spirála

.....Rok je pryč, téměř pryč, ŘVE mi tu hudba a já ŘVU s ní, křičím-zpívám, brečím a nenávidím spirálu času, která ať o to stojíte či ne, zavede vás po roce na to samé místo, jen o nějakou tu světelnou vteřinu výš.

Mohli byste mít tudíž trošku nadhled, ale kdeže. Paměť, která jinak dělá fóry i když jdete nakoupit, najednou vykreslí všechno tak ostře, jen se do krve pořezat.

.....Jak mohl uplynout celý rok? Co jsem dělala celý rok?

Zase jsou stejně dlouhé stíny, slunce stojí stejně vysoko, vzduchem se vznáší táž vůně, jen já nejsem ještě (už) v blaženém nevědomí, kdy jsem po dlouhých měsících beznaděje konečně spatřila škvírku mezi dlouho přiraženými dveřmi.

Viděla jsem konec filmu, vím, že nebude žádný happy end, vím, že zazvoní ten telefon a pak už bude navždy všechno jinak.

Zůstanou slzy, bolest, otázky, výčitky, pochybnosti, všechna ta "co kdyby" a nevěřte, že se jim vyhnete.

Celý rok jsem postupně vyhasínala, nenápadně, každý den pár jiskřiček, odešla jsem nevím kam a stala se nevím kým.

.....Na povrchu to všechno ještě šlo, měla jsem..., mám, děti, vnoučka, kamarádku, vás, sem tam i radost z maličkostí, ale při pohledu dovnitř jsem vídala jen propast, čím dál hlubší a temnější, přestala jsem tam chodit, k sobě. Jsem máma, babička, ne zrovna oblíbená dcera, ale přestala jsem být já.

.....Až tenhle okruh pojedu podruhé, potřetí, popáté, nejspíš, snad, bude něco lehčí, ale jestli ještě někdy potkám tu šťastnou a zamilovanou a úplně normálně veselou mě...., já nevím, vážně nevím, jen doufám.

Stýská se mi, po něm i po mně.