Lucynka a hvězdy II

..... Máme doma písečnou bouři. Tedy, máme doma Ginny. Máme doma irského teriéra, vlastně teriérku. Jméno Ginny, jak jsem se dočetla, nyní už neznámo kde, je zároveň výraz používaný pro písečnou bouři a ten, kdo má představu o tom, jak irský teriér vypadá a jakou má povahu, jistě pochopí, že mi připadalo perfektní. Pro ty, co si hned nevzpomenou: pískově až zrzavě zbarvený irský dynamit, nabitý temperamentem, srdnatě odvážný, někdy pravda trošičku víc bojovný a rvavý (prý, až jednou uvidíte malé rezaté štěně, jak útočí na lokomotivu, můžete si být jisti, že je to irský teriér) , avšak oddaný své rodině a hlavně dětem. Co nás dostalo, byla poznámka, že ač se jedná o psa aktivního, v případě potřeby, je schopen proležet bez újmy týdny u pánovy postele (zřejmě v případě, že si páneček pořídí komplikovanou frakturu dolní okončetiny) a proměnit se na pokojového gaučáka. Ideál. .....Bylo to asi čtyři roky poté, co mě opustila moje láska Bantu, fenka rhodézského ridgebacka. Byla to opravdová

.....Jsem zpět. Tedy, jsme zpět. Všichni členové výpravy, trpí různým stupněm deprese z návratu do civilizace. Nejhůř to nese jednoznačně naše hafinka, leží stočená ve smutném klubíčku, ignoruje jídlo a celou noc navíc dobrovolně! prospala na pelíšku na chodbě, místo pod postelí paničky. Juli se domů docela těšila, o to víc, jí to pak asi zasáhlo, když jsme opravdu dorazily, přitulila se ke mně a plačtivým hláskem mi sdělila, že chce zpátky, protože na chatě je líp. Já i Rézka jsme měly jasno už před odjezdem, měsíc, nebo dva, navíc, by rozhodně nevadil. Já to řeším pokorným návratem do spárů internetu, ona spánkem. .....Já i Rézka máme spálená ramena a ruce od několikadenního úsilí opižlat trávu vzrostlou do pasu, místy až k ramenům, do podoby udržovaného trávníku. Ha, ha a ještě jedno ha, protože po čtyřdenním zápase kosou, sekačkou a hráběmi, příroda stále vyhrává. A to jen tak stála, beze zbraně a tiše se chichotala. Necelých 1000 metrů čtverečních zdivočelé zahrady, o které říkám,

Ještě jedna malá, přednastavená básnička, bez rýmů, psaná pocitem, teskným ránem a propiskou. Jak jinak. Kterýkoliv den se může člověk probudit a zjistí, že venku i uvnitř prší. Potůčky stékají ke kraji silnice a v místech, kde praskl obrubník mizí. Zaplavuje mě smutek z nicoty, jen tak, přichází snad ze zlého snu, z probuzení. Chybí tu teplo, pohlazení a ranní čaj, láska tu schází !

.....Protože v sobotu odjíždím mimo dosah spárů internetu, nechám vám tu aspoň malý kousíček sebe, v podobě další části Skříňky, kterou přednastavím. Návrat plánuji na středu večer, tak se neuražte, že vám neodpovím na milé komentáře ihned. Děkujeme za pochopení. .....Tak přináším další úryvek z jiného světa, zmínila jsem se, že na oknech byly masivní mříže? Zcela logicky, uzavřené oddělení muselo být opravdu uzavřené a to i pro případ útěku i třeba sebevražedného vrhání se z oken. .....Začala jsem si zvykat na všechny kolem, jako na svou novou rodinu. Vytvářela jsem si svůj nový, uzavřený, nezávislý svět, ve kterém bylo bytí snesitelné, byla jsem odstřižená, nad budoucností jsem odmítla uvažovat a minulost se snažila vytlačit. Pokud jsem dokázala nemyslet na venkovní realitu, zvládala jsem být i trochu společenská. Zapojila jsem se do pomáhání ostatním, pod vedením energíí věčně nabité Helenky. Byla jako sluníčko, zářila od samého rána až do noci, kdy jako poslední z nás uléhala a to

