Fotila bych, až bych brečela.

.....Máme tady neděli (tedy měli jsme, když jsem to psala - na papír, jak jinak) a my vyrazily mezi lidi. Jo, já a Juli jsme zase na Ladronce, jsem snaživá máma, ochotná trpět pro své potomstvo. Na davy si zvykám, navíc se dnes nikdo nepovaluje po trávě (na piknik je asi ziminka), slunko svítí, ale vítr, co tu docela silně vane, mě přesvědčil, že ve svetru mi bude líp, navíc honí po nebi mraky, takže ani to slunce tu není napořád. Dělám pokroky, nesedím stranou na lavičce, ale sedla jsem si k jednomu ze stolků. Samozřejmě krajnímu a prázdnému, ale i to je změna. Juli už řádí na hřišti a já mám tak tři, čtyři hodinky čas, než jí budu muset začít přesvědčovat, že by to pro dnešek stačilo. Rozhlížím se a chřadnu touhou, tolik věcí, tolik pohledů, tolik momentů, které by stály za zvěčnění. Moc, co moc, příšerně, mi chybí možnost fotit.

.....V zimě to ještě jde, zimní snímky, které jsem vídala u vás na blozích, byly kouzelné, jiskřivě ledové, mrazivě bílé a vlastně stačily uspokojit i moji potřebu po fotkách. Ona zima není zrovna můj favorit a i když se se mnou možná její příznivci budou hádat, je tak trošku pořád stejná. Ne že bych necvakala, mít čím, ale ještě to zvládám. Jaro, to už je jiná, každý den nové, bouřlivé, překotně se měnící, pádící dopředu jak divoký kůň. A já bych ho tak ráda, vždy aspoň v kapce času zastavila, zvěčnila, schovala si ho, abych se jím mohla těšit, až bude pádit v dáli. Kudy chodím, tudy moje oči vidí náměty, zaostřuji, tvořím kompozici, cvakám bleskovky a je mi do breku, že nemám v rukách foťák. Přijde fotogenické léto, podzim, král proměn a kousek zimy, než opadne moje nadšení z prvních jinovatek, vloček, rampouchů a závějí. To většinou stihnu do vánoc a nastává dlouhé, netrpělivé čekání na jaro. Tedy vlastně nastávalo, když jsem ještě byla "fotograf".

.....Za dávných časů, když mi bylo asi tak dvanáct, jsem fotila na mámin starý foťák, tuším, že se jmenoval Viera . V té době měl táta známého, který pracoval ve fotolaboratoři a dával nám fotopapíry, kterým prošla záruční lhůta. Táta mě naučil vyvolávat fotky doma, on zpracoval film a zbytek už jsem zvládala sama. Zvětšit, osvítit, vyvolat, ustálit, spoustu přeexponovat, podexponovat, zkazit, ale byla jsem nadšenec, který si o tom sice ani nic nepřečetl, ale dlouhou praxí se mi povedlo dobrat se dílčích úspěchů, na které jsem dodnes náležitě hrdá. Profesionálové, ale i zkušení amatéři, by se nejspíš chytali za hlavu, lomili rukama a slabší povahy by omdlévaly, ale já byla ve své improvizované temné komoře šťastná, přešťastná. A pamětníci jistě vzpomenou na to napětí, které předcházelo každičkému snímku, to si dnešní "digitálci" nedokážou představit, mají každý obrázek hned k dispozici a kromě toho, že ho můžou ihned vymazat, později mnoha způsoby opravit a upravit, mohou jich hlavně "nasekat", co se jich do paměťové karty vejde. V pravěku tomu bylo úplně jinak. Film měl dvanáct, dvacet čtyři, nebo třicet šest snímků a i když nebýval tak drahý jako dnes, levný taky nebyl, zvlášť když jste o každý museli prosit rodiče. Každá fotka byla tajemstvím, vybrali jste, zamířili, zaostřovali, nastavovali, znovu zamířili a cvak, snímek se skryl v temnotě aparátu, žádná zpětná kontrola, žádná jistota, že se povedl, nebo že je potřeba udělat nový. Čekala jsem poměrně dlouho, než jsem se dozvěděla, jestli jsem byla úspěšná, protože přeci jen temná komora se z koupelny nedala dělat každý den. To tak jednou za měsíc, za dva. Leckdy jsem už i zapomněla, co jsem vlastně fotila. O to větší pak bylo nadšení, když se fotka povedla. Milovala jsem tu načervenalou tmu, růžovo černé obrysy, nořící se z vývojky, napětí, co z nich vyleze, plnou vanu fotek a potom nekonečné leštění na leštičce, kdy byly fotky voňavé horkem a novotou. Byla to vášeň, bylo to dobrodružství, byl to lov, bylo to uspokojení z úlovku.

