Lucynka a hvězdy II

.....Nebudu to nijak moc okecávat, napsané to mám víc než měsíc, takže tady to máte, vy co jste ještě neztratili trpělivost. Předchozí část je právě tady . . .....Krizové centrum, bála jsem se a zároveň doufala, že třeba udělají nějaký zázrak, i když jsem si nijak nedovedla představit jak. Když jsme vstupovali dovnitř, strach ze mě doslova sálal, slabostí se mi podlamovaly nohy. Co když tady nějak zjistí pravdu, pravdu o tom, co se ze mě stalo, co když to pak všem řeknou, budou mě všichni nenávidět, opovrhovat mnou, budu označená cejchem , seberou mi Rézku a nikdy mi jí nevrátí. Kdybych mohla, utekla bych, kdybych mohla, umřela bych přímo na místě hanbou, studem a opovržením, kdybych mohla....., ale já nemohla, dveře za námi zapadly. Krizové centrum, tady se mnou poprvé někdo opravdu mluvil. Lékařka mě uviděla a myslím, že měla jasno hned, byla jsem naprosto strhaná, šedivá, bez výrazu, nechala jsem se vmanévrovat do ordinace jako loutka. Táta se s Rézkou vrátil do čekárny a máma se s

.....Palec nahoru, znamená milost, palec dolů, rozsudek smrti. Za dávných dob, v arénách gladiátorů, všem srozumitelná gesta. V pozměněných významech přetrvala až dodnes. A s jedním z nich, mě seznámila Juli. .....V mateřské školce, jsou děti v kamarádství...no, poněkud nestálé. Včera největší kamarádky, dnes se odmítají, i jen podívat stejným směrem. Někdy je to otázka vztahu mezi dvěma kamarády, nicméně mnohokrát se zapojí i celá třída. A tak se někdy stane, že jeden týden, vás dítko budí ráno o půl hodiny dřív, jen abychom náhodou nezmeškaly školku a další týden, předstírá tvrdý spánek, ještě deset minut po zvonění budíku, obléká se, jakoby to dělalo poprvé v životě a do školky kráčí krokem odsouzence, kterého vedou na popravu. Záleží jen na povaze dítěte, jestli se vám podaří zjistit, co se vlastně děje. Mně se to podařilo až na několikátý pokus a po značně nenápadné a taktické vyzvídací metodě, kecám, ani nevím jak se mi to povedlo, ale nakonec jsem si to dala dohromady. .....Pros

.....Ráno přišlo dřív než jindy, celým městem se neslo vzrušené chvění. Jako by přeskakovaly jiskry, z jednoho, do šera rozsvíceného okna, do druhého a zapalovaly požár chtivé nedočkavosti. Hodinu před polednem, už bylo náměstí plné, byli tu všichni, staří, mladí, muži, ženy, děti. Všude se nesl polohlasný šepot, napjaté očekávání i strach ovládly všechny bez rozdílu. Začalo odbíjet poledne. Směrem od šatlavy se dav rozestoupil, popoháněn dráby, "už ho vedou", neslo se jako vlna davem. Šel, hlavu skloněnou, ruce svázané za zády, nedíval se do těch dychtících očí, které znal skoro všechny, očí sousedů, přátel i nepřátel, očí plných odporu, zhnusení, nenávisti. Došli až k pódiu, narychlo stlučenému vprostřed náměstí, pár dřevěných schodů a stál tu přede všemi, proboden stovkami pohledů. .....Kat vystoupil nahoru hned za ním, dav zprudka vydechl jako jedna bytost, při pohledu na těžký, v slunci zářící meč, nástroj spravedlnosti a pomsty. Zdálo se mu, že čas se zastavil, viděl mo

Toto poděkování, patří Vám všem, kteří jste si našli čas a napsali mi slova útěchy, podpory a povzbuzení. Díky za Vaše vcítění, za vaše myšlenky i rady. Moc si toho vážím a cítím, že nejsem sama, vím, že se mám kam obrátit, a už vím, že je tu pár lidí, kteří nejsou lhostejní k problémům druhých a to je při všem tom trápení, krásné zjištění. Omlouvám se, že jsem neodpovídala na každý komentář zvlášť, i když byste si to zasloužili. Doufám, že se tento dík dostane všude tam, kam náleží a nikdo z Vás, kteří jste na mě byli tak hodní, o něj nepřijde.

