Jen pár slov.

.....Na víc to moc nevidím, už jen proto, že se nechci příliš opakovat (spirála). Na druhou stranu, už jsem tu opravdu dlouho nebyla a trochu mě to trápí, možná i víc, než trochu.

On je to totiž pro mě samotnou ukazatel toho, jak mi je a to mě vůbec netěší, společně s nepsaním zároveň ani nekomentuju, téměř nečtu a vlastně nedělám nic, co se běžně považuje za příjemné trávení času.

Z povinností pak jen vykonávám ty naprosto nezbytné a neodkladné.

Automaticky a bezmyšlenkovitě. Jako bych jela na autopilota, ale ve skutečnosti byla strašně daleko.

.....Umím se dobře přetvařovat, i sama před sebou. Pak taky před doktorem, odtamtud vždycky co nejrychleji vypadnu, odkývu všechna ta jeho: "spíte? nebudíte se nad ránem? můžete číst? cítíte se dobře? dcery v pořádku? vycházíte s financemi?" a podobně formulované otázky, testující můj aktuální stav a potencionální problémy, koukám se, jak si všechna ta "ano" a "dobře" odškrtává v kartě a doufám, že mi maska vydrží, než vstane a vytáhne ze skříně tři krabičky léků na další měsíc.

Jasně, je to nejspíš hloupé, ale takhle to "funguje", s nějakou tou pauzou, už skoro dvacet let.

Nakonec, když je mi nejhůř, stejně to neutajím, ne před ním.

Stejně jako naposledy, v čekárně ještě dobré, soustředěně jsem očekávala svých "pár minut" a trénovala přesvědčivé "ano" i "dobře".

Sedíme tam obvykle dva nebo tři, tišší, kamenní, obrácení sami do sebe, občas se pokradmu okukujíc, přemýšlíme, jak bychom to do těch druhých neřekli, ačkoliv, v té čekárně musí mít depresi i ta ubohá palma, co tam stojí a skomírá ani nevím kolik už let.

.....Tentokrát však bylo všechno jinak, děvče, které tam chvílemi sedělo, chvílemi takřka pobíhalo od okna ke dveřím, hlasitě telefonovalo se svojí maminkou, rozčíleným a hned nato plačtivým hlasem, naprosto vybočovalo z "běžné" klientely, kterou jsem tu vždy potkávala.

Po pěti minutách jsem se zvedla a šla čekat na chodbu, nemohla jsem vydržet v nervozitě, která se přímo vznášela a houstla v čekárně, vyzařujíc z každičkého pohybu i slova té dívky, byla jako reproduktor vytočený na maximum, ani ne tak hlasem, jako emocemi.

Tak drobná, ale energie v ní bylo jak v reaktoru, bohužel, té záporné, alespoň mě naprosto převálcovala. Proti ní jsem si připadala jako mrtvá zaživa.

.....Zároveň, tím, co říkala a jak to říkala, ve mně vzbudila nepříjemný pocit, že takhle nějak si představuju "šílenství", nepříjemný proto, že nerada soudím tak rychle a vůbec nerada soudím, spíš pozoruju, a závěry si nechávám otevřené, téhle myšlenky jsem se však nedokázala zbavit.

Nemluvila úplně z cesty, ale zjevně byla mimo realitu.

"Co já tu vlastně dělám?", ptala jsem se sama sebe, jako bych seděla na chirurgii se zadřenou třískou a právě přiváželi vybouraného motorkáře.

Vlna emocí se pomalu zvedala i ve mně, seděla jsem však dál, jak přikovaná vodopádem slov, která bylo slyšet až sem, nejdřív z čekárny a pak i z ordinace, jak střelba ze samopalu, nemyslím, že by se doktor dostal ke slovu.

.....Když se dveře ordinace konečně otevřely, ptala se zrovna s chorobnou (tedy rozhodně pro mě) bezprostředností, zda si doktor myslí, že by jí mohlo pomoct vymítání nebo aspoň nějaké zaříkání, že jí to poradila kamarádka a nebo jestli by bylo lepší věřit v Boha.

"Hlavně musíte brát svoje léky a pravidelně, jestli je zase někde zapomenete, přijdte si hned pro další, nečekejte." odpověděl doktor a zavolal na mě: "pojďte dál".

Už jsem chvíli seděla na židli, když se konečně "utrhnul" a zavřel dveře.

.....S téměř omluvným úsměvem se mě zeptal: "Tak, a jak se cítíte vy?"

"Já......." v hlavě mi stále zněla ta dívka, co jsem tak mohla říct?

"Vlastně dobře, úplně v pořádku" chtěla jsem mu úsměv oplatit a rozbrečela se, nemohla jsem přestat a tak to na mě "prasklo".

Obvyklé otázky ohledně spaní a čtení tentokrát vynechal, zvedl léky a "kdyby se cokoliv dělo, okamžitě přijďte", přešli jsme na obvyklou rutinu.

Jako vždycky, když to "prasklo", ulevilo se mi, na chvíli, že už s tím nejsem sama.

Přesto jsem , snad zatím, bez vůle, bez chuti k čemukoliv a se stálým pocitem marnosti.

Ale nebolí to, tak to ještě jde, bylo i hůř.

Když jsem si sedala k psaní, nevěděla jsem, co napíšu, jen jsem prostě potřebovala konečně "něco" napsat, abych se přesvědčila, že to vůbec dokážu.

Je mi líto, že to ani tentokrát není zrovna k smíchu, ale budu na tom pracovat, aby to příště aspoň nebylo k pláči.

Chce se mi říct, že jsem strašně moc ráda, že jsem vás viděla, ač je to naprostý nesmysl, ale cítím se, jako by to tak bylo.

Mějte se krásně.