Lucynka a hvězdy II

Dlouho se neozývám, teď už ani nekomentuji, vlastně vás ani nečtu. A jelikož jsem z toho už sama nervní, nejspíš absťák, vytvořila jsem pro vás aspoň malé "návěstidlo", které jsem umístila do menu tak, aby bylo vidět na první pohled. Je to něco jako cedulka "Přijdu hned", pověšená na zamčených dveřích krámku, aby jimi zákazníci marně nelomcovali. Podobně jako ona kartička, nemá ani moje ikonka velkou vypovídací hodnotu, protože časové rozpětí slovíčka "hned" je stejně těžko odhadnutelné, jako trvání mojí "neviditelnosti", přesto si říkám, že aspoň budete vědět, že ač už se to nezdá, přece žiju. Tak prosím, to je ona: OBČAS NA VÁS NEVIDÍM, JAKO PRÁVĚ TEĎ. NEMŮŽU PSÁT, ANI SI U VÁS ČÍST, ALE JEN CO SE TO ZLEPŠÍ, DOŽENU TO. TAKŽE ŽÁDNÉ STRACHY, JSEM V POŘÁDKU . Dodatečně ji vkládám i do článku, neboť až zase "prokouknu", stáhnu ji z menu a schovám na příště. Přeji vám krásné jaro, odkládám lupu a odcházím tápat do reálného světa.

.....Malou koláží z letošních aprílových svátků jara vám všem přeji na poslední chvíli (jinak by totiž nebyly fotky na koláž) Veselé.... , ale ono je to tam vlastně napsané.

.....Tedy poznámka, malá technická. Při včerejším vkládání fotek, které jsem se KONEČNĚ na radu několika z vás naučila zeštíhlet z megabajtů na pouhé kilobajty, mě trochu vytočilo, že ač jsem se piplala s jejich rozměry, při náhledu na stránku byly všecny stejně velké, vlastně spíš stejně malé. Vím z jiných blogů, že fotky můžou být velké velikánské, tak proč sakra ty moje pořád vypadají jako návrhy na poštovní známky. K čemu pak byla ta bajtová dieta říkám si a začala jsem pátrat na Googlu, jaká velikost fotek se vlastně doporučuje na web a úplnou náhodou jsem se dostala na stránku "Jak na blog" a pak ...... pak se to stalo, jako pronikavě bystré děvče jsem po dvou letech na blogu pojala podezření, že snad ten nudlovitý tvar mé stránky není zákonem daný a že ho snad dokonce já sama můžu povolit ve švech , když je mi, tedy mým fotkám, těsný. Tomu říkám průlom. Tryskem jsem se vrátila na svůj blog, najela na nastavení, stránku ...a jo, jsou tam nějaký čísla, 760 pixelů. Začalo...

.....Lámu si svoji "rozkošnou hlavinku" nad tím, jak začít, jak pokračovat a jak skončit, lámu si jí tak dlouho, že jí mám dočista polámanou a nenapadá mě naprosto nic. I kdybych za to měla dostat zaplaceno, nemohlo by to být horší, jako by o něco šlo, jako by na tom záviselo něco víc, než jen můj vlastní pocit méněcennosti a neschopnosti. .....V létě na chatě chytáme dešťovou vodu do sudů, nějakou dobu trvá, než se naplní a pak je zavřu víkem, aby zůstala alespoň zdánlivě "čistá". A když je, často až po několika týdnech, otevřu, v ústrety mi vyrazí pár vyhládlých pohublých komárů a další stovky, plovoucí po hladině, už to mají za sebou. No a přesně tak to funguje s mými nápady, vylíhnou se, pojdou, než je stačím vypustit a těch pár, horko těžko přeživších, frnkne při první příležitosti a ještě mi "pijou krev", když se sem tam s tím protivným vysokým pisklavým tónem mihnou kolem mojí hlavy, polapitelné stejně jako komár v tmách nočního pokoje. .....Mohla b...

