Horalka ve velkoměstě I

..... Máme doma písečnou bouři. Tedy, máme doma Ginny. Máme doma irského teriéra, vlastně teriérku. Jméno Ginny, jak jsem se dočetla, nyní už neznámo kde, je zároveň výraz používaný pro písečnou bouři a ten, kdo má představu o tom, jak irský teriér vypadá a jakou má povahu, jistě pochopí, že mi připadalo perfektní. Pro ty, co si hned nevzpomenou: pískově až zrzavě zbarvený irský dynamit, nabitý temperamentem, srdnatě odvážný, někdy pravda trošičku víc bojovný a rvavý (prý, až jednou uvidíte malé rezaté štěně, jak útočí na lokomotivu, můžete si být jisti, že je to irský teriér) , avšak oddaný své rodině a hlavně dětem. Co nás dostalo, byla poznámka, že ač se jedná o psa aktivního, v případě potřeby, je schopen proležet bez újmy týdny u pánovy postele (zřejmě v případě, že si páneček pořídí komplikovanou frakturu dolní okončetiny) a proměnit se na pokojového gaučáka. Ideál.

.....Bylo to asi čtyři roky poté, co mě opustila moje láska Bantu, fenka rhodézského ridgebacka. Byla to opravdová srdeční záležitost, která navíc skončila poměrně dramaticky, když ve svých osmi letech dostala leukémii a ani po intenzivní léčbě, pobytu v psí nemocnici a několika transfúzích krve, se ji nepovedlo zachránit. Nebyla sice můj první pes, ale tentokrát jsem si nedokázala představit, že by měl na její místo přijít jiný. Doma stále byli další dva, vlastně dvě, které patřily mámě, ale svého vlastního jsem zatím odmítala.

.....Pak se narodila Juli, utekl nějaký čas a nenápadně se začala vkrádat potřeba a touha mít zase doma nějakého chlupáče, aby Juli měla s kým řádit a vůbec, aby byla rodina úplná . Jednou jsem něco v tom smyslu prohodila nahlas a lavina se už nedala zastavit (ne, že bych se nějak snažila). Rézka se okamžitě ujala iniciativy a mě chytlo to nadšení a najednou to vypadalo, že včera bylo pozdě. Prošly jsme atlas psů od začátku do konce a od konce na začátek a zvažovaly, vybíraly, posuzovaly. Moji tajnou touhu, po novém ridgebackovi , jsem potlačila hned v zárodku, z čistě praktických důvodů, velký pes = velké náklady. To jsme si nemohli dovolit. Nakonec to jednoznačně vyhrál irský teriér. Moc se nám líbil, velikostí vyhovoval, povaha se zdála být pro rodinu s dítětem jako stvořená, bylo rozhodnuto, hurá, jen najít inzerát, ať už ho máme doma. No jistě, mělo to nepatrný háček, ten rok, bylo to v lednu, byly všechny vrhy zadané, ale několik ochotných chovatelů nás hned chtělo zařadit do pořadníku na příští rok. Jenže příští rok, to je jako nikdy.

I přišel na řadu plán B - útulky. Projely jsme na internetu nabídku těch, co byly v dostupném okolí. Dva adepti na domácího mazlíčka nám byli uzmuti takřka pod nosem, třetí, ač na fotografii vypadal jako drobné štěně, při osobním setkání už bylo vidět, že doroste někam mezi dobrmana a dogu, takže zase nic.

.....A uprostřed tohoto honu na psa, narazila Rézka na inzerát, nabízející štěně irčáka, už odrostlejší, nabídka byla z krkonošské myslivny. Volala jsem, přesvědčena, že pozdě a navíc s obavami, že i kdyby ne, tak myslivec těžko svěří svého chovance rodince bydlící v Praze. Myslivec překvapil, Praha ho nevyděsila a když jsem se zeptala, jak to vidí ve vztahu k dětem, jestli by to nemohl být problém, ukázalo se, že ona fenečka, zřejmě zůstala na ocet právě pro svoji, na irčáka přílišnou, mírnost a proto zbyla jako jediná ze třinácti štěňat, majitelům na krku, ještě půl roku po narození. Drsní myslivci z drsného kraje, si zřejmě žádali drsné psy. Zkrátka to, proč jí žádný myslivec nechtěl, byla pro nás výhoda, ne li výhra. Slovo dalo slovo a fenečka byla naše, tedy aspoň po telefonu.

.....Byl začátek února, sobota před polednem a my se ("blázni") rozhodli, že není na co čekat, že si pro ni dojedeme hned. To, co v poklidu zrálo čtyři roky, náhle nesneslo odklad ani o pár hodin, které nás dělily od nedělního rána, které by jistě bylo moudřejší večera. Než jsme se zmobilizovali, než já zjistila kudy kam, protože hájovna se nacházela přímo na hranicích s Polskem v nejvýchodnější části Krkonoš, bylo půl třetí odpoledne. Když se tak dívám zpátky musela být naše mysl, tedy moje a Rézčina, naprosto zatemněna představou nového hafana, protože jinak bychom něco tak šíleného nemohly podniknout.

