Lucynka a hvězdy II

.....Představte si, že máte psa, no, někteří si ani nemusí moc představovat, ostatní to prosím zkuste. Tak tedy, máte psa, ten pes je zvyklý (to vy jste ho navykli ), každý den kolem půl deváté vyrazit do Hvězdy (pro mimopražské Obora Hvězda - úžasný kus přírody a lesa přímo v přelidněné Praze). Zapomeňte na chvíli na to, že touhle dobou normálně skučíte v práci, nebo, když to bez ní nemůžete vydržet, řekněte si, že je pět odpoledne. Že ještě pořád trčíte v práci? Dobrá, je generální stávka, spokojeni? Zpátky, je půl deváté a váš pes už nervózně popochází u dveří, jako manžel, když se někam chystáte a vy ne a ne opustit koupelnu. Vstanete tedy od ranní kávy a naposledy se ho snažíte ukecat (psa, ne manžela), jestli by to dneska vážně nešlo zrušit, venku totiž leje, ale jako z konve. Pes se tváří, že nerozumí, nebo vážně nerozumí a dál se "chystá" vyrazit. Rezignovaně na sebe navléknete tepláky, přes ně šusťáky, teplou mikinu, bundu s kapucou, u které doufáte, že je nepromokav...

.....Máme tady neděli (tedy měli jsme, když jsem to psala - na papír, jak jinak) a my vyrazily mezi lidi. Jo, já a Juli jsme zase na Ladronce, jsem snaživá máma, ochotná trpět pro své potomstvo. Na davy si zvykám, navíc se dnes nikdo nepovaluje po trávě (na piknik je asi ziminka), slunko svítí, ale vítr, co tu docela silně vane, mě přesvědčil, že ve svetru mi bude líp, navíc honí po nebi mraky, takže ani to slunce tu není napořád. Dělám pokroky, nesedím stranou na lavičce, ale sedla jsem si k jednomu ze stolků. Samozřejmě krajnímu a prázdnému, ale i to je změna. Juli už řádí na hřišti a já mám tak tři, čtyři hodinky čas, než jí budu muset začít přesvědčovat, že by to pro dnešek stačilo. Rozhlížím se a chřadnu touhou, tolik věcí, tolik pohledů, tolik momentů, které by stály za zvěčnění. Moc, co moc, příšerně, mi chybí možnost fotit. .....V zimě to ještě jde, zimní snímky, které jsem vídala u vás na blozích, byly kouzelné, jiskřivě ledové, mrazivě bílé a vlastně stačily uspokojit i moji ...

.....Je to čtyři dny, co můj cizokrajný manžel dorazil domů a se smrtí v očích mi oznámil, že se o něj pokouší cataro (což není nic menšího, než nachlazení). Ve mně se ovšem hned probudil pečovatelský pud a už jsem nesla na stůl horkou polévku, postavila vodu na čaj s citronem, prohrabala šuplík s léky a přitom zvažovala, jestli bude lepší paralen nebo snad ibalgin, přikryla ho v křesle dekou, aby ho neofouklo a těsně před odchodem do postele, podala zbraň nejtěžšího kalibru -- medvědí mléko, tedy horké mléko s medem (hodně) a rumem (ještě víc). Dnes ráno jsem otevřela oči a hned mi bylo jasné, že je něco špatně. V krku jako by mi pracovali permoníci, hlava mi od těch jejich maličkatých zbíječek brněla a nos jsem měla úplně ucpaný, ovšem přesně jen do té chvíle, než jsem vstala z postele, několikrát kýchla a další půl hodiny chodila s kapesníkem u nosu. Naštěstí, se po té můj stav, více méně, stabilizoval. Teprve k večeru se potíže vrátily, posílené celodenním odpočinkem a ruku v ruce ...