ROZHOVOR S ANDĚLEM

Viděla jsem na špičce kostela,

viděla jsem tančit anděla,

udělá otočku na kříži

zširoka kolem se rozhlíží,

ze strachu nic si nedělá.

Zašeptám "Drahý anděli,

my dva, se už někde viděli,

jen netuším, kde to mohlo být

už neopouštím často byt,

kostely míjím, včetně nedělí."

Smutně se na mě zadíval

"Už nevzpomínáš, jak jsem hrál

na tichou flétnu teskný kus,

když koně táhli černý vůz

já vedle tebe v stínu stál."

"Ach, na ten stín si vzpomínám,

dodnes ho v sobě kousek mám,

zakrývá jasnou slunce zář

už nedopadá na mou tvář,

však proč to všechno, se tě ptám?"

"Já málo tomu rozumím,

anděli řekni, co teď s tím,

proč míjí kolem prostor, čas

a život můj je prost všech krás

s kým odjel ten vůz, pověz s kým?"

"Já od té doby neznám cit,

mé srdce, jak když nechce žít,

však paměť moje obraz skrývá,

tváře, co bývala snad živá

netušíš, kdo to mohl být?"

Anděl se snesl z kostela

"Ty bys to ráda věděla?"

"Já tehdy, když jsem v stínu stál

tvé vzpomínky jsem sebou vzal,

vždyť ty jsi tolik brečela!"

"Já doufal, že ti ulevím,

když z minulosti zbude dým,

když zapomeneš jeho hlas,

tvé srdce bude volné zas,

byla to chyba, teď to vím."

"Ne, prosím, ne, už přestaň s tím,

nechci to vědět, nevěřím!"

Jen bolestně se zahleděl

mlčel a přesto pověděl

"Ten černý vůz, ten odjel s ním."