Cataro

.....Je to čtyři dny, co můj cizokrajný manžel dorazil domů a se smrtí v očích mi oznámil, že se o něj pokouší cataro (což není nic menšího, než nachlazení).

Ve mně se ovšem hned probudil pečovatelský pud a už jsem nesla na stůl horkou polévku, postavila vodu na čaj s citronem, prohrabala šuplík s léky a přitom zvažovala, jestli bude lepší paralen nebo snad ibalgin, přikryla ho v křesle dekou, aby ho neofouklo a těsně před odchodem do postele, podala zbraň nejtěžšího kalibru -- medvědí mléko, tedy horké mléko s medem (hodně) a rumem (ještě víc).

Dnes ráno jsem otevřela oči a hned mi bylo jasné, že je něco špatně. V krku jako by mi pracovali permoníci, hlava mi od těch jejich maličkatých zbíječek brněla a nos jsem měla úplně ucpaný, ovšem přesně jen do té chvíle, než jsem vstala z postele, několikrát kýchla a další půl hodiny chodila s kapesníkem u nosu.

Naštěstí, se po té můj stav, více méně, stabilizoval. Teprve k večeru se potíže vrátily, posílené celodenním odpočinkem a ruku v ruce s příšernou únavou. Dovařila jsem segedín, uložila Juli do postýlky a vděčně klesla do křesla.

Můj drahý mě našel na tomtéž místě, když v jedenáct v noci dotančil domů z hospůdky. To už jsem měla teplotu, permoníci dostali příkaz zvýšit těžbu a tak sáhli po pořádných zbíječkách a já jen tak tupě seděla a snažila se moc nehýbat, neboť mi to, z neznámého důvodu, nedělalo dobře.

"Ahoj" pozdravil vesele a odešel se do kuchyně najíst, chvíli poseděl u počítače a přišel mi dát dobrou noc. Asi jsem neodpověděla s takovým nasazením, jaké očekával a tak se na mě podíval pozorněji.

"Co je, ty spíš?"

"Ale ne,je mi blbě"

"Cože?"(když nechce, nerozumí).

"No, teď mám cataro já", vysvětlovala jsem polopatě.

"Jo TOHLE, no tak dobrou noc" popřál mi a odkráčel spát.

Ještě asi hoďku jsem poseděla, pak si uvařila medvědí mlíko a šla se s vámi podělit o zkušenost již tolikrát potvrzenou, že totiž muž, co má rýmu umírá, kdežto žena, co umírá, by si měla utřít nudli a jít něco dělat.