O kom, o čem?

.....To je pořád dokola, většinou leží otázka tak: "o kom, o čem vůbec psát?" a pak najednou přichvátá moment, ale vážně jen moment, kdy se to otočí a já se ptám:"o kom, o čem psát dřív?".

A velice často, téměř vždy, než se rozhoupu a rozhodnu, je po všem, tedy přinejmenším po chuti a motivaci vůbec něco psát.

A tak, když ten momement znovu dneska nastal, chytla jsem příležitost za pačesy a řekla si: teď nebo nikdy, žádné rozhodování, bude to: "co na srdci, to na monitoru", jak to zrovna hlavou plyne, taková mozaika, kaleidoskop, pel-mel, zkrátka, v podstatě pravdivý obraz toho, jak to v mé mysli většinu času skutečně vypadá.

Slovo "bordel", by to taky vystihlo docela dobře, možná nejlíp, ale kde by pak zůstala poetika, že?

.....První kamínek: Chudáci kytky, aneb krutá já.

Mám jich doma dost, mám je ráda kolem sebe, ale nejsem žádný znalec, odborník ani specialista na určité druhy.

Moje květiny vydrží téměř všechno, tedy i mojí péči, jsou postupně aklimatizovány, až se přizpůsobí, no, a nebo ne a ty potom záhy odcházejí.

Naučit zelené domestikované mazlíčky (občas spíš rozmazlence) pravidlům přírody, totiž, že voda je vzácná tekutina a "deště" zřídkakdy přicházejí pravidelně ve chvíli, kdy jeden dostane žízeň, není nic lehkého a je to práce pro silné nervy. Ne každý má tu vnitřní disciplinu a sílu pohybovat se stále na hraně při posunování hranic přežití.

Většina mých svěřenců už nehne zelenou brvou a příjímají moji macešskou péči s kamenným výrazem v zelených korunách, pravda jsou to druhy, které dají nedostatek životodárné tekutiny najevo až shozením časti listů, nikoli postupným chřadnutím.

A právě té menšině, která se o vodu hlásí smutně povislým pohledem, nastaly drsné časy boje o holý život.

Běžně takový kruťas zase nejsem, abych je nechala o vodu žebrat pravidelně, ale moje současné zrakové možnosti mě ustavily do role "slepé báby", kdy "co oči nevidí, to srdce nebolí" a moje srdce je v tomto ohledu (a mnoha jiných, hlavně údržbově úklidových) naprosto v pohodě a bez bolesti.

Jasně, dodržuju jisté, ne zcela pravidelné termíny závlahy, ale znáte to, venku přituhne, doma se přitopí a pouštní podmínky jsou na jižním parapetu co by dup.

Jenže mně paní doktorka, netuším proč, povolila brýle pouze na čtení a to se ještě tvářila, jako že doufá, že jediné, co čtu, je výroční zpráva Klubu analfabetů.

Na dálku i zblízka je pro mě tedy svět, viděný v současnosti pouze levým okem, rozpustile rozplizlý, bezpečně neostrý a zlehýnka pokřivený a pod půlmetrová písmena nečitelný.

A tak ty nejméně otužilé z mých kytiček postoupily do dalšího kola ruské rulety, do kola, kde už se střílí ostrými.

Zatím měly štěstí a jejich míra přežití je stále vyšší, než když v létě odjedu na chatu a moje máma zahrne moji domácí zeleň péčí, kterou si podle ní zaslouží a pravidelnou vydatnou zálivkou přivodí těm nejodolnějším (proti suchu ovšem) smrt utonutím.

Jedna z těch, o které mám vážně strach.

.....Druhý kamínek: V ohrožení života.

Musím si trochu postěžovat. NĚKTEŘÍ ŘIDIČI JSOU FAKT ŠÍLENÍ. KRETÉNI.

A já to, ve chvílích, kdy je blbě vidím a tím pádem najednou ani nejsem schopná odhadnout, jakou rychlostí se blíží, nesu obzvlášť těžko a vztekle.

V posledních týdnech mě navíc několikrát potkala na vlas stejná situace, takže si začínám myslet, že se buď mezi řidiči šíří nový nebezpečný virus napadající mozek nebo nová, stejně nebezpečná hra na drsňáky.

Jedná se o přechody přes dvouproudé silnice, případně jednoproudé s nulovým provozem v protisměru.

Řidič jedoucí v pruhu bližším chodníku přibrzdí, případně i bliká, na znamení, že dává přednost chodci a ve chvíli, kdy se i já cítím bezpečně a vkročím do silnice, se v druhém pruhu (nebo v protisměru) prořítí debil se řvoucím motorem, rychlostí nepoznamenanou omezením, naopak, pedálem plynu sešlápnutým k podlaze.

Když jdu sama, zuřím, nadávám, ale ještě to vydýchám, většinou ale tlačím kočár a za ruku držím Juli a to se pak ve mně zdvíhají vlny děsu a zároveň vražedné zášti. Byla bych v té chvíli rozhodně schopná fyzického násilí.

Loni jsem dvakrát viděla sražení chodce na vlastní oči a naše dva obávané přechody nespočtukrát pomalované policajty "sprejery".

Nedovedu si představit v jakém věku se odhodlám pustit Juli přes tyhle přechody samotnou.

Jsem naštvaná a cítím se bezmocná.

.....Třetí kamínek: Mimčo, nebo batole?

Pořád mám tendenci našeho mrňouska považovat za miminko, je to benjamínek, holky jsou velké, převeliké, tak to není zas tak těžké.

O to víc mě pak překvapí všechno, co zvládá. A to, čemu všemu úplně nenápadně rozumí.

Minulý týden u babičky zjistil, k čemu slouží klika, mají je níž než my a tak to mohl důkladně prozkoumat. Doma už pak stačilo si stoupnout na špičky, pořádně se natáhnout a nám nastalo peklo.

Buď dítě věčně v trapu a také v ohrožení, neboť dosáhne i na dveře vedoucí na schody, prudké betonové schody, a nebo neustálé klepání, ťukání a bušení, aby se každý dostal tam, kam potřebuje a kde je zrovna zamčeno, zataraseno, nebo zarýglováno a to je pořád. Nicméně dokud fascinace klikami a vlastní mocí nad dveřmi Máťu nepřejde, zůstáváme zabednění.

Na kluka je mrňous docela ukecaný, slovní zásoba je sice o dost větší, než zásoba ovládaných písmenek a slabik, takže bo jsou boty, bobo bonbon, bubu znamená obléknout , ale i napít, ka je kaše, kafe i kalhoty, my - mydlinky, neboli mýdlo, ovšem taky myš a morče. ale my si rozumíme.

Je tomu asi čtrnáct dní, co z něj vypadla první věta o víc než dvou slovech. Venku bylo zrovna to zdánlivé jaro, a jak se oteplilo, probudilo to i jednu bláznivou můru, která se třepotala za oknem a snažila se přitulit k naší lampě.

Máťa zbožňuje ptáčky a jelikož za pipi považoval i mola, který vyletěl z pytlíku s moukou, není divu, že z něj vypadlo "Pipi ťůů, půů", což vloženo do překladače Googlu, vyběhne přeloženo zhruba jako "Ptáčku pojď se potulit, prosíííím."

Miminko v něm už můžu vidět asi jen já, bez brýlí.

Moje oblíbená černobílá

Mozaika dnes zůstane nedokončena, neboť mi Juli dýchá za krk a dožaduje se svých nedělních her a jelikož splnila všechny své povinnosti, je teď řada na mně dostát svému slibu.

Takže padám a snad brzy nashledanou.