.....Čas míjel a černobílou fotografii postupně začala vytlačovat barevná, jejíž zpracování bylo složité a tak jsem ho přenechala profesionálům. Dál jsem se ovšem věnovala své černobílé zálibě a na barvu fotila výjimečně. A pak přišla rána, tátův známý změnil místo. Nějakou dobu fotopapíry ještě vydržely a když pak došly, vydala jsem se do fotoprodejny pro nové. Div, že mě otamtud nevezla rychlá. Takový šok, jaký jsem tam utržila při pohledu na skutečný stav věcí, tedy skutečné ceny fotopapírů, mě mohl teoreticky stát i život. Prohlédla jsem do reality a bylo jasné, že mé vášni právě odzvonilo. Já, která byla zvyklá sahnout do hromady krabic a obálek a vytáhnout papír libovolné velikosti a v téměř libovolném množství, náhle zjistila, že nyní by mě jedno takové sáhnutí vyšlo na pět, deset, nebo i víc korun.

.....Od té doby jsem strádala, v laboratoři vám sice možná udělali fotky kvalitnější, ale už to nebylo ono, žádné hraní, žádné experimentování, žádné zvětšování, temná komora zmizela z mého světa i se svým tajemným červenavým přísvitem a s ní i radost z tvoření. Fotila jsem sice dál, ještě chvíli černobíle, ale pak přišel okamžik, kdy černobílé fotky začaly být dražší než barevné a tak jsem byla "donucena" přejít na barvu. A pak přišly chvíle, kdy se moje kapsa prohloubila natolik, že jsem sice koupila film, fotky nafotila, ale na vyvolání už nebylo. Z těch dob, mám doma stále nespočet ruliček nafocených filmů v původním stavu a modlím se k bohu negativů, aby na nich zakleté obrázky uchoval až do dne, kdy je konečně odnesu ke zviditelnění. Musím říct, že doposud mě vždy vyslyšel a tak jsem asi před třemi lety dávala vyvolat ještě černobílý film, z Rézčiných necelých dvou let a fotky byly krásné a já plná dojetí.

.....Bohužel, období hlubokých kapes nás od jisté doby už neopustilo a tak i na kinofilm jsem téměř fotit přestala, mám třeba jeden ve foťáku rok, máme tam vánoce, narozeniny, pár snímků mimo a tím to končí. A já neskonale trpím. Miluju klasickou fotografii a černobílou zvlášť, ale z té se stal koníček pro zámožné. Velice vděčně bych se spřátelila i s digitální fotogafií, ale tady zase chybí finance na pořízení aspoň trochu kvalitního přístroje. Tak zbývá mobil. I tím jsem vzala zavděk . Problém je s omezenou pamětí mého seniora (víte, já si věci personifikuji a přivlastňuji, lpím na nich a nevyměňuji je, dokud nezahynou). A druhý problém je se mnou, nejsem prostě schopná přebytečná data nacpat do počítače, aby se paměti ulevilo a byla schopná pojmout další hromady pixelů. A já bych tak ráda fotila, uveřejňovala fotky tady na blogu, jenže ty z mobilu, no víte kvalita nic moc, digitál nemám a klasické fotky se prý dají přenést pomocí sceneru (opravte mě), který samozřejmě taky nevlastním.

.....A čas letí a já, dřív takřka denní "dokumentaristka", ho nechávám plynout a po pár letech nebudu mít ani zdání, jak vypadaly západy slunce v roce 2011, jak ten rok kvetly třešně, jak to Juli slušelo v masce na karneval, jak zajímavý byl ten velký kámen porostlý mechem, u nás v lese, jak barevné bylo na podzim listí. A nebudu si pamatovat ani roky před tím, ani roky potom, protože okýnka na mém filmu zůstanou prázdná.

.....A to byla, mí milí, pohádka o tom, proč na mém, už tak, graficky přechudém blogu, nenaleznete ani jediný obrázek, protože používat ilustrační foto, převzaté odjinud, mi přijde nicneříkající a prázdné. Zvlášť, když mám ambice, bohužel ne však možnosti, "fotografa".