Lucynka a hvězdy II

.....Tyhle dny, tyhle děsné dny, kdy svítání plynule přechází ve stmívání, ty jsou samy o sobě dost náročné, bez ohledu na data, výročí, vzpomínky a kostlivce ve skříních. Nemám je ráda, vlastně nesnáším šero, tma mi nevadí, ale šero, to je pro duši jak mor. Aby toho nebylo málo, Juli dostala svůj první pořádný podzimní kašel, s teplotou, dušností a tomu odpovídající náladou. A Rézka se rozhodla uvařit čínu. Na tom by samozřejmě nebylo nic znepokojivého, nebýt faktu, že se rozhodla v šest večer a jediné, co by se dalo nazvat čínskou surovinou v naší domácnosti, byla rýže. Při pohledu na její odhodlanou tvář, jsem si promluvy typu :"a nechceš to nechat radši na zítra?" odpustila, protože bylo jasné, že jsou předem odsouzené k neúspěchu, stejně jako onehdá, kdy se rozhodla upéct, ač doma byla za tímto účelem snad jen trouba. Jako začínající kuchařka, ovšem trvá Rézka na originální receptuře, tedy vyrazila na nákup. Když nesehnala bambus, její nálada se dostala do propadu, maji

.....všechny myšlenky uplynulých dvou měsíců, kdy jsem je nemohla svobodně rozvíjet za vašeho laskavého dozoru. Budiž řečeno, že většinu z nich vítr odvál k sousedům, či dál a já je nikde nahánět nebudu. Ty co zůstaly beztak za moc nestojí, což se dá předpokládat i o těch, co jsou fuč. Ono je možná i přehnané říkat tomu hned myšlenky, vlastně mi tak nějak jde o zaplácnutí oné díry, která tu nedopatřením vznikla. Co kdybyste, nedejbože, byli ochuzeni o něco životně důležitého, co se v mém světě přihodilo mezi dvěma monitory. .....Mimochodem, do mé útěšně se rozrůstající rodinky rubrik přibyla další (třídění je moje vášeň), taková, jakoby časosběrná. Spousta lidí má své deníčky, nočníčky, týdeníčky atd.,atd., kde se snaží pochytat to nej z daného časového období. Já jsem na takovou pravidelnost příliš lajdavá, nicméně, občas se v nedávné minulosti taky pošťourám a semo tamo z ní i něco vydoluju. Občasník je ale pořád ještě moc zavazující a pravidelná forma, a tak tedy ČASOBRANÍ - POZDNÍ

.....pravidelně brečíš?" zeptala se dnes do telefonu Zuzka. Jo, já ještě takhle brečím, snad jen ne pravidelně, ale jo, brečím. Když jsem sama. Což kromě nocí, není moc často, Juli, Rézka, mrňous, skoro pořád se tu někdo "motá". Zuzka byla, ač se to snažila nedat znát, překvapená. Asi to bude i tím, že se nevídáme tak často jako dřív, poté, co se odstěhovala do Berouna a její denní program je hektičtější než býval. Bude to taky tím, že když už se vidíme, je to i s Juli a na veřejnosti, takže volba témat hovoru je tomu uzpůsobena. A po pravdě, já, když už se s ní konečně vidím, mám z toho takovou radost, že nemám potřebu rozebírat svoje noční stesky. To ale neznamená, že neexistují. .....Ono je to vlastně jako tehdy s Pandorkou, když přestalo být nejhůř a já náhle nikomu nic neříkala, nabyli velice záhy dojmu, že jsem už v pohodě a nic mě netrápí. A pak se nestačili divit, když jsem ve slabší chvíli propukla v pláč, nebo prozměnu pár dní bývala nezvykle zamlklá. Situace s

.....Teď na podzim mi psaní Pandorky jde možná snáz než v létě, protože se dostávám do období, kdy jsem to všechno prožívala a paměť se snáze otevírá, ale taky o to hůř, protože každým rokem v tomhle čase jsem mnohem citlivější na nálady a staré jizvy se přeci jen občas ozývají. Předchozí část najdete TADY . .....Byla jsem tehdy konfrontována s tolika věcmi, o kterých jsem do té doby neměla ani tušení, že mi z toho šla hlava kolem. Sama v sobě jsem se nevyznala a okolo viděla všechny ty různé typy a projevy deprese, na sezeních se dozvídala, co všechno v nás může depresi spustit a naopak, co všechno může spustit deprese v nás, bylo to docela drsné probuzení do světa zodpovědné dospělosti. .....Hanka, moje třetí spolubydlící, nespadala úplně do spektra depresivních na našem pokoji. Svým způsobem její problémy souvisely i se zaměřením oddělení, ona však neměla poruchu příjmu potravin, ale tekutin. Jestli trpěla i depresí, pak jen nepatrnou, nebo už byla z nejhoršího venku, byla celkem v

.....Ani si nepamatuju, kdy naposled jsem se někam tak strašně těšila, jako zpátky mezi Vás. A teď, když jsem konečně tady, najednou nevím, co říct. V reálném životě, by slova nejspíš nahradilo úlevyplné objetí, tady ve virtuálnu budu muset přeci jen vyjádřit své pocity slovně. .....Chyběli jste mi, moc jste mi chyběli, nejen jako autoři a čtenáři, ale jako přátelé, lidé mně blízcí. Cítila jsem se náhle tak osamělá, že mě to až vyděsilo. Ztratila jsem možnost mluvit, vyjádřit se, vést dialog, hledat u Vás povzbuzení, moudrost, inspiraci, zábavu i zamyšlení. Náhle jsem zjistila, že jsem závislá na technice, zrovna já, technický antitalent a zároveň i člověk, co techniku zrovna nemusí. Den co den jsem automaticky s ranní kávou usedala před monitor, abych si až poté uvědomila, že je mrtvý. Trvalo to nejmíň týden, než jsem pochopila. Je to, jako když se opakovaně snažíte rozsvítit světlo i když přece "víte", že nejde proud a když se voda nevaří v rychlovarné konvici, dáte jí na s