Lucynka a hvězdy II

.....Nejsem, nestíhám, omluvy na všechny strany, umíte někdo zařídit, aby měl den čtyřicet osm hodin? Pokud ano, učiňte tak do konce tohoto týdne, aspoň. Prosííím! Rozcestí přišlo zcela nečekaně a převrátilo všechno naruby, potřebovala bych existovat aspoň ve třech provedeních a čtvrté bych pak možná mohla posadit sem a nechat ho lelkovat u blogu(ů). Takhle nemám jinou možnost, než zavřít "krám", než se bouře přežene (snad se přežene). V tuhle chvíli vítám s otevřenou náručí tu proklínanou okurkovou sezónu a nabádám vás, jděte ven, odpočívejte, koupejte se v rybnících nebo bazénech, choďte na houby, jezděte na kole, na koni nebo třeba na koloběžce, co já vím. Hlavně neseďte u toho počítače a neládujte ho jedním článkem za druhým, protože jak já k tomu přijdu, že až "krám" zase otevřu, zavalí mě vaše úžasné dílo až do vánoc, protože si z něj nebudu schopná nic odepřít. Prostě, hezky zvolna. Abych se necítila úplně provinile, že vkládám jen tenhle zoufalý výkřik, př

.....Krize, stávka, okurková sezóna, pojmy, které nejen stále slyším kolem, ale nějak se mě v poslední době až příliš dotýkají. V hlavě vymeteno, múzy se rozprchly na předčasnou dovolenou, nenechaly ani vzkaz, kdy se ráčí vrátit a zda vůbec. "Pomóóóc", mám chuť křičet, mám strašnou potřebu a chuť psát, ale nevím co. Minule jsem se navnadila tím, že jsem napsala článek přímo do kláves a teď tu nad nimi den co den vysedávám a myšlenky jsou jak hejno kuřat, na které se snese jestřáb, jsou fuč. Probírám a převaluji v hlavě události míjejících dní a nenacházím nic, co by ve mě vzbudilo byť záblesk inspirace. Chybí mi ten správný náboj, abych banalitám dodala šmrnc a věci šmrncovní, samy o sobě, mě míjejí velkým obloukem. A pak sama sebe dorážím procházením vašich blogů, kde se pořád něco děje. Vím, že je to iluzorní, nikdo (téměř) nepíše každý den, ale ve výsledku je tu stále co číst, i když všimla jsem si, že i vaše aktivita zřejmě díky ročnímu období, nepatrně upadá. .....Vím,

Stroj času mít, já nejspíš vím, kam zpátky v čase zamířím. Náš první pohled do očí, který jak jiskra přeskočí. A srdce přejde z chodu v cval. Ten první den já vrátím zpět, bude to pěkná řádka let, však pro stroj času, co to je? Má v jízdním řádu staletí, tak je tu velká naděje, že zpátky k tobě doletí. Těch dní by jistě bylo víc, jak nevynechat vůbec nic? Ten první večer, pátou noc a vší té hudby sladkou moc. A tance vášeň, žár i klid. A jízdu noční tramvají, kdy slíbil jsi mi potají, že už jen spolu napořád a jak i v dobrém, tak i zlém, budeme ruku v ruce stát, občas i tančit životem. Však, kdybych volbu měla jedinou, ta hodina, by byla hodinou, kdy odcházel jsi a byl jen sám, tu hodinu já zpátky dám. A budu s tebou, nenechám už čas, aby vzal mi v proudu dní tvůj pohled, pohled poslední. Má ruka bude v dlani tvé, mé rty řeknou, co měly říct, tvůj strach se v lásce rozplyne, já nepřála bych si nic víc.

