Lucynka a hvězdy II

Viděla jsem na špičce kostela, viděla jsem tančit anděla, udělá otočku na kříži zširoka kolem se rozhlíží, ze strachu nic si nedělá. Zašeptám "Drahý anděli, my dva, se už někde viděli, jen netuším, kde to mohlo být už neopouštím často byt, kostely míjím, včetně nedělí." Smutně se na mě zadíval "Už nevzpomínáš, jak jsem hrál na tichou flétnu teskný kus, když koně táhli černý vůz já vedle tebe v stínu stál." "Ach, na ten stín si vzpomínám, dodnes ho v sobě kousek mám, zakrývá jasnou slunce zář už nedopadá na mou tvář, však proč to všechno, se tě ptám?" "Já málo tomu rozumím, anděli řekni, co teď s tím, proč míjí kolem prostor, čas a život můj je prost všech krás s kým odjel ten vůz, pověz s kým?" "Já od té doby neznám cit, mé srdce, jak když nechce žít, však paměť moje obraz skrývá, tváře, co bývala snad živá netušíš, kdo to mohl být?" Anděl se snesl z kostela "Ty bys to ráda věděla?" "Já tehdy, když jsem v stínu stál tvé v...

Ještě jedna malá, přednastavená básnička, bez rýmů, psaná pocitem, teskným ránem a propiskou. Jak jinak. Kterýkoliv den se může člověk probudit a zjistí, že venku i uvnitř prší. Potůčky stékají ke kraji silnice a v místech, kde praskl obrubník mizí. Zaplavuje mě smutek z nicoty, jen tak, přichází snad ze zlého snu, z probuzení. Chybí tu teplo, pohlazení a ranní čaj, láska tu schází !

a dlouhé bylo ticho mezi námi čas jitřil, ne hojil, naše rány ty k jihu, já k severu jsme mířili snad jenom jiskry v srdci ještě toužily bez chuti žít dny míjely, i tvé, i mé, když po větru jsi poslal naději yo volveré pak přišel den, kdy přivinout jsem směla jen popel naší lásky, jen popel tvého těla a od těch chvil jen tápu kudy dál tvou duši hledám všude, mou sis vzal

Nejsi. . Telefon zazvoní , ta zpráva ochromí. .... Ale nevěřím Nejsi. V slzách se utápím, .... pak pouště prach a dým. .... Ale nevěřím Nejsi ..... Dny plynou bez hlesu, .. vím, že to unesu. .... Ale nevěřím. Nejsi. ..... Beznaděj po špičkách .... vkrádá se a s ní strach ... Ale nevěřím. Nejsi. . A luna přibývá, ....... zář mrtvě děsivá. .. Ale nevěřím. Já ale nevěřím. ...... A v ranním svítání, ...... vkrádá se poznání. .... Už nejsi ...... Nejsi

Našel se pláč "hej, není váš?" teče tu bez ustání, kapou tu slaná přání. Našel se pláč, copak je zač? Za koho prolévaný jsou tyhle vody slaný? Našel se pláč, hojivý fáč, co léčí kruté rány, však termín nemá daný. Našel se pláč, tak sakra plač! Ať z očí bolest stéká, jak dušezpytná řeka. Našel se pláč, tak s a k r a.....

.....No, co napsat, ty úvody k básničkám, mi moc nejdou. Píšu je pod vlivem pocitů, zavalena lavinou emocí a procitám, až když je "po všem". Já sice samozřejmě tuším, co tak asi chtěl básník říci, ale návody k nim přidávat nebudu. Každý má struny poetična naladěné jinak, něco na nich zarezonuje, něco zaskřípe a žádné rozbory už na tom nic nezmění. Není už dne k odpočinku, k zastavení, k navrácení do klidných vod a mezi trávy, jejichž stébla ševelí píseň podzimu, melancholický popěvek zašlých okamžiků, kroků do minula a vůně dávno darovaných květin. Lampiónky, svíčky blikotavé bludičky osudu vábící dál a dál a dál bludištěm bažin po uzoučkých stezkách náhod vedou, lákají, slibují vyhrožují, matou a není už dne k odpočinku, k zastavení, k navrácení.