Tady musím upřesnit, proč ten ypsilon, řidič, tedy manžel, jak už jsem kdysi podotkla, pocházel z poněkud jiného klimatického pásma a pojem zimní Krkonoše, v něm neprobouzel naprosto žádné asociace a ač každý "normální" český řidič, by nás poslal v lepším případě k šípku, on řekl jen "Bueno, vamos" a bylo. V Praze bylo sucho, žádný sníh, jak dlouho myslíte, že trvá průměrné pražské skoroblondýně se zatemněným mozkem, než jí dojde, že v Krkonoších, to na začátku února, možná bude vypadat nepatrně jinak, než v hlavním městě? Hádáte správně, dost dlouho na to, aby ještě mělo smysl se vracet. V únoru se také poměrně brzy stmívá, věděli jste to? Já to určitě taky tušila, ale že bych si dala dohromady tmu a hledání neznámé cesty, nejen v horách, no nedala.

Jako mámu, mě mělo prozměnu napadnout, že je možná rozdíl mezi necelou hodinkou, kterou trvá cesta na chatu a neznámým počtem hodin, který trvá cesta do Krkonoš a ..jejda taky zpátky. Toto nepatrné nedopatření, mělo za následek vydatné zvracení Julinky, tehdy akorát dvouleté, někde v podhůří Krkonoš. Vydatné i z toho důvodu, že jsem se jí dlouhou a otravnou cestu snažila zpříjemnit troškou dobrůtek. Zřejmě ta troška v průběhu hodin přesáhla trošku formát trošky. Zastavili jsme, venku se snažila Rézka lapat po čerstvém vzduchu, aby se potupně nepřidala k sestře a já si začala lámat hlavu, co Juli obléknu, protože něco, jako náhradní oblečení, jsem sebou, už ani nevím proč, nevzala. Nakonec byla polooblečena, polozabalena v našem oblečení a k naší velké úlevě, po vyčištění svých útrob, tvrdě usnula. Alespoň zhruba jsem se snažila odstranit následky nehody, aby i Rézka mohla pokračovat v další cestě, a nebyla nucena hledat si ve zdejší vísce nocleh. Nakonec jsme si vyměnily místa, já si sedla vedle kontaminované sestry a Rézka se svým chatrným orientačním smyslem (a neznalostí jazyka španělského) zaujala místo navigátora. Ne, že by manžel nerozuměl česky, přesto však v rozhodujících chvílích, kdy bylo nutno se okamžitě rozhodnout, zda vpravo nebo vlevo a pod tlakem času a tmy, byla by pro něj navigace v mateřštině jednodušší. Obzvlášť nespočetné kruhové křižovatky s několika výjezdy, byly zkouškou nervů, které nám tak nějak samovolně vytékaly všem.

..... Hromady sněhu všude kolem, místy i na silnici, nám neklamně dávaly najevo, že cíl se blíží. Co vám budu povídat, míjeli jsme osvětlené sjezdovky, zřejmě již na polské straně, silnice byla sjízdná jen tak tak (po pravdě, já ani netuším, jestli jsme neměli čirou náhodou letní pneumatiky) a po stranách byly napůl nahrnuté, napůl naváté závěje, vyšší dvou metrů. Finišovali jsme, stačilo "jen" najít hájenku, což se ukázalo být jako další bonbonek v pořadí. Zavoláme a je to, ne? Jenže, mobilní signál chvíli byl, dlouho nebyl, pak na momentík znovu naskočil, aby na mě zamával, jak toreador rudým praporkem na býka a zhasnul. Další plán? Najít hospodu, tam vždycky vědí všechno. Věděli, věděli hned několik různých směrů, a cest, kterými se zaručeně dostaneme na místo. A všude, všude, všude zima byla veliká, všude sníh, všude mráz....... všude tma jako v..., no jako v Krkonoších v noci. Nakonec se operátor slitoval, dal nám pár minut času, během kterých jsme byli schopni hajnému vylíčit, kde jsme a on nám, jak se dostaneme k nim. Hájovna stála, jak jinak, asi sto metrů v prudkém (a když říkám prudkém, představte si opravdu prudký, na hranici sjízdosti) kopci, nad úzkou silnicí, na které jsme nemohli zůstat stát, protože by tím pádem byla neprůjezdná. Museli jsme nahoru něčím mezi zledovatělou sjezdovkou a korytem zamrzlého potoka, to vše v kombinaci se smrtícím (no, prosím, nezapomínejte odkud jsme vyjeli) stoupáním. Já a Rézka jsme vystoupily, abychom auto podpíraly, případně popotlačovaly a ve mně byla opravdu malá dušička, když jsem se při tom dívala na Juli, klidně spící v sedačce a zvažovala, jestli jí nemám vyprostit z auta, dokud ještě není vrakem. Silnice pod námi totiž také nebyla na rovině, jen protínala svah, který pod ní pokračoval až do opravdového potoka. Radost z toho, že jsme stoupání vůbec přežili, okamžitě zmrazil pohled dolů a osvícení, že jinudy není cesty zpět.