.....Jste zodpovědní, myslíte na budoucnost, nejen svoji, ale i svých blízkých, drahých poloviček, dětí, případně vnoučat? Co jim po vás zbude, co jim zanecháte, kdyby náhodou.... Však víte, neštěstí nechodí po horách. .....Byly doby, kdy jako zaměstnankyně pošty, jsem mimo třídění, zapisování, vláčení do pater a doručování obyčejné i doporučené pošty, následné účtování, nejen rekomand, ale i důchodů a roznášení, všemi tolik oblíbených, reklamních letáků, měla za úkol ještě nabízet a hlavně zakládat lidem nové účty, kontokorenty, Liščí stavební spoření, důchodové připojištění a v neposlední řadě pojištění životní. Zprvu byla tato aktivita definována, tak nějak, jako dobrovolně povinná, což znamená, že za "produkt", který se vám povedlo založit, jste získali jakousi odměnu. Hysterie na trhu pojišťovnictví stoupala a povinnost se stala jaksi nedobrovolnou, tady už nebyla motivací odměna, nýbrž postih, při neplnění zadaných kvót. I stalo se, co se stát muselo, rodiny zaměstnanců

Pokusila jsem se napsat krátkou pohádku pro kulíšky, k jejichž tvorbě vyzvala na blogu. cz Edith a které mají svůj vlastní blog Pohádky pro kulíšky . Pokud budete mít chuť a čas připojte se také, informace najdete na výše uvedených odkazech. .....Byla jednou jedna malá, úplně maličká pohádka. A měla jedno velké, velikánské trápení. Byla tak krátká, že při ní nikdy nikdo nestihnul usnout. Žádného kluka, ani holčičku nikdy neuspala a co víc, když jejich maminky vyndaly tuhle maličkou pohádku v maličké knížce z knihovny, všechny děti hned začaly volat "Né, mami tuhle né, ta je tak strašně krátká, já chci Popelku, já chci o drakovi se sedmi hlavami, já chci radši Ferdu mravence". A tak maminky zase uklidily maličkou knížku zpátky a sáhly po nějaké veliké s dlouhými pohádkami. .....Kolik nocí ta pohádka proplakala a prostýskala si, "Proč já nemůžu být aspoň o kousíček větší a delší, abych mohla aspoň jednou, jedinkrát někoho uspat?" A tuhle maličkou pohádku, měla ve své

Viděla jsem na špičce kostela, viděla jsem tančit anděla, udělá otočku na kříži zširoka kolem se rozhlíží, ze strachu nic si nedělá. Zašeptám "Drahý anděli, my dva, se už někde viděli, jen netuším, kde to mohlo být už neopouštím často byt, kostely míjím, včetně nedělí." Smutně se na mě zadíval "Už nevzpomínáš, jak jsem hrál na tichou flétnu teskný kus, když koně táhli černý vůz já vedle tebe v stínu stál." "Ach, na ten stín si vzpomínám, dodnes ho v sobě kousek mám, zakrývá jasnou slunce zář už nedopadá na mou tvář, však proč to všechno, se tě ptám?" "Já málo tomu rozumím, anděli řekni, co teď s tím, proč míjí kolem prostor, čas a život můj je prost všech krás s kým odjel ten vůz, pověz s kým?" "Já od té doby neznám cit, mé srdce, jak když nechce žít, však paměť moje obraz skrývá, tváře, co bývala snad živá netušíš, kdo to mohl být?" Anděl se snesl z kostela "Ty bys to ráda věděla?" "Já tehdy, když jsem v stínu stál tvé v

.....Dostávám se k druhé části našeho honu na psa (to koukáš na ten fofr Punerank, co?), počátky všeho naleznete přímo tady . Tentokrát už bude v hlavní roli opravdu pes, vlastně psice, neboli fenka Ginny. Ta udělala, při té dlouhatánské cestě z hor do civilizace, jedno zásadní rozhodnutí, za těch téměř sedm hodin na Rézčině klíně, si nejspíš poprvé v životě zvolila lidského páníčka, do té doby, byla zjevně součástí pouze psí, nikoli lidské smečky. Z jejího chování za celou tu dobu, co jí máme, usuzuji, že považuje Rézku za hrdinného prince, který ji přijel vysvobodit z divočiny a vězení kotcové samoty, aby jí ukázal bezbřehou lásku, světla velkoměsta a měkkou postel. Vzhlíží k ní, vítá jí ze všech nejvíc, chodí za ní jako ocásek, smutní, když není doma a vděčně spí u jejích nohou, ale... pozor .. poslouchá mě. Ne že by Rézku neposlechla vůbec, ale má s ní spíš lidský vztah, se mnou se zase stává psem. Já jsem prostě velitel. A Juli? To je druhé štěně v rodině, parťák, občas zákeřná, o