.....Tak především, chci moc poděkovat za nesmírně milý a laskavý komentář od tebe, ještě teď se červenám, neboť zcela upřímně, jediná chvála, kterou za poslední roky slýchám, zní asi takhle :"Dík za večeři, bylo to dobrý." .....A teď k tomu štěstí a optimismu, já sama jsem si tohle téma pro sebe řešila už před "dávnými" patnácti lety, kdy jsem zjistila, že počet mých neveršovaných veršovánek, nepřímou úměrou souvisí právě s pocity štěstí. Tehdy mě to zaujalo natolik, že jsem se tu myšlenku pokusila z(ne)veršovat. a nyní ti ji tedy věnuji (ač není o co stát), jako vysvětlení toho, proč, až budu moci konečně zase dýchat, nebo se dokonce smát, tady asi moc básniček nenajdeš. V básních často pláču a málo se směju, snad je to tím, že píšu sama, když dno je na dosah a půlnoc kvete. To smutek, jak pavouk vylézá z koutů duše, motá mě do svých sítí a já se směju, když slunce svítí. To, ale neumím zas psát.

.....Když už jsme u toho ročního hodnocení a účtování, mám tu ještě jedno, neuvěřitelných osmnáct let staré. Shodou okolností, ani tehdy ke mně nebyl život obrácen svou nejlaskavější tváří. Mé první dceři byl necelý rok a byly jsme samy. Stále jsem se vzpamatovávala ze vztahu, který (dnes už můžu říct jen naštěstí) skončil ještě před dceřinným narozením a vzal mi nadlouho...., no vzal mi toho hodně a zůstal strach a samota. .....Třeba se k tomu ještě někdy vrátím, je to sice období, na které opravdu nerada vzpomínám, ale které ze mě částečně udělalo toho člověka, lépe řečeno tu ženu, kterou jsem a spousta věcí, které se mi dějí v současnosti má kořeny právě v té neradostné době. Ale konec, tady předkládám účtenku: Rok bez jediného rýmu, rok za nepřítomnosti verše, rok šílení, hrůz, děsů, bolesti a radosti, rok dosud nezažitý, cizí rok, rok samoty ve dvou, rok ticha, než promluvíš, rok touhy po odpuštění, po lásce, po někom, kdo přijde a utrhne konečně poslední list z kalendáře.

.....Realita na mě v poslední době doléhá silou, které se těžko vzdoruje. O tom, co mi osud naservíroval, psát nemůžu, alespoň prozatím, je to příliš bolavé, příliš živé, příliš děsivé, je to prostě příliš. Bohužel, to nejhorší mě teprve čeká, sklizeň ještě nezačala. .....Někdy mám strašnou touhu, nebo spíš potřebu, to vykřičet do celého světa, ale pak sedím nad klávesnící a ...a prostě to nedokážu. Mám jednoho, jediného člověka, který ví o všem, ale je daleko a jak už to dnes bývá, ani ona (má nejlepší přítelkyně) nežije v pohádce, takže se snažím nezatěžovat ji nad únosnou míru, protože kdyby i ona přišla o duševní zdraví, tak už nevím. .....Pak už zbývá jen tužka, papír a básničky, co neříkají nic a vlastně všechno. Dokud nedokážu naplno říct, co všechno se v mém životě obrátilo naruby, je tohle jediná možnost jak, jak .... prostě jak se nezbláznit. Opuštěná telefoní budka, déšť na ohmataném skle, na tabulce návod k použití a pár nejnutnějších čísel. Kulatý ciferník, místo ručiček s...

