Co dál?

Může být ještě někdo víc mrtvý, než když tisknete jeho urnu v náručí a zoufale se snažíte nevěřit, že to je vše, vše, co zůstalo, z člověka, kterého jste milovali, se kterým jste plánovali zestárnout, i když jste měli v poslední době víc, než dost problémů? Přesto byl On, můj jediný plán do budoucna, v srdci ano. A tak to nikomu neříkáte a doufáte, že to bude o to míň pravda, ale nepomáhá to. Musíte se usmívat, přetvařovat hodinu za hodinou, protože Juli poletuje jako motýlek a nic netuší, nemám sílu, nebo chcete-li odvahu, říct jí to bez porady s psychologem. Rodiče.... jo rodiče, měli by být dětem oporou v nějtěžších chvílích, ale už víte, že já tuhle zkušenost nemám, naopak. Nejdřív jsem nic neřekla, protože táta byl pryč a já nechtěla, aby na to máma byla sama, protože netuším, jak bude reagovat a podpořit ji nemám sílu, ale i teď se zdráhám, říct jim tu strašnou zprávu, protože se bojím, co bude následovat, víc už neunesu, víc už prostě nezvládnu. Jestli ještě jednou uslyším něco, jako "já ti to říkala", místo soucitného objetí, nevím, jestli se dokážu ovládnout. Neměli ho rádi, hlavně máma. Sedmnáctého listopadu odjel do Španělska, protože tady neměl práci, doufal, že jí najde tam, ale bylo to jen další zklamání, něco se zlomilo, neozýval se, neodpovídal na emaily, telefon měl vypnutý, nikdo, ani jeho bratr, který tu také žije, nevěděl kde je a co s ním je. Jedinou zprávu poslal na Štědrý večer, aspoň jsem věděla, že je v pořádku. Ale pak se odmlčel až do poloviny února. Celou tu dobu jsme "žily" jen z mého částečného invalidního důchodu a milosti rodičů. Všichni v mém okolí už mě rozváděli a já pořád váhala a pořád doufala, i když ostatní s tím byli hotovi raz dva. Pak napsal email Juli k narozeninám a napsal, že se stydí, že neví, jestli vůbec může žádat, abych mu dala další (ano, nebyla druhá) šanci. A já ? Já byla šťastná, protože v nic jiného jsem nedoufala, než že budu mít zpátky manžela a hlavně Juli tátu, protože ona tím odloučením opravdu trpěla. Neříkám, že nebyly i pochybnosti, nebo obavy, ale já chtěla zpátky to, co mě kdysi dělalo neskonale šťastnou. Řekla jsem ať se vrátí, i když jsem měla jisté podmínky, hlavně s ohledem na rodiče, kteří vlastně převzali část jeho odpovědnosti. Minulý týden, mi zavolal jeho bratr a řekl mi , že můj manžel právě zemřel, v nemocnici ve Valencii, na infarkt. Včera se měl vrátit, ale přivezli mi ho už předevčírem, bratr a dva jeho kamarádi, přivezli studenou plechovou věc, ve které jsou pohřbeny všechny mé sny, iluze, naděje a moje láska. Jsem ztracená, necítila jsem už dlouhá léta takovou černo-černou beznaděj jako teď. Tak moc mi schází, mluvit o tom nemám s kým, moje nejlepší a vlastně ve své podstatě i jediná přítelkyně, se na něj zlobila mnohem víc, než já a ač samozřejmě není ráda, že zemřel, mé pocity není schopná pochopit. Nechápe, že trpím, protože zemřel sám, bez rodiny, mezi cizími lidmi, s vědomím, že už neuvidí dceru, že nebude mít možnost nám dokázat, že to myslí vážně. Nechápe, že mě bolí, že jsem neměla možnost se rozloučit ani s živým, ale ani s mrtvým, že ve mě stále hlodá pochybnost (nebo naděje), jestli to byl opravdu on. Že fakt, že vím, že jeho přáním bylo, se po smrti (možná i před ní ) vrátit domů, mi bere i poslední možnost být mu nablízku alespoň po smrti, protože ho na začátku léta jeho bratr odveze na druhý konec světa. Že tomu nemůžu uvěřit, protože fakticky se nic nezměnilo, není tu, stejně, jako už tři a půl měsíce a proto nečekám, že za chvíli vejde do dveří, na druhou stranu, jsem ale přesvědčena, že tam někde je a jednou se vrátí. Nechápe, že bych dala cokoliv, kdybych ho aspoň při tom mohla držet za ruku, aby neodcházel sám. Prý to všechno byla jeho volba, a já si vedle ní přijdu, jako bych byla neskonale hloupá, že trpím a pláču pro někoho, kdo mi svým nezodpovědným chováním způsobil obrovské problémy. Jenže já ho prostě milovala, i když jak moc, vím až teď. Když viděla, nebo spíš slyšela, jak reaguji na její názor, řekla, že mě tedy nebude rozrušovat a ať zavolám, až já budu chtít, ale pro mě bude problém volat, protože vím, že můj žal poroste, zatím co její názor zůstane stejný. A teď to musím říct rodičům, dnes na mě máma skoro křičela, že bych jim taky měla říct, jestli s tím (nejspíš s rozvodem) konečně hodlám něco dělat, protože na to mají právo. Co mě čeká od nich, bojím se pomyslet, když i moje, jinak spřízněná duše a víc než sestra, zachránkyně ve všech jiných katastrofách, najednou nechápe. Poslední pokus o zpověď, snaha o pochopení a potřeba si promluvit, proběhla dnes u mého psychiatra (znáte z Pandořiny skříňky), ke kterému jsem byla "okolnostmi" donucena jít už v listopadu, po dlouhých šesti letech, ale jeho (ne)naslouchací talent zůstal stejný, nicméně přisypal mi prášky, což jsem vzhledem k tomu, že se cítím každým dnem hůř, s tím, jak mi postupně dochází, co se vlastně stalo, uvítala, přeci jen mám Juli a musím fungovat, ne se hroutit. Zase, jako už tolikrát, jsem zůstala jen já, papír a tužka. A tak píšu a píšu a píšu a budu psát, i když vím, že mi to pramálo pomůže, protože síla, se kterou mě to uvědomění si toho, co se stalo, pokaždé přepadne, je stále tak obrovská, jako bych se tu zprávu dozvídala nejmíň stokrát denně a vždy poprvé. Moje mysl to prostě odmítá akceptovat jako realitu. Ani když to po sobě čtu, nejsem chvílemi schopná pochopit, že to není jen tak nějaký článek, že je to pravda.

.

PS: Právě jsem dole na chodbě potkala mámu, šla jsem s Juli, a ona na mě znovu vystartovala "tak řekneš nám konečně, co s nim je " snažila jsem se zachovat konverzační tón, abych neupoutala Julinku, "ne, říkala jsem ti, že přijdu večer". "A proč bys nám to nemohla říct hned, já kvůli tomu nebudu čekat někdy do noci" "Mami, budeš muset" snažila jsem se ukončit to. To už se nesouhlasně ozval i táta, že taky nechápe, nač čekat. Snažila jsem se naznačit, aby nemluvili před ní, ale asi marně, protože máma na mě zakřičela "Tak si to strč za klobouk" a zabouchla dveře. Bojím se vlastních rodičů a to je mi čtyřicet dva let. Proboha, poraďte mi jak s nimi mám jednat. Nevím co dál.