Lucynka a hvězdy II

Jak motýl křídla k nebi zdvih a zítra náhle bylo včera i vítr v listí nějak ztich osud mi do náruče dých teď prázdná zůstane a šerá. Jak jenom půjdou roky dál, když ruka nicotu jen svírá a zmizí někdy v srdci žal, padne, jak na bojišti král a nahradí ho znovu víra? Ta válka možná něco změní vždyť trvá celkem čtvrtý rok řešením není zapomnění, jen srdce láme marné snění, smíření bude správný krok. Však bitev stále mnoho čeká, smíření není snadný cíl, a moc je toho na člověka, když samota ho ještě leká po nocích šeptá " Kéž bys žil ". Co dodat? Dnes jsou to čtyři roky....

.....Na víc to moc nevidím, už jen proto, že se nechci příliš opakovat ( spirála ). Na druhou stranu, už jsem tu opravdu dlouho nebyla a trochu mě to trápí, možná i víc, než trochu. On je to totiž pro mě samotnou ukazatel toho, jak mi je a to mě vůbec netěší, společně s nepsaním zároveň ani nekomentuju, téměř nečtu a vlastně nedělám nic, co se běžně považuje za příjemné trávení času. Z povinností pak jen vykonávám ty naprosto nezbytné a neodkladné. Automaticky a bezmyšlenkovitě. Jako bych jela na autopilota, ale ve skutečnosti byla strašně daleko. .....Umím se dobře přetvařovat, i sama před sebou. Pak taky před doktorem, odtamtud vždycky co nejrychleji vypadnu, odkývu všechna ta jeho: "spíte? nebudíte se nad ránem? můžete číst? cítíte se dobře? dcery v pořádku? vycházíte s financemi?" a podobně formulované otázky, testující můj aktuální stav a potencionální problémy, koukám se, jak si všechna ta "ano" a "dobře" odškrtává v kartě a doufám, že mi maska vydr...

.....Rok je pryč, téměř pryč, ŘVE mi tu hudba a já ŘVU s ní, křičím-zpívám, brečím a nenávidím spirálu času, která ať o to stojíte či ne, zavede vás po roce na to samé místo, jen o nějakou tu světelnou vteřinu výš. Mohli byste mít tudíž trošku nadhled, ale kdeže. Paměť, která jinak dělá fóry i když jdete nakoupit, najednou vykreslí všechno tak ostře, jen se do krve pořezat. .....Jak mohl uplynout celý rok? Co jsem dělala celý rok? Zase jsou stejně dlouhé stíny, slunce stojí stejně vysoko, vzduchem se vznáší táž vůně, jen já nejsem ještě (už) v blaženém nevědomí, kdy jsem po dlouhých měsících beznaděje konečně spatřila škvírku mezi dlouho přiraženými dveřmi. Viděla jsem konec filmu, vím, že nebude žádný happy end, vím, že zazvoní ten telefon a pak už bude navždy všechno jinak. Zůstanou slzy, bolest, otázky, výčitky, pochybnosti, všechna ta "co kdyby" a nevěřte, že se jim vyhnete. Celý rok jsem postupně vyhasínala, nenápadně, každý den pár jiskřiček, odešla jsem nevím kam a sta...

Tato skladba pro mě navždy zůstane jedinečná, byla mojí svatební. . . . .

.....Někdy toužím po tom, být sama. Nemyslím sama doma, nebo na dovolené, myslím úplně sama, někde v maličkém bytečku, zapomenutá, taková ta neviditelná šedá myška, od které nikdo nic neočekává. Měla bych psa a nějakou nudnou, leč nenáročnou práci, která by nás, sice jen tak tak, ale uživila a nikde nikdo, kdo by na mě byl závislý, nebo na kom bych závisela já. Prostá, čirá existence. .....V poslední době, se mi mé závazky vůči druhým utahují jako smyčka kolem odsouzencova hrdla a naopak oni (jedni z nich) se ze svých závazků vůči mně vyvlékají obratněji, než sám mistr Houdini. No a pak zase ti druzí z nich, jsou nuceni (nikoli mnou, ale pocitem povinnosti) házet mi záchraná lana, která mě sice na čas zachrání, ale v důsledku jsou z nich jen další smyčky kolem mého krku. .....Ach, já vím je to asi zmatené, ale já už někdy nevím, co si počít s pocity vděku za pomoc, kterou nemám a nejspíš nikdy nebudu mít čím oplatit (nebo zaplatit). A konce nevidět, začíná se mi zdát, že jsem jen obrov...