Rozutekly se mi ovce

Hodiny už samozřejmě umím hodně dlouho, ale najdou se okamžiky, kdy mám pocit, že je vidím poprvé v životě.
Tak třeba jako dnes ráno, otevřu oči, tma pomalu přecháí v šero, jako každé ráno (závěsy), kouknu na budík, hlava neodpovídá, koukám dál, nic, koukám......bez odezvy, ovce v ohradě začínají poplašeně bečet, jako by se kolem plížil vlk, nebo valašský medvěd, ručičky jsou nějaké pošramocené, či co, nakloním hlavu na stranu, jakobych čekala, že se sesypou na místo, kde by dávaly smysl, ovce se začínají mačkat do panikařícího davu, fixuji očima ciferník, snažím se rozšifrovat jeho poselství, někde vzadu už to vím, ale vědomí to odmítá akceptovat, v hlavě mi zablikala výstražně rudá cedule 7:55 sraz u školy, snažím se tento digitální údaj srovnat s tím, co vidím přímo před sebou: malá těsně před osmou, velká ždibec za devítkou, malá............do prdele (ctnostní prominou) ohrada povolí a všechny moje uspořádané myšlenky a ranni zvyklosti se jak ty ovce rozprchnou a mizí v dál, každá v jinou dál.

Vylítnu (jak eufemické) z postele a klepu se jako velmi, velmi drahý pes, co, co, proč, jak, snad auto, oblíkat, svačinu, rychle, táta(má to auto)- je vůbec doma?, vzbudit děti, jakto, že Juli není vzhůru, sakra proč mě nevzbudila (hurá máme viníka)(no, tím se toho teda řeší) (si blbá? kdo koho má budit) zakopnu o psa, který má zjevně radost, že KONEČNĚ vstávám a pustím ho , ji, ven, honem ježiš, ovce šílí po kopcích, ale jedna, jedna stojí v klídku v ohradě, žvejká kus sena a čeká až mi to dojde, klídek, za zdravé zažívání, klídek TO PROSTĚ NEDÁVÁŠ, ZA PĚT MINUT U ŠKOLY PROSTĚ NEBUDETE BÉÉÉÉÉ BÉÉÉÉÉ NÉÉÉÉ NÉÉÉÉ, otvírám dveře, blbá vovce, rychle zaspali jsme Juli (to ty za to můžeš) (už zas?) jakto, že ti nezvonil budík????!!!!, Maty rychle strašně spěch..., ovce v klídku přežvykuje a zírá mi přímo do očí, Maty!!....Maty... promiň, to planetárium prostě nestíháme, nééé nééé pokyvuje hlavou ovce, jediná z myšlenek která zůstala.


Jak se mi to mohlo..., pozor, na scénu přicházejí výčitky a sebelítost, ten můj maličkej chudáček, kvůli mně, jen kvůli mně neuvidí hvězdičky a měsíček a film o hvězdičkách a o měsíčku a nebude hopsat s kamarády a... ježiš, já jsem tak blbá, nemůžu si dát pozor, Juli dělej! "mmm mě bolí hlava, já zůstanu taky doma" (dobrej pokus), nééé nééé hele jedna ovce se vrátila, tak to teda ne, padej z postele a kmitej (má školu od půl deváté, takže žádná tragedie), ale ten Maťulka, zrovna když má jít na ten výlet, ach jo, já jsem tak bl...tohle se teď opakuje v několika verzích asi stokrát, tak to vynechám, ať šetřím inkoust.