.....Článeček veskrze informativní, múzami netčený, zato fakty prosycený, vašimi komentáři podnícený. Předem poděkuji za všechna přání pod minulým článkem, jejichž vyplnění by měla vést k mému uzdravení, ano, kéž by. Z mnoha komentářů jsem však vyrozuměla, že se obáváte, či předpokládáte, že navštěvuji se svými problémy pouze obyčejného očního lékaře na poliklinice, či snad dokonce, že jsem zatím lékaře ani nevyhledala. Nebaví mě psát o nemoci jako o nemoci, když už je nejhůř a píšu o problémech snažím se psát aspoň s nepatrným nadhledem a dodat tak sama sobě trochu odvahy , které se mi jinak často nedostává, a že je mi jí sakra zapotřebí. Tentokrát udělám výjimku a budu se držet strohé reality a pokusím se vše uvést na pravou míru. .....Tak tedy, vždycky jsem viděla jako rys, jak se říká, dokonce i v noci jsem za ruku vodila Zuzku lesem, z našich tajných výletů, protože ona viděla prdlajs, zatím co já cestu a na ní každou větev i kámen. Žádné brýle a tím ani žádný osobní oční lékař. T...

.....neboli, co mě potěšilo a čím (snad) potěším já. Od blogu k blogu putuje "Pasování na rytíře", nebo snad "Řád oblíbeného blogera", a je mi ctí, že prostřednictvím SignoryA, doputoval až ke mně a tímto jí ještě jednou děkuji. Ačkoliv normálně zprávy typu "desetkrát to opiš a pošli to dál" ignoruju, tady jde o něco jiného, je to něco jako "děkuji" těm, kteří se stali součástí našich dní, v mém případě i nocí, se kterými se svým způsobem dělíme jak o radosti tak i starosti, kteří nás inspirují, obohacují, ukazují život z jiných stránek, nutí k zamyšlení i k úsměvu. .....A tak i já posílám toto poděkování dál, hezky zahorka, aby ještě bylo kam ho poslat, neboť je matematicky nevyhnutelné, že pošle li každý oblíbený bloger toto ocenění dalším pěti oblíbeným, nebude za chvíli na blog.cz jediný "neoblíbený" bloger. Doufám, že toto mé poděkování přijmou: Punerank ...Která se potuluje po nocích virtuálním i jinými světy stejně jako já, milu...

.....Aneb, mám toho už dost. Tři celé dny se tady snažím napsat článek, nic důležitého, jen pár slov o úlevě a (a v tom je nejspíš kámen úrazu) pár fotek. Počítač odmítá spolupracovat, nechce fotky načítat, celý se sekne a stojíme (sedíme) tu proti sobě jak dva berani, zakleslí rohy do sebe a ani jeden nechceme ustoupit. Házím bílý šátek do ringu, vzdávám to, jen si trochu postěžuju, jak mě technika nemá ráda a třeba se i najde někdo, kdo mi vysvětlí proč. .....Paradoxem je, že ať už byly Vánoce jakékoliv, Ježíšek byl štědrý. Až moc štědrý a taky maličko nesoustředěný, neboť mi jeden dárek nadělil hned dvakrát. Vynechal k mé radosti spoustu těch maličkých zbytečností, získaných v "úžasných slevách nonekupteto však budou brzy Vánoce", které většinou nosil a přinesl foťák a ....ještě jeden foťák. Rézku inspirovalo nejspíš moje věčné hraní si s fotkami, tátu prozměnu to, že jeho vlastní přístroj v poslední době trávil mnohem víc času se mnou, než s ním, prostě se mu zastesklo, m...

