenapravitelní šílenci, proboha proč je chtějí dávat mně? Nechci! Nechci, navíc je to barbarská metoda, nic, co bych si představila pod pojmem medicína, v mé depresí zastřené mysli, elektrošoky splývaly s elektrickým křeslem. Ježíši to nechci, to ne. Rvala jsem se s tou myšlenkou, byl to z jejich strany návrh, ani nevím jestli jsem musela souhlasit, nebo jestli jsem jim byla vydaná na milost, protože jak jsem už dřív zjistila, zdvořilé otázky, či návrhy, se vlastně rovnaly oznámení prostého faktu.

.....Byl pátek, den kdy o tom mluvili, byl pátek. Přede mnou byl víkend, mám dva dny na to, aby mi bylo líp. Poprvé od doby, co jsem dostala zápal plic, jsem dobrovolně vstala z postele a začala se plouhavě procházet po sále. Sem tam, od koupelny k jídelně a zase zpátky, celých deset minut, pak jsem padla vyčerpáním zpátky do postele. Ale zase jsem vstala a zas a zas, upnula jsem se k jedinému cíli. Nechci elektrošoky, za žádnou cenu! Nemyslela jsem na Rézku, na naše, na nikoho venku, na svět. Bojovala jsem si svůj boj tady, na pár metrech mezi koupelnou a jídelnou. Byla jsem rozhodnutá zlepšení i předstírat, pokud se nedostaví. cestou tam a zpět, jsem se občas zašklebila na sestry a doufala, že si to vyloží jako úsměv, prohodila jsem pár slov s hyperaktivní, manickou Helenkou, protože ona pak nezavřela pusu a já bez většího úsilí mohla působit dojmem, že mám zájem o sociální kontakt. A v neděli večer, po večeři, jsem triumfovala, když jsem Helence pomáhala mýt nádobí. Přesně do té chvíle, než mě přistihla sestra a s nadávkami, že si koleduju o recidivu zápalu plic, mě nahnala do postele. Ale bodík jsem měla. S hrůzou jsem čekala na pondělní vizitu a mělo se mi ulevit, doktoři zřejmě dostali raport od sester a navíc jsem je "okouzlila" dlouho trénovaným úsměvem, otázka elektrošoků zůstala sice otevřená, ale datum mi prozatím nedali.

.....Léky jsem znovu začala dostávat v tabletkách, až jsem se zděsila kolik jich bylo, protože v době kdy jsem dostávala pigárka, lékaři znovu zvedli dávku. Pamatuju se, že v době, kdy jsem jich brala nejvíc to bylo osmnáct prášků denně. Mělo to samozřejmě i své vedlejší účinky, únavu, věčnou ospalost, netečnost, zpomalenou řeč a nejspíš i myšlení, občas nevolnost. Ale největší překvapení jsem zažila jednoho rána, kdy jsem automaticky zamířila na toaletu, posadila se ....a po chvíli zjistila, že nic, prostě nic, žádné zurčení, ticho, čekala jsem ještě chvíli, zbytečně. No dobrá, přijdu později. Jenže později taky nic a ještě později jsem sotva vymáčkla pár kapek. Přestala jsem čůrat. Legrační. Ráno, co ráno jsem dál navykle chodila na záchod a přiblble tam vysedávala a čekala, než mi moje přechemizovaná pamět secvakla a mě došlo, že nečůrám, a když, tak až odpoledne. Pak s tím něco udělali, nebo si tělo zvyklo, ani nevím, ale ten přihlouplý pocit si pamatuju dodnes.

.....Přišel dalsí víkend a našim povolili první návštěvu. Radost jsem z toho moc neměla, nechtěla jsem mít s vnějším světem nic společného. Nicméně odmítnout, jsem si netroufla, stále se hrála hra na to, že je mi líp. Sobota odpoledne, mrtvo, ony se tu návštěvy zrovna nestřídaly. Většina pacientů polehávala, pospávala. A do toho přišli naši, sestra jim otevřela, stála tam máma, měla jsem pocit, jako by byla z jiného světa. Sestra ji zvala dál, do jídelny, když tu se za dveřmi objevil i táta, s Rézkou v náručí. Já ztuhla, zkameněla uprostřed pohybu, sestra se naopak rozběhla směrem ke dveřím a začala ho postrkovat ven "co sem nosíte to dítě, jak vás tohle napadlo". Volala druhou sestru ať sežene doktorku. Já tam stála, solný sloup a něco ve mně se hroutilo, něco křehkého se sypalo, jako popel k zemi, dívala jsem se na ten výjev, jako by to byl zpomalený film. Máma něco rozčíleně říká, prudce gestikuluje, sestra tlačí tátu s miminem z dohledu a zabuchuje za nimi dveře, kterými vzápětí přibíhá doktorka s druhou sestrou a společně pak odvádějí ven i mámu, která stále nahlas něco opakuje. Jedna sestra se vrací ke mně, bere mě kolem ramen, odlepuje mě z toho místa, ukládá do postele a přináší injekci. A pak usínám.

.....Později mi máma celou událost líčila, stále ještě rozhořčená, jak je vyhodili z nemocnice s malým miminkem, jako by to byla časovaná bomba, vyvedli je prý až ven a lékařčino rozčílení nepochopila myslím dodnes. Teprve ještě později, jsem se dozvěděla, že jim lékařka návštěvu sice povolila, ale výslovně zakázala přinést Rézku , nebo o ní i jen mluvit, pokud se sama nezeptám. Moje máma ale, jako vždy, měla vlastní hlavu. Prý byla přesvědčená, že když jí uvidím, dojde mi, že mám být hlavně máma, uvědomím si, kde je moje místo, uzdravím se a budu moct jít domů, nejlépe hned.

.....Pravda je, že to se mnou zamávalo, bylo to, jako vidět ducha, zhmotnění mých nejčernějších obav, přímo tady, kde mělo být bezpečí. Myslím, že jsem si v té době Rézku téměř zdémonizovala. Už jsem nebyla hrozbou já pro ní, ale ona pro mě. Jenže otázka kolem elektrošoků byla stále aktuální a já jsem se už pod vlivem všech těch chemikálií dokázala trochu ovládat. Je to paradox, předstírala jsem, že je mi líp, abych se vyhnula elektrošokům, ale nesměla jsem to přehnat, aby mě proboha nechtěli propustit, protože já plánovala zůstat, nejlépe napořád.