.....Mé skromňoučké múzy bydlí v parku, bydlí v čekárně na očním, mé múzy přebývají i v "mekáči", kde s Juli občas čekáváme na naši tetu Zuzku, která vinou pracovního "vy" nebo spíš přetížení, doráží na všechny schůzky s nejmíň půlhodinovým zpožděním. A úplně nejvíc, mě obletují venku, při chůzi, je to asi pozůstatek z dob, kdy jsem se jako malá a pak mladá, "toulávala" po lesích. Odešla jsem třeba v osm ráno a domů dorazila večer. Později, abych nepůsobila podivínsky, jsem sebou začala nosit košík na houby a zjistila, že je to pro mě ta absolutně nejlepší relaxační metoda. Celé hodiny jsem si povídala sama se sebou, někdy jen v duchu, jindy polohlasně a společně s houbami, hledala smysl života, jak píšu už v profilu, jen dodám, že co se týká hub, bývala jsem podstatně úspěšnější, smaženici ze smyslu života jsme nikdy neměli, ještě tak na polévku by možná bylo. A to mi zůstalo, jakmile se dám do pohybu a moje chůze chytne určitý rytmus, myšlenky se rozjedo

.....Její vzduch byl první, který jsem vdechla do plic. Její rušná ulice, byla tou, na kterou jsem byla vynesena a poprvé spatřila oblohu. Pouliční lampy vyháněly strach z mých batolecích snů. Její dlažba a asfalt otloukaly moje kolena a kapky mojí krve v jejím prachu a její prach, v krvi na mých kolenou, z nás udělaly pokrevní sestry. Doprovázela mě do školy a chodily jsme pozdě, protože stále bylo něco nového, čím mě okouzlovala. Byla pro mě tak domácká, bezpečná a všudypřítomná. Byl to zatím jen nepatrný dílek obrovské skládanky, o které jsem neměla ani zdání. Rostla se mnou, stále bylo co objevovat, tolik krás a tolik tajemství, co čekala na odhalení. Provázela mě dětstvím, kdykoliv jsem jí opustila, ráda jsem se vracela. .....Stála mi za zády na prvním rande, a sčítala mé polibky. Do její tmy jsem šeptala svá přání. Do její tmy se vsakovaly mé slzy. Byla přítelkyní, co věděla vše. Toulala jsem se v jejích parcích, poznávala hlučná náměstí i tiché, zasněné kouty starých uliček. Mám

Rozhledna tančí ztemnělou zelení Triga se vzpíná na památném kameni Hradčany brodí se vlnami červánků sta věží zazáří jak plamen ve vánku Vltava celá když se sešeří skryta je v šedém racčím pápěří Tmou potom zalije noc tichá nábřeží jak vínem opije ty kteří nevěří Kouzlo je obejme pod svící kaštanů kde slunce zlatavé najde je po ránu Praha se rozzáří jak rosa v krůpěji nový den přináší zas novou naději

.....Už několikrát jsem se zmiňovala, že ráda a hodně píšu na kontrolách u své oční lékařky, kde mám vždy několik hodin jen pro sebe a můžu se nerušeně uzavřít do světa písmen a zároveň pozabíjet vlekoucí se čas. Ale dnes sedím, ne moc trpělivě a čekám, co taky jiného v čekárně dělat. Netrpělivost ovšem nesouvisí s liknavostí lékařky, ale něčím naprosto jiným. Já dnes dorazila vzorně, přesně na minutu, ale můzy meškají. Jestli ovšem není nadnesené nazývat ty záchvěvy psavosti můzami. Každopádně jsem tentokrát bezradná, hlavou mi sice probíhají témata, ale já je jedno po druhém zavrhuji jako: moc smutné, ufňukané, depresivní, o ničem, moc osobní a nic kloudného nepřichází. Zkrátka jsem v propadu a něco pozitivního aby člověk pohledal. A tak pátrám v paměti a vytáhnu, ale jo, to by šlo, vztek je dobrý, nic pozitivního, ale lepší se rozzuřit než rozbrečet, na očním ty slzy dělají problémy, vyplavují kapky. Zuřivost už taky bude spíš krotká a domestikovaná, protože ona událost už je pár mě