Rok, co odchází vzal mi úsměv. Rok, co odchází vzal mi víru. Rok, co odchází vzal mi pět let života, říkají mé nové vrásky. Rok, co odchází teď dodýchává. A v temnotách přede mnou, se poprvé nadechne ten nový. A už teď jde z něj strach. Já vím, já vím, zní to ... depresivně? Poraženecky? Beznadějně? Nemám z toho radost, ale teď je to moje realita. Přesto přeju všem, sebe nevyjímaje, ten nejlepší možný rok 2011.

Jak rozlévá se Samota, ta temná kaluž Žalu, tak Strach si kreslí po stěnách, prsty má šedé , samý prach, mé srdce mění v skálu. Mrtvému Tichu vadí dech, tak svírá ho a úží, choulím se hlouběj do křesla, noc ještě ke dnu neklesla, ještě mi něco dluží. Už Chlad mě žádá o ruku, jak toužím říci ANO, a podle volby náhodné teď jenom Osud rozhodne, zda vůbec přijde ráno.

Do mého srdce vpad, jak vítr bouřlivák nadělal spoušť a byl hned pryč. Než stačili zapálit připravenou svíci, než zakryli okna malou záclonkou, než poklekli a pomodlili se, bouře ztichla a zase bylo pusto.

Sama jak v duši, tak i v posteli, šťastná, že sama, přitom sama neúplná, po vlně úlevy pak přijde smutku vlna a moje touhy rozdělí. Ta první k tobě ruce vzpíná a touží vrátit zpátky čas, ta druhá snadno zapomíná, jak něžně hladíval tvůj hlas. Až bude jedna, z téhle touhy dvojí, chci tě zas přijímat ...

Je jak dno tůně nedohledná, jak temná tůň v hlubokých lesích a každý svou cestu k ní si klestí, někdo trním, někdo růžemi a jestli budeš mít to štěstí, poklekneš, nabereš její vodu dlaněmi a můžeš pít.

Kam chodí láska spát, když lidé ji unaví? Odletí do skal? Schová se do trávy? Odejde na věky, nebo se vrátí? Možná, jen tomu však, kdo za ní platí - odpuštěním.

Každý z nás má to své Waterloo krvavé, Waterloo, které tě o víru okrade. Máme svých tisíce bitviček vítězných, pak přijde Waterloo a na rtech ztuhne smích. Ty jsi mé Waterloo, teď to vím, všechno, co měla jsem, halí dým, z popela Fénix dnes nevstane, všechno je navěky prohrané. Waterloo s temnotou spolčené, ze srdce naději vyžene, štěstí si jedu teď přihnulo, život můj končí u Waterloo Ty jsi mé Waterloo, teď to vím, všechno, co měla jsem, halí dým, z popela Fénix dnes nevstane, všechno je navěky prohrané.

Miláčku scházíš mým deseti prstům za úplňku, když vyjí vlci svou samotu do noci sněžných krystalků a temných stínů. Čas opuštění se blíží, jak horkou stopou táhne nocí smečka za svojí obětí.

Jsem jako probuzená z hlubokého spánku, ze spánku bez snění. Jsem jako slavík v kleci srdcem otevřené, tak končí vězení. Jsem jako růže ze stříbra vytepaná, co náhle zavoní.

Dva opuštění jezdci jedou krajinou, nepřátelé na život a na smrt. Miluji oba, atˇrozhodne osud, kdo prohraje, kdo získá trofej srdce. Čekám do slunce západu, čekám do hodiny duchů, však ani jeden nepřichází, ani muž, ani stín. Dál dva jezdci jedou krajinou, slzy, lásky, touhy, všechny pominou. 13.6.97

Jsi hádanka, kterou řeším mezi půlnocí a ránem, jsi přízrak, co prochází mé sny, jsi slovo, které mám na jazyku a ne a ne si vzpomenout, jsi tajemství, které nosím sama v sobě, klíč k řešení je v mém srdci.                                     15.3.98