.....Jsem unavená. Jsem vyčerpaná. Kdybych mohla, ležela bych celý den, stočená na boku pod dekou a nedělala nic, prostě nic, jen sem tam, bych otevřela oči, snad abych se přesvědčila, že svět ještě existuje a dál už nic. Opustily mě emoce, cítím se bez nich okradená a nepatřičně, potřebuju cítit žal, smutek, zoufalství, ale cítím jen únavu, potřebuju slzy, pláč, ten byl mým přítelem, pomáhal mi, ale jako by vyschl pramen. Nepomáhá ani jindy spolehlivá hudba, nebo závan vůně, nic, jen sedím a myslím na to, jak bych ráda ležela. Jediné, co jakž takž zvládám, je uvařit a to rozhodně ne kvůli mně, chleba by mi stačil, když už dostanu hlad, ale starost o Juli, je jediná nadřazená touze po nebytí. Ostatní jde stranou, nepořádek přehlížím, v pračce už pátý den máchám a peru to samé prádlo, protože ho vždycky zapomenu vyndat, pak mi přijde, že zasmrádlo, tak peru znova. Nádobí umývám způsobem, co došlo to opláchnu, zbytek počká, všechno počká. .....Bohužel, zařehtal i úřední šiml a vyřizování

..... Tento článek, jsem měla téměř napsaný, na minulé téma týdne, ale nestihla jsem ho dokončit. Tak ho přidám alespoň nyní, hlavně proto, že už je vlastně skoro hotový a na vymýšlení něčeho nového se moc necítím, přesto mě však to datlování dokáže na chvíli zaměstnat a uklidnit. Myšlenky se na tu chvíli maličko pozastaví, v tom věčném pobíhání v nesmyslných kruzích. . .....Nevím, jestli žít život bez iluzí, znamená být realistou, nebo pesimistou. A podle jakého klíče vlastně oddělíme iluze od snů, očekávání, představ, nadějí a plánů? Iluze, které, jak jsem se dočetla v mnoha článcích, mají téměř vulgární příchuť, jsou něčím zákeřným, už svojí podstatou, protože nepřinášejí nic, než zklamání a žádoucí by bylo jejich potracení, ještě v raném zárodku. A tady zopakuji svoji otázku "jak rozeznáte iluzi od snů a přání a představ a možná trošku přehnaných plánů"? Není to náhodou tak, že to, že iluze byla jen iluzí, zjistíme právě až tehdy, když ji ztratíme? Tady by se hodilo přísl

Může být ještě někdo víc mrtvý, než když tisknete jeho urnu v náručí a zoufale se snažíte nevěřit, že to je vše, vše, co zůstalo, z člověka, kterého jste milovali, se kterým jste plánovali zestárnout, i když jste měli v poslední době víc, než dost problémů? Přesto byl On, můj jediný plán do budoucna, v srdci ano. A tak to nikomu neříkáte a doufáte, že to bude o to míň pravda, ale nepomáhá to. Musíte se usmívat, přetvařovat hodinu za hodinou, protože Juli poletuje jako motýlek a nic netuší, nemám sílu, nebo chcete-li odvahu, říct jí to bez porady s psychologem. Rodiče.... jo rodiče, měli by být dětem oporou v nějtěžších chvílích, ale už víte, že já tuhle zkušenost nemám, naopak. Nejdřív jsem nic neřekla, protože táta byl pryč a já nechtěla, aby na to máma byla sama, protože netuším, jak bude reagovat a podpořit ji nemám sílu, ale i teď se zdráhám, říct jim tu strašnou zprávu, protože se bojím, co bude následovat, víc už neunesu, víc už prostě nezvládnu. Jestli ještě jednou uslyším něco,

.....Další pokračování, už ani nezařadím k tématu týdne, ač ho píšu v pátek večer a mohla bych. Ale v rámci ochrany vašeho duševního zdraví nemůžu přece uveřejnit šest nebo sedm pokračování ve třech dnech. Možná i osm, byla jsem u lékaře vážně pilná. Škoda jen, že psaní rukou, mi jde stále mnohem a mnohem rychleji, než to dvouprsté datlování. Zkrátka vytvořím novou rubriku, i když ta Mé peklo, by se taky hodila, ale takhle bude rovnou jasné, kde hledat. Co už mě ale vážně začíná trošku unavovat, je to věčné vypisování odkazů na předchozí části, tak ať to mám za sebou, máme to tu , tady , tadyhle a tu a ještě tady . Uf a už vím jak na to, od příště odkaz jen na poslední z dílů, kdo chce prokliká se , kdo ne...ten asi nebude mít sílu, ani na přečtení všech dílů. . .....To, že byla Rézi v bezpečí, mi dalo sílu dojet až k doktorovi, předala jsem mu lísteček od sestry, která moudře vypsala z karty to nejdůležitější, pro případ, že bych stále nekomunikovala a čekala na jeho ortel. Četl, po

. . . . Ojalá, podía ver Te de nuevo, no solamente ver Te, pero abrazar fuerte y nunca, nunca más, dejar ir Te de mi. El Amor se quedo entre la tiera y el cielo, se quedo solo, se quedo triste, ni conmigo, ni contigo. Unico, que tengo, estan dos anillos en mi mano, que ya para siempre se quedan juntos, como mi corazon, ya para siempre, se queda contigo.

Tato skladba pro mě navždy zůstane jedinečná, byla mojí svatební. . . . .