A stejně pomalu, jako mi docházelo, proč na mě budík tak divně mává ručičkami, mi naskakovaly další důsledky toho jak jsem bl..., měla jsem velké plány na dnešek, vyzvednout novou občanku (konečně), skočit k doktorovi (na druhý konec Prahy) a cestou domů se stavit na Andělu v alze pro peníze z pojistky za rozbitý mobil(Julčin, hurá (tedy hurá, že to uznali, ne že hurá její) a na to mimochodem musím mít tu občanku) a pro vrtulník, který tam Matymu poslal Ježíšek a uložil ho na tři dny. Do háje, co já teď s tím, nejen, že Maty nejde na výlet, on ještě ke všemu zůstane doma a já tím pádem taky, já jsem tak bl.., bože ovce, ovečky moje, kde se touláte, já mám prázdnou hlavu, hlt studeného kafe od včera, snažím se najet alespoň do provizorních kolejí, které by vedly někam a ne nikam, motám se od dveří ke dveřím, záchod, koupelna, dětský pokoj - v těch stojí Juli "to jako fakt, že mám jít do školy?!" řekne drsně hlubokým pubošským hlasem (ne nemutuje, to je jen póza), "jo padej" snažím se stejně drsně si stát za svým (zvláštní, jak ti malí (176cm)
"spratci", vycítí vaši slabost (já jsem tak bl..., fňuk, fňuk) a hned se snaží urvat něco pro sebe). K mému překvapení jen pokrčí rameny, řekne "tak jo" a pokračuje k zrcadlu.

Tak, co já teď, musím všechno překopat, jak já, no dobře dneska budu péct, když nemusím do nikam, ani do družiny....do háje, do háje, do háje!!! Maty měl jít nejen do planetária, ale taky s družinou do divadla na Hurvínka, já se na to..., já jsem taková kráva (co jí utekly ovce), teda to je den.
Nejspíš to komentuju nahlas, neboť se ozve Juli, opět syl velký drsňák, "prosim tě, dyť choděj furt někam, se nezblázní". Kupodivu má nejspíš pravdu, Maty se neválí s pláčem po podlaze, nerve si vlasy ani nevykřikuje v agónii, že bez filmu o vesmíru a bez Hurvínka ztrácí jeho život smysl, vlastně to vypadá, že to trápí víc mě, než jeho. No ještě, že tak, jinak bychom se mohli po té podlaze válet spolu, musím se nějak vzpamatovat i když úplně fyzicky cítím, jak jsem tím leknutím stále roztříštěná a ne a ne vrátit do své kůže.

Dobrá, Juli odešla, Maty se témeř radostně chopil tabletu a já se pěkně ukázním a zvážím si ty ořechy, co jsem včera nalouskala... vlastně jsem je louskala ještě dneska (ááha, tady to máme, louskala, louskala, do půl třetí louskala Popelka, spát se jí nechtělo (ještě ve dvě, v sedm to jo, to spinkala Růženka), to mi tak běží hlavou, když stojím u váhy, mám takovou tu starou jazýčkovou, se sadou závaží, kde chybí tři deka do půl kila, tedy, tři jednodeka přesněji, stojím koukám, ovce bloumají po kraji, na jedné straně pytlik s ořechy na druhé závaží, všechna co mi zbyla, takže čtyřicet sedm deka, ale ořechy jsou trošku níž, jak se mi to jen mohlo stát, zrovna dneska, uberu pět půlek a jednu čtvrtku ořechu, zrovna když jde na výlet, sakra, teď je níž zase strana se závažím, kdyby aspoň neměli i to divadlo, to je blbý nejít do školy a pak ho dát do družiny, přihodím půlku ořechu, jak to, že jsem neslyšela ani mobil, málo, závaží jsou pořád těžší, musela jsem spát jak dřevo, přdám další dvě půlky, jazýčky se potkají, cítím se tak divně, ošiju se, zatřepu hlavou, nedokážu se pořád zkoncentrovat, hodím všechny ořechy do pytlíku, Maty má v pátek řiditelské volno, takže všechno musím stihnout zítra, ach jo, ořechy jsou zase těžší, uberu, jsou lehčí, ježišmarjá já jsem jak postižená jako by, jako by, uberu dvě půlky a čtvrtku, váha ukáže rovnost, jo, tak to je odpověď na všechno: mám přesně čtyřicet sedm deka ořechů a k tomu dvě půlky a jednu čtvrtku .
Ovce, jako by moje myšlenky byly ovce, co se rozutekly po horách, tak si připadám, spousty huňatých ovcí, které nemám šanci do večera sehnat do houfu, to by měl někdo vidět, jsem k smíchu, vlastně je to dost vtipný, jak tu stojím a deset minut vážím čtyřicet sedm deka ořechů, což je množství, které ale vůbec k ničemu nepotřebuju, tedy ořechy jo, jen to množství....chápete prosím??, to bych, to bych mohla bych to napsat, jak začít, kafe, honem počítač zapnout, rychle než to zapomenu...........

