Zpátky....a poděkování.

.....Ani si nepamatuju, kdy naposled jsem se někam tak strašně těšila, jako zpátky mezi Vás. A teď, když jsem konečně tady, najednou nevím, co říct. V reálném životě, by slova nejspíš nahradilo úlevyplné objetí, tady ve virtuálnu budu muset přeci jen vyjádřit své pocity slovně.

.....Chyběli jste mi, moc jste mi chyběli, nejen jako autoři a čtenáři, ale jako přátelé, lidé mně blízcí. Cítila jsem se náhle tak osamělá, že mě to až vyděsilo. Ztratila jsem možnost mluvit, vyjádřit se, vést dialog, hledat u Vás povzbuzení, moudrost, inspiraci, zábavu i zamyšlení.

Náhle jsem zjistila, že jsem závislá na technice, zrovna já, technický antitalent a zároveň i člověk, co techniku zrovna nemusí. Den co den jsem automaticky s ranní kávou usedala před monitor, abych si až poté uvědomila, že je mrtvý. Trvalo to nejmíň týden, než jsem pochopila. Je to, jako když se opakovaně snažíte rozsvítit světlo i když přece "víte", že nejde proud a když se voda nevaří v rychlovarné konvici, dáte jí na sporák. Elektrický sporák.

.....No, tak když mi to konečně docvaklo, padla na mě tíseň. První myšlenky, totiž vlítnout do nejbližšího obchodu a koupit nový monitor, byly hodně rychle zkroceny pohledem na stav rodinného, tedy mého, konta v poměru k pohledávkám. Další myšlenky, jako nalézt a pořídit si monitor použitý, narazily pro změnu na nemožnost připojení k internetu, no a doufat v zmrtvýchvstání (navíc samovolné) stávajícího, znemožňoval odporný pach spáleniny linoucí se z jeho útrob ještě mnoho dní poté, co naposledy zablikal, zkroutil obraz bolestí a na rozloučenou vyrazil hlavní jistič.

Můj respekt před neviditelnou silou, zvanou elektřina, mi už nedovolil jeho vidlici, vyrvanou ze zásuvky v návalu panické ataky způsobené pravděpodobně atavistickým strachem z ohně, vrátit na místo, pro které byla stvořena.

.....I nastala doba temna.

Můj "báječný" nápad, totiž, že budu své myšlenky zatím předpěstovávat ve "wordovém" inkubátoru, se ukázal být velice záhy (asi po deseti vteřinách) ne nepodobný myšlence s elektrickým sporákem, nicméně dost nalomil moji víru ve vlastní rozumově-myšlenkové pochody, už proto, že mě napadl dokonce opakovaně. Zahanbena a rozčarována narazila jsem postupně ještě na několik oblastí běžného života, které tak či onak závisely na do té doby mnou nejspíš podceňovaném "připojení".

.....Snad, být to jen ztráta těch praktických aspektů, které přináší internet, byla bych schopná nad tím mávnout rukou, jenže já už jsem uvízla mnohem, mnohem pevněji, hlouběji a zjistila jsem, že zpřetrhat vazby, které za ten rok, co jsem na blogu, zesílily z pavučinek na pevná kotevní lana, by bylo velmi těžké a bolestivé a že něco takového nemíním dopustit.

Odžila jsem si tady jeden z nejtěžších roků svého života a vím jistě, že nebýt Vás, byl by ještě horší. Snad to někomu může připadat nadsazené, ale dost možná právě Vy jste vytvořili tu neviditelnou, pomyslnou hranici, za kterou se nalézá už jen bezbřehá prázdnota a zpoza které se tak těžko vrací do života. Vy jste mě za ní nepustili. Ty dva měsíce, kdy jsem byla odstřižena, mě v tom jenom utvrdily. A kdybych snad ještě neměla jasno (jakože mám), rozsvítilo by se mi teď, po návratu, kdy jsem si přečetla Vaše komentáře plné obav a zároveň povzbuzení. Děkuji.

Děkuji a to objetí posílám aspoň po znovu zprovozněných internetových vlnách.

.....Jsem tedy zpět a jen co se doma přestaneme hádat o křeslo před počítačem (nebo až je přeperu) a znovunastolíme jakýsi rozvrh, či řád, vrhnu se, na zřejmě nezvládnutelné, resty, jak v čtení u Vás, tak snad i v psaní.

A kdyby snad někoho zajímalo, kterak že jsme vlastně k monitoru nakonec přišli, tak vězte, že náhodou. Rézka si stýskala před známým, u kterého byl zrovna na návštěvě jeho známý, který má známého ve sběrném dvoře a tady by se hodila věta z Pejska a Kočičky : " a ten vám toho děti našel", (rozumějte pohozených, nechtěných hraček, pro nalezenou panenku).

Měli dokonce hned tři, pohozené a nechtěné, fungující monitory a není to prý nic zvláštního. Tak hurá, příště se možná poohlédneme po ledničce.

.....Páni, tolik písmenek, po té době se mi až hlava zatočila, budu tedy končit, jen ještě jednou poděkuji Vám všem, kteří jste na mě mysleli, lámali si hlavu, co se s tou ukecanou adaluter mohlo stát a zároveň slíbím, že kdyby se snad mělo něco podobného někdy opakovat, najdu způsob, jak Vám dát vědět, že žiju.

.....................................................................Vaše znovupřipojená adaluter...................