CHCI BÝT malá !!!!

.....Ne, neměřím dva metry, neotloukám si v tramvaji hlavu o tyče, sloužící k držení se za jízdy, neměřím ani metr devadesát, ani metr osmdesát, mám naprosto průměrných stosedmdesátdva. Jenže já bych chtěla tak stodvacetdva nebo stodvacetosm (ne, nejsem cvok - teda jsem, ale trpaslíkem být nechci) a vlastně, ono nejde ani tak o tu výšku,

já chci být prostě zase malá holčička, dítě, duše nevinná, nic zlého netušící,

pro kterou má život sladkou příchuť a voní jako jahody se smetanou, úžasné, báječné, nádherné, skvělé, f a n t a s t i c k é, leč nemožné.

.....Jaká šílená škoda. Kam jinam by měl člověk utéct, když je mu nejhůř, než tam, kde mu bylo nejlíp, k dědovi, který, a o tom jsem naprosto přesvědčená, mě měl nejradši ze všech lidí, kteří kdy prošli a projdou mým životem.

Milovala jsem ho vždycky, ale čím jsem starší, tím víc a víc chápu, co všechno mi vlastně dal.

On byl tím pevným bodem vesmíru, který každý z nás potřebuje, aby se mohl stát sám sebou.

To, co je ve mně dobré a správné, je jeho dílo, jeho zásluha.

On byl tím člověkem, který tu byl kdykoliv, kdy jsem potřebovala, a taky kdykoliv, i když jsem nepotřebovala, jen tak, pro jistotu.

.....Bude to letos v lednu jedenáct let, co mi odešel, a brečím, jo brečím , když to píšu, protože nic by mi teď nepomohlo víc, než vrátit se za ním, do těch let, kdy mě jeho láska obklopovala jako bezpečný přístav a budoucnost se po jeho boku zdála být tím nejbáječnějším dobrodružstvím.

Nebo aspoň podržet ještě na chvíli jeho laskavou, vrásčitou ruku ve své dlani, cítit tu lásku, říct, že se bez něj cítím ztracená, jak moc mi chybí.

Jsou to sny, nesplnitelné, křehké, průzračné sny. A tak zavírám oči a sním.

Děkuju dědečku!