A teď mám tedy uhňoucaný a upečený článek, ale zase nemám ty rohlíčky, vanilkový s ořechama.
Já jsem tak bl....

Komentáře

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  2. Komentáře
    1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 12. prosince 2018 v 16:36 | Reagovat
    Článek vydrží - na rozdíl od rohlíčků. Není příjemné to zažít, ale fajn se o tom čte :-).

    2 adaluter adaluter | E-mail | Web | 12. prosince 2018 v 19:10 | Reagovat
    [1]: No nevím, prý se na blogu dějí divné věci.
    A to jsem ráda, protože to je jediný pozitivní důsledek, ve který jsem doufala, když jsem se rozhodla upřednostnit duševní stravu před tou vanilkovou dobrotou. :-)

    3 Kalamajka Kalamajka | 13. prosince 2018 v 13:26 | Reagovat
    Krásnĕ napsáno! Občas je takový den Blbec, znám... Dobrý vědět, že se to stává i někomu jinému 😖
    Díky!

    4 Janinka Janinka | E-mail | Web | 13. prosince 2018 v 14:04 | Reagovat
    To vypadá jako hodně špatnej sen! Občas se mi něco podobného zdává, naštěstí se to do reality ještě nepřevedlo :-D.

    Juli má 176? Prvorozený 185 :-D. Nějak nám ty děti povyrostly...

    5 Lennroe Lennroe | 16. února 2019 v 17:01 | Reagovat
    Na druhou stranu z toho článku máme něco i my. :-)

    6 signoraa signoraa | Web | 16. února 2019 v 17:35 | Reagovat
    To ráno, kdy se myšlenky rozutekly jako ovce po stráni, jsem s tebou prožívala, jako bych tam byla. Znám to. Také se mi občas zadařilo totálně zaspat
    Párkrát se mi na druhou stranu povedlo, že jsem se probudila sama, típla budíka, na kterého jsem se blbě podívala a vypravila se do práce. Jednou jsem to dotáhla až k dokonalosti, kdy jsem opravdu dojela až do cíle. Bylo mi cestou divné, že se mnou v tramvaji nejedou ti, které jsem denně vídala... tu hodinu jsem čekala u vrátného, neb jsem neměla klíče. :-D

    7 Punerank Punerank | E-mail | Web | 20. března 2019 v 20:33 | Reagovat
    Ahoooooooj zlato, ráda si tu čtu, ať píšeš o čemkoli, protože to pěkně dramaticky a zároveň povědomě podáš!:) Občas se probírám zoufale pomalu, i když budík zvoní a počítám s ním!:) A jak tady vidíš, článek vydrží rozhodně dýl, než nějaký rohlíčky!:)
    Ps: Ztratila jsem jaksi adresu tvého druhého bločku. Asi jsem si fandila, že si ho zapamatuju!:( Tak mě zachraň a pošli mi ji znovu, prosím!:)

    8 Janinka Janinka | E-mail | Web | Pondělí v 9:35 | Reagovat
    Ahoj Luci, blog.cz končí a já se s tebou, alespoň takto, loučím. Kdyby se ti někdy zastesklo, najdeš mě tady - moje-nova-mozkovna.blogspot.com. Měj krásné léto.

    OdpovědětVymazat
  3. Vítej, jsem moc ráda, že žiješ :). Ať se ti daří a je jedno, jestli tu budeš, nebo ne :).

    OdpovědětVymazat
  4. Krásné dny přeju, po létech. Jsem moc rád, když zjistím, že dávní blogeři nejenže žijí, ale jsou i nadále aktivní :-).

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Masáž varlat

Bláta víc než po kolena