.....Jsem setrvale smutná, není to zoufalství, ale tíží to, jako by nic nemělo smysl. Vždycky, když si pomyslím, že je trošku líp, všechno se vrátí a já zase znovu na několik dní bloumám v beznaději. Je to jako spirála, ač jsem čím dál víc vzdálená středu, procházím stále stejnými stavy, jen posunutými na další úroveň. Prach si sedá, vzduch se čistí, život jde dál, pro všechny kolem, je věc prostě uzavřená, ale pro mě ne. Já jsem se vlastně neposunula nikam, jen v čase, ale v myšlenkách, v srdci, stále stojím nad tou hromadou střepů. Čas v tuhle chvíli neléčí, aspoň ne zatím. Zatím mi prokazuje spíš medvědí službu. Dává mi prostor, abych si uvědomila, co všechno jsem ztratila, co všechno mi to přinese a hlavně, co všechno jsem mohla, nebo měla udělat, aby to tak nedopadlo, co všechno jsem udělala špatně, co jsem prozměnu neudělala vůbec a co už bohužel neudělám nikdy. ..... Nejednou, si až po chvíli uvědomím, že přemýšlím, jako by všechno bylo jako dřív, pak mi prozření uštědří políček

.....Představte si, že máte psa, no, někteří si ani nemusí moc představovat, ostatní to prosím zkuste. Tak tedy, máte psa, ten pes je zvyklý (to vy jste ho navykli ), každý den kolem půl deváté vyrazit do Hvězdy (pro mimopražské Obora Hvězda - úžasný kus přírody a lesa přímo v přelidněné Praze). Zapomeňte na chvíli na to, že touhle dobou normálně skučíte v práci, nebo, když to bez ní nemůžete vydržet, řekněte si, že je pět odpoledne. Že ještě pořád trčíte v práci? Dobrá, je generální stávka, spokojeni? Zpátky, je půl deváté a váš pes už nervózně popochází u dveří, jako manžel, když se někam chystáte a vy ne a ne opustit koupelnu. Vstanete tedy od ranní kávy a naposledy se ho snažíte ukecat (psa, ne manžela), jestli by to dneska vážně nešlo zrušit, venku totiž leje, ale jako z konve. Pes se tváří, že nerozumí, nebo vážně nerozumí a dál se "chystá" vyrazit. Rezignovaně na sebe navléknete tepláky, přes ně šusťáky, teplou mikinu, bundu s kapucou, u které doufáte, že je nepromokav

Máj, lásky čas, mi chutná hořce, jako káva bez cukru, co právě dopíjím. Taky slaně, každou chvíli, vlastně jsem byla ráda, když nádherná třešeň stojící před naším oknem zbělala jako nevěsta už před půlkou dubna a včera, v kritický den, už byla odstrojená a nesypala sůl do otevřených ran. Zavzpomínám na jiný máj, už hodně dávno uplynulý, kdy jsem si nasadila obrovské růžové brýle s nejmíň deseti dioptriemi (ač můj zrak by tehdy mohl soupeřit se zrakem orla a tudíž ho dávka dioptrií zcela znehodnotila) a vrhla se do svého, vůbec prvního, milostného "vztahu", dnes spíš dobrodružství. Mám pocit, že tehdy se mi nezapalovala jen lýtka, ale že jsem plála od paty až k hlavě a rozum se mi dočista "vykouřil" z hlavy. A tehdy pro mě byla naprosto klíčová, zásadní a absolutně nepostradatelná jedna písnička, jejíž tóny podbarvovaly TU noc. Ne, že by mi kdy onen dotyčný, naznačil něco, byť jen z části tak romantického, jako je vyznání v téhle skladbě, ale já, správně obrýlená, js