.....Před tímto sebevražedným počinem, jsme se však měli ještě rozhodnout, zda k němu přibereme i našeho nového domácího mazlíčka. Původně to měla být cesta informační a okukovací a v případě spokojenosti teprve nákupní. Po absolvování sedmihodinové (no ano čtete správně) strastiplné cesty, bych zřejmě odvezla i třínohého bernardýna. Jen šílenec na druhou (protože šílenci už jsme prokazatelně byli), by pohlédl na nabízeného psa a lehkým konverzačním tónem pronesl "No představoval jsem si ho malinko jinak, já si to ještě rozmyslím a poohlédnu se i jinde" a vydal se na zpáteční cestu.

.....Náš budoucí poklad, byl přiveden z kotce, kde byl ubytován spolu s bratrem, kterého si hajný nechal pro sebe, mámou, dalšími několika, snad příbuznými a jedním velšíkem. Hajný nám ji vedl jen tak, bez vodítka, šla tak nějak jako ovce na porážku, stále ji oslovoval pocem a dělej, zeptala jsem se tedy na jméno. Po chvíli váhavého ticha pronesl "Nóóó, v průkazu má Cilka". Byla to jinými slovy sdělená informace, že kromě sem tam "prcku", když už se jí někdo náhodou věnoval, byla oslovována hlavně "pocem", případně "uhni". Těžko říct, na které z těchto jmen reagovala víc. Tím nechci nikterak snižovat péči majitele, ona prostě jen byla součástí velké psí smečky, určena na prodej, šla tam, kam psi, dělala to, co psi a nebyl důvod ji cvičit, nebo se jí věnovat individuálně.

Vzhledem k tomu, že byl únor a ona byla umístěná v kotci, měla hustou srst, dlouhou tak, že irského teriéra, by v ní v té tmě, osvícené pouze žárovkou nad vchodem (to snad musela být čtyřicítka, nebo je tma v Krkonoších nějak hutnější než jinde), vytušil snad jen poradce chovu. A také, jak to říct, příšerně smrděla. Ale Rézka se k ní vrhla a zjevně neměla ani zdání o mých myšlenkových pochodech, týkajících se třínohých bernardýnů, protože se mě úpěnlivým hlasem snažila přesvědčit " Mami, ale je nádherná, že jo"? Těžko říct, ta žárovka způsobila, že fenečka byla víc cítit, než vidět. Co se dalo odhadnout bylo, že je opravdu mírná, nechala se bez jakékoliv odezvy hladit třemi cizími lidmi a ošlapávat batoletem a jen pokojně stála a vsadila bych se, že navzdory té tmě jsem zahlédla záblesk dobráckých očí. Fenku jsme samozřejmě brali, jen jsem se ještě snažila, jako zodpovědný nový majitel zjistit, co má ráda, co je zvyklá jíst, jestli má nějaké zvláštnosti, což podle mě bylo důležité, zvlášť proto, že už jí bylo půl roku. Mám pocit, že hajný takové otázky slyšel poprvé a nebyl na ně psychicky připraven a tak jen stále opakoval, že očkovaná je podle plánu. No budiž, aspoň nějaká informace, bylo vidět, že majitel nás považuje za podivíny z velkoměsta (v tom byl ostatně blízko pravdě) a tak jsem se raději vyptávat přestala, aby si prodej nakonec nerozmyslel on.

..... Nyní tedy, měla nastat nejrizikovější a srdcervoucí část celé operace. Odtrhnout psa od jeho rodiny, nacpat ho, kňučícího a zmítajícího se do auta, kterým nikdy nejel a odvézt ho do sedm hodin (v lepším případě) vzdáleného, nového domova. Měla jsem v pohotovosti i košík, kdyby se mu naše přízeň přestávala líbit, zvažovala jsem, zda ho mám dát dozadu, kde je sice spousta místa, ale nebyl by pod kontrolou. Vyřešila to Rézka, sedla si dopředu, hajný vzal psa do náruče, spolu s hajnou mu řekli "tak čau prcku" položil ho Rézce na klín, zabouchl dveře, pes po něm koukl, položil si hlavu na Rézčinu paži a v téhle poloze a v naprostém klidu, prospal celou cestu do Prahy.

Musím se přiznat, že jsem pojala podezření, že ho hajný nadopoval na cestu prášky na uklidnění. Dnes se zpětně za to pomyšlení omlouvám, neboť to se jen poprvé ukázala naprosto pohodová povaha naší "písečné bouře".