Lucynka a hvězdy II

Rok, co odchází vzal mi úsměv. Rok, co odchází vzal mi víru. Rok, co odchází vzal mi pět let života, říkají mé nové vrásky. Rok, co odchází teď dodýchává. A v temnotách přede mnou, se poprvé nadechne ten nový. A už teď jde z něj strach. Já vím, já vím, zní to ... depresivně? Poraženecky? Beznadějně? Nemám z toho radost, ale teď je to moje realita. Přesto přeju všem, sebe nevyjímaje, ten nejlepší možný rok 2011.

Jak rozlévá se Samota, ta temná kaluž Žalu, tak Strach si kreslí po stěnách, prsty má šedé , samý prach, mé srdce mění v skálu. Mrtvému Tichu vadí dech, tak svírá ho a úží, choulím se hlouběj do křesla, noc ještě ke dnu neklesla, ještě mi něco dluží. Už Chlad mě žádá o ruku, jak toužím říci ANO, a podle volby náhodné teď jenom Osud rozhodne, zda vůbec přijde ráno.

Do mého srdce vpad, jak vítr bouřlivák nadělal spoušť a byl hned pryč. Než stačili zapálit připravenou svíci, než zakryli okna malou záclonkou, než poklekli a pomodlili se, bouře ztichla a zase bylo pusto.