Není to sice úplně v ten pravý čas, ale o upřímnosti mého přání nepochybujte. Na prahu nového roku chci Vám všem, kteří zavítáte na tyto stránky, popřát jen to nejlepší do příštích dvanácti měsíců: pevné zdraví, přízeň štěstí, stálost lásky, věrnost přátel, vysoké příjmy a nízké výdaje, inspiraci k tvorbě a radost ze života. Pokud jsem zapomněla na něco, co je pro Vás důležité, reklamujte přání v komentářích, chybějící fragment dodám. Ještě přání obrazem, to pro ty, kterým ještě po včerejší bujaré oslavě dělá problémy čtení.

.....Ani si nepamatuju, kdy naposled jsem se někam tak strašně těšila, jako zpátky mezi Vás. A teď, když jsem konečně tady, najednou nevím, co říct. V reálném životě, by slova nejspíš nahradilo úlevyplné objetí, tady ve virtuálnu budu muset přeci jen vyjádřit své pocity slovně. .....Chyběli jste mi, moc jste mi chyběli, nejen jako autoři a čtenáři, ale jako přátelé, lidé mně blízcí. Cítila jsem se náhle tak osamělá, že mě to až vyděsilo. Ztratila jsem možnost mluvit, vyjádřit se, vést dialog, hledat u Vás povzbuzení, moudrost, inspiraci, zábavu i zamyšlení. Náhle jsem zjistila, že jsem závislá na technice, zrovna já, technický antitalent a zároveň i člověk, co techniku zrovna nemusí. Den co den jsem automaticky s ranní kávou usedala před monitor, abych si až poté uvědomila, že je mrtvý. Trvalo to nejmíň týden, než jsem pochopila. Je to, jako když se opakovaně snažíte rozsvítit světlo i když přece "víte", že nejde proud a když se voda nevaří v rychlovarné konvici, dáte jí na s...

.....No, no, no, klid, hezky zvolna dýchat, já to vysvětlím. Na ten nápad mě přivedl v komentářích Malkiel , tedy, ne na ten s masáží, na ten druhý. Když jsem prý pořád tak zvědavá (to slovo mě dost vystihuje), kdo mi baští střechu nad hlavou, mám si prý založit účet u Google Analytics a budu vědět i co měli moji čtenáři k snídani ( no přeci perníček). .....Nejdřív jsem jen mávla rukou, ale semínko padlo na úrodnou půdu a když jsme zjistily, že je to gratis, řekly jsme si, já a moje zvědavost, nakonec, proč ne? Nebudu (nebo budu?) tady rozebírat, jak jsem se o registraci (naprosto primitivní) pokoušela marně tři dny, vzteky málem lezla po stěně a sežrala myš (taky málem), když se mi v požadovaném okýnku stále znovu a znovu objevoval jedovatě žlutý (ještě teď mi stoupá tlak) trojúhelník s černým vykřičníkem a výstrahou, že sledování nebylo, sakra, pořád ještě zjištěno. A pak, po té, co jsem několikrát zjistila, že já jsem blbec a pak, že i počítač je blbec, jsem konečně uviděla tu vytou...

.....Krize, stávka, okurková sezóna, pojmy, které nejen stále slyším kolem, ale nějak se mě v poslední době až příliš dotýkají. V hlavě vymeteno, múzy se rozprchly na předčasnou dovolenou, nenechaly ani vzkaz, kdy se ráčí vrátit a zda vůbec. "Pomóóóc", mám chuť křičet, mám strašnou potřebu a chuť psát, ale nevím co. Minule jsem se navnadila tím, že jsem napsala článek přímo do kláves a teď tu nad nimi den co den vysedávám a myšlenky jsou jak hejno kuřat, na které se snese jestřáb, jsou fuč. Probírám a převaluji v hlavě události míjejících dní a nenacházím nic, co by ve mě vzbudilo byť záblesk inspirace. Chybí mi ten správný náboj, abych banalitám dodala šmrnc a věci šmrncovní, samy o sobě, mě míjejí velkým obloukem. A pak sama sebe dorážím procházením vašich blogů, kde se pořád něco děje. Vím, že je to iluzorní, nikdo (téměř) nepíše každý den, ale ve výsledku je tu stále co číst, i když všimla jsem si, že i vaše aktivita zřejmě díky ročnímu období, nepatrně upadá. .....Vím,...

