PODĚKOVÁNÍ

Toto poděkování, patří Vám všem, kteří jste si našli čas a napsali mi slova útěchy, podpory a povzbuzení. Díky za Vaše vcítění, za vaše myšlenky i rady. Moc si toho vážím a cítím, že nejsem sama, vím, že se mám kam obrátit, a už vím, že je tu pár lidí, kteří nejsou lhostejní k problémům druhých a to je při všem tom trápení, krásné zjištění. Omlouvám se, že jsem neodpovídala na každý komentář zvlášť, i když byste si to zasloužili. Doufám, že se tento dík dostane všude tam, kam náleží a nikdo z Vás, kteří jste na mě byli tak hodní, o něj nepřijde.

Komentáře

  1. Adaluter15. srpna 2020 v 0:46

    1 punerank punerank | 19. března 2011 v 14:55 | Reagovat
    Jsem ráda, že se ozíváš, aspon kratičce!
    Jaro nám posypal sníh a já zas víc spím než žiju! to musí přestat!
    Opatruj se:)))

    2 jezura jezura | Web | 19. března 2011 v 15:02 | Reagovat
    To je dobře, že to tak vnímáš, určitě tady nejsi a nebudeš sama! My, tvé virtuální kamarádky tě nenecháme padnout, jen se nás neboj! :-|

    3 Ivana P. Ivana P. | E-mail | 20. března 2011 v 21:14 | Reagovat
    Milá Lucie,
    dostala jsem na tebe odkaz od kamarádky, které si vážím a mám ji moc ráda, už fůru let. Je to Edith. Normálně nebloguju a není příliš blízký tenhle velmi odhalený virtuální svět, ale zemřel mi muž (náhle v důsledku neštěstí a už je to 6 let). Nerada nabízím rady, ony stejně moc nefungují, protože každá duše je jiná a jinak prožívá svůj příběh. Ale mohu s tebou sdílet jak ti je a do značné míry to pochopit, na základě prosté zkušenosti. Chceš-li, napiš mi na výše uvedený e-mail. Ahoj Iva

    4 signoraa signoraa | Web | 21. března 2011 v 13:14 | Reagovat
    Milá Lucko,
    říká se, že nejlepší lékař je čas, který otupí tu ostrou bolest. Moc na Tebe myslím, dokážu se do Tvých pocitů vcítit. Není jen tou mojí nedávnou ztrátou, ale v podobné situaci byla moje mladší sestra, která ovdověla před 3 roky. Mohu-li radit, neuzavírej se před světem, před lidmi. Drž se. :-)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Rozutekly se mi ovce

Hodiny už samozřejmě umím hodně dlouho, ale najdou se okamžiky, kdy mám pocit, že je vidím poprvé v životě. Tak třeba jako dnes ráno, otevřu oči, tma pomalu přecháí v šero, jako každé ráno (závěsy), kouknu na budík, hlava neodpovídá, koukám dál, nic, koukám......bez odezvy, ovce v ohradě začínají poplašeně bečet, jako by se kolem plížil vlk, nebo valašský medvěd, ručičky jsou nějaké pošramocené, či co, nakloním hlavu na stranu, jakobych čekala, že se sesypou na místo, kde by dávaly smysl, ovce se začínají mačkat do panikařícího davu, fixuji očima ciferník, snažím se rozšifrovat jeho poselství, někde vzadu už to vím, ale vědomí to odmítá akceptovat, v hlavě mi zablikala výstražně rudá cedule 7:55 sraz u školy , snažím se tento digitální údaj srovnat s tím, co vidím přímo před sebou: malá těsně před osmou, velká ždibec za devítkou, malá............do prdele (ctnostní prominou) ohrada povolí a všechny moje uspořádané myšlenky a ranni zvyklosti se jak ty ovce rozprchnou a mizí v dál, každá
Další informace

Masáž varlat

.....No, no, no, klid, hezky zvolna dýchat, já to vysvětlím. Na ten nápad mě přivedl v komentářích Malkiel , tedy, ne na ten s masáží, na ten druhý. Když jsem prý pořád tak zvědavá (to slovo mě dost vystihuje), kdo mi baští střechu nad hlavou, mám si prý založit účet u Google Analytics a budu vědět i co měli moji čtenáři k snídani ( no přeci perníček). .....Nejdřív jsem jen mávla rukou, ale semínko padlo na úrodnou půdu a když jsme zjistily, že je to gratis, řekly jsme si, já a moje zvědavost, nakonec, proč ne? Nebudu (nebo budu?) tady rozebírat, jak jsem se o registraci (naprosto primitivní) pokoušela marně tři dny, vzteky málem lezla po stěně a sežrala myš (taky málem), když se mi v požadovaném okýnku stále znovu a znovu objevoval jedovatě žlutý (ještě teď mi stoupá tlak) trojúhelník s černým vykřičníkem a výstrahou, že sledování nebylo, sakra, pořád ještě zjištěno. A pak, po té, co jsem několikrát zjistila, že já jsem blbec a pak, že i počítač je blbec, jsem konečně uviděla tu vytou
Další informace

Bláta víc než po kolena

Ticho posledních deseti měsíců nemá příčiny ani technické, ani zdravotní a nejspíš ani žádné jiné, všeobecně obhajitelné. Sama o tom přemýšlím už dlouho, ale když píšu, tak jen na papír, nejsou to věci, které bych dokázala jen tak bezprostředně zveřejnit. Ne, nestalo se nic hrozného, nic tragického, nestalo se nic, co by se nedalo čekat, vlastně se jen pod neustálým únavným vlivem času a tlaku přiostřují rodinné a domácí podmínky a spolu s tím se změnil i můj postoj, můj pohled na věc, moje cítění. Moje JÁ je najednou někdo trochu jiný, někdo s kým se hůř snáším a koho moc nechápu. Ztrácím smysl pro humor a jsem tak zahlcena tím, co mě obklopuje, tíží a trápí, že nemám ani zdání, kam se poděl můj nadhled, který mi dřív dovoloval najít si z podobných šlamastyk cestu ven přes hraní si se slovíčky. Cítím se stará, za poslední rok jako bych se z "holky" proměnila ve stařenu. Snad jako by tenhle blog už ani nebyl můj..... Nicméně žiju a tímto to dávám na vědomí, omlouvám se, že js
Další informace