Lucynka a hvězdy II

....aneb, proč jsem tu tak dlouho nebyla a proč tu zase, tak trochu, jsem. Kdybych chtěla být superstručná, mohla bych napsat jedinou větu:"Nebyla jsem tu kvůli Réze a jsem tu díky Juli." Ale že superstručnost není mojí silnou stránkou, "trošku" to rozvedu. Ti z vás, co se mohou pochlubit "sloní" pamětí si možná, mlhavě sice, ale přesto, vzpomenou, že naposledy jsem se tu poflakovala v červnu roku dvoutisícího třináctého. Celá natěšená na léto na chatě, jsem vám tu zanechala její fotečku se vzkazem, že právě tam a ne jinde nyní trávím své šťastné chvíle. Po roce a půl fotka stále visela na stejném místě, z čehož možná někteří z vás nabyli dojmu, že jsem se nechala lnspirovat panem Vernem a střihla si rovnou dva roky prázdnin. No, kéž by. Já hlupák spořádaná se pěkně poslušně, předposlední den dvouměsíční pauzy "v ráji", vrátila nohama na zem, do civilizace, domů. Tedy, domů, přesněji do toho, co z domova zbylo. Jediné, co mě mělo připravit na to,

Jak motýl křídla k nebi zdvih a zítra náhle bylo včera i vítr v listí nějak ztich osud mi do náruče dých teď prázdná zůstane a šerá. Jak jenom půjdou roky dál, když ruka nicotu jen svírá a zmizí někdy v srdci žal, padne, jak na bojišti král a nahradí ho znovu víra? Ta válka možná něco změní vždyť trvá celkem čtvrtý rok řešením není zapomnění, jen srdce láme marné snění, smíření bude správný krok. Však bitev stále mnoho čeká, smíření není snadný cíl, a moc je toho na člověka, když samota ho ještě leká po nocích šeptá " Kéž bys žil ". Co dodat? Dnes jsou to čtyři roky....