Toto poděkování, patří Vám všem, kteří jste si našli čas a napsali mi slova útěchy, podpory a povzbuzení. Díky za Vaše vcítění, za vaše myšlenky i rady. Moc si toho vážím a cítím, že nejsem sama, vím, že se mám kam obrátit, a už vím, že je tu pár lidí, kteří nejsou lhostejní k problémům druhých a to je při všem tom trápení, krásné zjištění. Omlouvám se, že jsem neodpovídala na každý komentář zvlášť, i když byste si to zasloužili. Doufám, že se tento dík dostane všude tam, kam náleží a nikdo z Vás, kteří jste na mě byli tak hodní, o něj nepřijde.

Už delší dobu mi to vrtá v hlavě, ale po včerejším článku a poměrně bohaté reakci na něj, to konečně musím rozseknout. Chci se vás zeptat, jak to máte s komentáři, tedy přesněji řečeno s odpověďmi autora blogu, na váš komentář u něj zanechaný. Pokud je to jen stručný názor na kvalitu, či nekvalitu díla, nejspíš se to obejde bez odpovědí, pouze s poděkováním, případně odkazem do patřičných míst. Co ale když napíšete komentář, na který očekáváte odezvu. Někdo odpoví na váš blog, někdo pod svým článkem a vaším komentářem, někdo třeba vůbec. Jak to vyhovuje vám a jak to vy, řešíte s ostatními? Já v tom mám už maličko zmatek, snažila jsem se odpovědět na vaše komentáře pod článkem, ale pak mě napadlo, že si tu odpověd možná ani nikdo nepřečte, protože se sem prostě nebude vracet. A zároveň si může myslet, že jsem "nevychovaná" a nereaguji, protože je zvyklý případné reakce nacházet u sebe na domácí půdě. Doufám, že jsem vás moc nezmátla a že je jasné o co se tu snažím. Snad mi...

Ano je to tak, po více než třech měsících na blogu, jsem poprvé vytočená něčím článkem, článkem, na který jsem narazila při pročítání TT. A to tak, že jsem i poprvé napsala komentář, který nebyl pozitivní. .....Četla jsem ho už ráno, zanesouhlasila jsem si do komentářů a šla si po svém. Jenže, jenže pak jsem měla dlouhou cestu tramvají přes město a jak mi byla dlouhá chvíle, znovu jsem si na něj vzpoměla. Původně jsem ani nekoukla na profil, byla jsem na tom blogu poprvé a tak si říkám jestli to nenapsala nějaká dvanácti-třináctiletá dívenka, která snad jen neumí zformulovat, jinak neškodnou, myšlenku. Vrtalo mi to hlavou a celý den se mi to vracelo jak bumerang, přemýšlela jsem, co může mladého člověka přivést k takovému názoru. .....Když jsem v podvečer konečně dorazila domů, nedalo mi to a vrátila jsem se na místo činu. Můj komentář zůstal bez odezvy a z profilu jsem zjistila, že dívčině bude letos osmnáct, což považuji za věk, kdy takové věci už člověk neříká omylem. Navíc se ...

.....Ano, ano čtete dobře, obviňuji vás. Vás všechny , kteří neustále líbáni múzami, tvoříte duchaplné články, skládáte nádherné básně, zvěčňujete úchvatné záběry, hravě si poradíte s jakýmkoliv výtvarným nástrojem od tužky až po olej. Obviňuji vás, protože právě jen kvůli vám, mi nezbývá čas na líbání s mojí vlastní múzičkou. .....Neustále poletuji od jednoho k druhému se strachem, aby mi něco neuteklo, aby ani jediná originální myšlenka nepřišla na zmar. A pak píšu , ale jen komentáře. Samé komentáře, protože si prostě nedokážu nechat svůj názor pro sebe. Vždycky jsem byla spíš glosátor, než vypravěč, hlavně v reálném životě, trávím naprostou většinu času nasloucháním, bohužel v poslední době jaksi není komu naslouchat. Jsem jak v karanténě a tak jsem se vrhla na vás a stejně jako v reálu, zase poslouchám cvrkot a semo tamo utrousím nějaké to "moudro". .....Ale zpět ku problému, to že většinou jen tiše naslouchám, vás ještě nezbavuje viny za to, že mě prakticky nepustíte ke...