.....Doufám, že ještě máte trpělivost, neboť já stále pokračuji. Předchozí části najdete zde , tu , tady a tuhle . Chápu, že mé líčení, může místy působit...... jak to říct, přehnaně?,nereálně? vymyšleně? nadsazeně? , je velmi těžké, snažit se popsat pochroumanou duši, která jindy celistvou osobnost rozdělí na několik částí, které začnou jednat samy za sebe, oddělí dobro od zla, zodpovědnost od zbabělosti, lásku od sebelásky a všechny je pustí do jednoho ringu, kde probíhá boj na život a na smrt. Popsat skutečnost, kdy myšlenky nepřicházejí pěkně jedna za druhou, ale víří v hlavě všechny najednou, překřikují se a každá přináší svůj vlastní pocit a ty pocity jsou naprosto nesdělitelné. Je to jiná dimenze bytí, pouhými slovy těžko popsatelná, přesto se snažím, aspoň o částečné vyjádření svého stavu a jsem omezena tím, že vám nemohu předat zkušenost jako takovou, pouze její, byť podrobný, popis. Je to podobné, jako například sdělit zkušenost z porodu včetně bolestí, strachu, očekávání, z

.....Napsala jsem, během čtyř hodin v čekárně u doktora, padesát stránek textu, který teď ukládám do rozepsaných a nastavuji datum zveřejnění, abych vás nechala aspoň trochu vydechnout a nezahltila vás. Předchozí díly zde , zde a zde . . .....Zavolám mu, on přijde, budeme rodina, všechno se spraví, všechno bude tak, jak má být. Tohle je trest, trest za moji vinu, za to, že jsem jim vzala jejich práva, jejich holčičku, napravím to a budeme šťastní. Zavolám mu, odprosím ho, snad ještě bude mít zájem, prosím, prosím, přijeď, buď se mnou, vrať svět do jeho kolejí, udělej ze mě zase tu, jíž jsem byla, tu, která odešla ve chvíli, kdy jsem vykročila z porodnice. Víš ta smyčka mě svádí, vážně svádí, slibuje něco, po čem už tak dlouho marně toužím, ticho, místo křiku, klid, místo hrůzy, mír, místo boje. Přijeď, budu tě čekat, dám ti cokoli, jsi to jediné, co nás ještě může zachránit. Vidím tu smyčku přímo před očima, drží jí pevný trám, je tak blízko, na dosah ruky, sáhnu po ní, zmizí, ale ...

.....Předchozí dějství tady a tady . Nakonec se mi ten zamýšlený článek, nebo dva, rozrostl na příběh na pokračování. Když jsem začala psát, minulost ožila, vracely se detaily, které už jsem dávno zahrabala do nejtemnějších zákoutí své paměti, aby náhodou nanašly cestu na světlo. A teď, když jsem po dvaceti letech sama otevřela dveře, hrnou se všechny ven se strachem, abych snad dveře zase nepřibouchla, ale ne, není čeho se bát, už zůstanou dokořán, na každého se dostane. Jen to prostě bude trvat déle. Varuji hned na začátku, aby ti, kdo nemají trpělivost na dlouhá vyprávění, skončili hned, protože ani toto, třetí dějství není poslední, ani zdaleka. . .....Při pravidelných návštěvách dětské lékařky, si ona nemohla nevšimnout mojí lability, v podstatě celou dobu, jsem měla slzy v očích a na jakýkoliv dotaz týkající se mé osoby, jsem reagovala pláčem. Jí jsem poprvé, jako jedinému člověku, svěřila i svojí obavu, že nejsem ta správná matka pro svojí dceru. Byla tak laskavá, tak důvěryhod

... Po dlouhé době, se vracím ke své Pandořině skříňce, přiznávám, že stejně jako minule, mě k činnosti nakoplo Téma Týdne, které zní Ztráta iluzí a naprosto souzní s mým příběhem. První část najdete tady . - .....V porodnici bylo všechno, tak nějak neskutečné, miminko se objevovalo a mizelo podle rozvrhu v sesterně, maminky štěbetaly, bylo nás na pokoji deset a ač mi bylo dvacet tři, byla jsem nejmladší a téměř jediná prvorodička. Připadala jsem si proti nim bezradná a neschopná, pořád řešily něco, co zažily už nejmíň jednou a já, jen tiše poslouchala, mlčela a prostě jen byla. Nemohly se dočkat, až si své poklady odnesou domů, zatím co já měla pocit, že bych v nemocnici klidně zůstala pár dní navíc. Už tam jsem se lišila. Cítila jsem v tom zázemí jistotu a péči, kterou jsem dlouho nezažila, bylo mi bezpečno pod tou nemocniční peřinou. Rézka byla miloučká a hodná, pomalu jsem se učila s ní souznít, odhadnout její rytmus, kdy chce pít a kdy se u mě jenom pomazlí. .....I pro nás nakone