Lucynka a hvězdy II

.....Když mi dneska ráno s trochou hrůzy v očích Rézka oznámila, že je pátek třináctého, vzpmněla jsem si na jeden takový pátek , který, ač se zdál být zpočátku smolným, vrátil mi nakonec po dlouhých pěti letech schopnost být šťastná. .....Psal se rok 1995, Rézce byly čtyři roky a žila jsem více méně jen pro ní. V mém osobním životě bylo pusto prázdno a já ani neměla chuť na tom něco měnit. Jiný názor ovšem měla Zuzka, která v té době už byla vdaná za svého vyvoleného, původem cizince a očekávala radostnou událost. Její pocity všudypřítomného a všeobjímajícího dokonalého rodinného štěstí, podpořené notně "hnízdícími" hormony, jsem nejspíš kazila jen já, její nejlepší kamararádka, která nejevila ani ten nejmenší zájem o to, učinit svůj život dokonale rodinným. Dokázala být vždy velmi přesvědčivá, když jí o něco šlo, ale teď, s hormonální bouří v zádech, byla potencionálně nebezpečná a nebylo radno jí v čemkoli odporovat. Nepříliš nadšená jsem tedy svolila, že v pátek vyrazím s...

.....Ne, neměřím dva metry, neotloukám si v tramvaji hlavu o tyče, sloužící k držení se za jízdy, neměřím ani metr devadesát, ani metr osmdesát, mám naprosto průměrných stosedmdesátdva. Jenže já bych chtěla tak stodvacetdva nebo stodvacetosm (ne, nejsem cvok - teda jsem, ale trpaslíkem být nechci) a vlastně, ono nejde ani tak o tu výšku, já chci být prostě zase malá holčička, dítě, duše nevinná, nic zlého netušící, pro kterou má život sladkou příchuť a voní jako jahody se smetanou, úžasné, báječné, nádherné, skvělé, f a n t a s t i c k é, leč nemožné. .....Jaká šílená škoda. Kam jinam by měl člověk utéct, když je mu nejhůř, než tam, kde mu bylo nejlíp, k dědovi, který, a o tom jsem naprosto přesvědčená, mě měl nejradši ze všech lidí, kteří kdy prošli a projdou mým životem. Milovala jsem ho vždycky, ale čím jsem starší, tím víc a víc chápu, co všechno mi vlastně dal. On byl tím pevným bodem vesmíru, který každý z nás potřebuje, aby se mohl stát sám sebou. To, co je ve mně dobré a správn...