.....Blog cz. odmítá můj článek na téma týdne, to je tak špatný? Nebo je chyba na mém přijímači? Už asi desetkrát jsem to zkopírovala a snažila se to k vám těmi dráty nějak procpat, ale nic, error, error, error. Co teď? Dost možná mě odstřihli úplně a já nebudu moct poslat ani tohle fňukání. Ach, ach, ááách. A nejde ani uložit, ani do rozepsaných, tak abych ho snad poslala poštou, ne?

.....Jsou to dnes tři týdny, co jsem poprvé pustila své já do virtuálního světa prostřednictvím tohoto blogu. A teď se nějak nemůžu pohnout z místa. Ono totiž, (rozumněj mé já) se v něm trošičku ztratilo. Nebo se toulá. Brouzdá z blogu na blog, pozoruje, srovnává, nasává atmosféru, tu žasne, tu se děsí a začíná pochybovat a zvažovat. Je tu hodně dobrých autorů, někdy se začtu tak, že mě v té chvíli vlastní psaní ani nezajímá. Jsou skvělí, jsou vtipní, jsou originální a mě přepadá úzkost. Pak je tu spousta autorů horších, nebo ještě horších a taky veliká skupina lidí, které ani nelze nazvat autory, protože jejich tvorba, vlastně vůbec není "jejich" tvorbou. A přesto i oni, jsou ve většině případů dál než já, přinejmenším v technické stránce designu ( co na tom, že je blikající a plný obrázků hvězd a hvězdiček, oni je tam zvládli dát, což je rozhodně nad mé technické schopnosti). .....A zase se dostávám k té úzkosti, má to smysl dávat se všanc, tvořit na pranýři a když už ano, ...

Zrovna dneska musel začít. Mokro, mlha, šero od samého rána. Jako by ta samá atmosféra vládla i v mojí hlavě. Zaplavil mě pocit marnosti, celý den sedím u počítače a sedím a sedím a NIC. Proč jsem si vůbec pořídila virtuální zpovědnici, když jsem tak dokonale prázdná a pustá...--budu muset zjistit jak stvořit otazník, jinak si ani nepokladu řečnických otázek a že jich mám--. Vůbec mě žene touha po dokonalosti, nicméně velmi zprudka naráží na hradbu mých základních neznalostí PS světa. Umím to dokonale s propiskou a papírem, jenže i já chápu, že to je dnes poněkud pasé, protože vyvěšovat pamflety na nárožích bloků sotva člověku přinese žádoucí odezvu. Budu prostě, "chca nechca", muset přijmout svoji budoucnost a vyvěšovat propříště jen na nárožích BLOGU. Podzimu zdar a LISTOpadu zvlášt .

No páni, právě jsem dočetla nastavení a už je mi jasné, že jediné,co zvládnu nastavit, je kaše. Což mi zase připomíná, že jsem v rozrušení nad svým blogovým novorozenětem zapomněla na večeři a tak budu doufat v pravdivost přísloví -ráno moudřejší večera- a půjdu skouknout ledničku. Dobrou noc dětátko.

Jsem génius, ač technický absolutněantitalent, založila jsem si svůj vlastní blog. SAMA. Problém mám jen s nalezením vykřičníku na klávesnici, jakož i všech znaků umístěných jinde než vlevo dole, také rychlost úhozů obou mých ukazováčků je tak nízká, že ani DATEL by mě nepovažoval za konkurenci. Ale mám TO a všechno ostatní se poddá.