Byla jednou jedna.....

Pokusila jsem se napsat krátkou pohádku pro kulíšky, k jejichž tvorbě vyzvala na blogu. cz Edith a které mají svůj vlastní blog Pohádky pro kulíšky. Pokud budete mít chuť a čas připojte se také, informace najdete na výše uvedených odkazech.

.....Byla jednou jedna malá, úplně maličká pohádka. A měla jedno velké, velikánské trápení. Byla tak krátká, že při ní nikdy nikdo nestihnul usnout. Žádného kluka, ani holčičku nikdy neuspala a co víc, když jejich maminky vyndaly tuhle maličkou pohádku v maličké knížce z knihovny, všechny děti hned začaly volat "Né, mami tuhle né, ta je tak strašně krátká, já chci Popelku, já chci o drakovi se sedmi hlavami, já chci radši Ferdu mravence". A tak maminky zase uklidily maličkou knížku zpátky a sáhly po nějaké veliké s dlouhými pohádkami.

.....Kolik nocí ta pohádka proplakala a prostýskala si, "Proč já nemůžu být aspoň o kousíček větší a delší, abych mohla aspoň jednou, jedinkrát někoho uspat?"

A tuhle maličkou pohádku, měla ve své knihovně i holčička Klárka, která chodila do školky a právě se strašlivě moc těšila na bratříčka, co se jí měl v létě narodit. Klárka si o něm často povídala s maminkou, jak je zrovna Jeníček veliký, jestli slyší, když mu Klárka zpívá Skákal pes přes oves, jestli si u maminky v bříšku může cucat paleček a ještě spoustu toho napovídaly. A co Klárku zajímalo nejvíc, kdy už se Jeníčka konečně dočká. "Až budou zrát třešně a jahůdky", říkala maminka. A Klárka se běžela podívat na velkou třešeň v zahradě, "Ale maminko, vždyť třešeň má teprve poupátka, kdy už budou třešničky?" "To si musíme ještě počkat , myško", usmívala se maminka.

.....A pak se jednoho dne bráška narodil, Klárka se moc divila, protože jejich veliká třešeň byla celá, celičká bílá, jako nevěsta v závoji, ale třešnička ani jedna. Maminka byla s Jeníčkem dlouho pryč a Klárka byla smutná. Tatínek se taky nesmál tak často jako jindy, ale povídal si s Klárkou místo maminky. Mluvili o Jeníčkovi, který se narodil tak maličký, že čepička, kterou nosil, byla jako pro panenky a bydlel ve skleněném domečku, aby mu nebyla zima, spolu s ním tam takových miminek bydlelo víc a říkali jim kulíšci. Maminka, mu zpívala písničky a povídala pohádky, ale Jeníček byl tak maličkatý, že vždycky usnul dřív, než maminka pohádku dopověděla. Maminka si lámala hlavu, vzpomínala, vyzkoušela O Karkulce, o Budulínkovi, O Smolíčkovi, ale všechny byly pro Jeníčka moc dlouhé, moc veliké.

.....Tatínek to Klárce všechno doma vyprávěl a Klárka si najednou na něco vzpomněla, běžela do svého pokojíčku a přinesla tu nejmenší knížku ze všech knížek, ve které byla ta nejmenší pohádka, ta, kterou nikdy nechtěla číst, protože byla moc krátká. "Vem ji tati Jeníčkovi, ta tomu mrňouskovi bude určitě akorát."

A tak ten večer četla maminka Jeníčkovi tu nejkratší pohádku a Jeníček usnul zrovinka ve chvíli, kdy dočetla poslední slovo. "To je konečně ta správná pohádka pro kulíška, tu Jeníček uslyší celou, radovala se maminka a hned půjčila pohádku další mamince a další a všechny ji přečetli svým kulíškům a ti spokojeně usnuli. Tak šťastnou pohádku, jako byla tahle maličká, jste ještě nikdy neviděli.

.....Maminky dostaly nápad, poprosit všechny, kteří si troufnou napsat malou, krátkou pohádku, tak akorát, aby u ní kulíšek usnul, ale přitom ji slyšel, aby jim takové pohádky posílali. A ony jim pak budou ty krásné pohádky číst, než kulíšci povyrostou a budu dost velcí, aby mohli s maminkami domů.

A tak, nejen že maličká pohádka každý den uspávala spoustu spokojených kulíšků, ale brzy se dočkala stejně maličkých kamarádek, takže už se nikdy necítila sama a zbytečná.