Vyhnány z ráje

.....Jsem zpět. Tedy, jsme zpět. Všichni členové výpravy, trpí různým stupněm deprese z návratu do civilizace. Nejhůř to nese jednoznačně naše hafinka, leží stočená ve smutném klubíčku, ignoruje jídlo a celou noc navíc dobrovolně! prospala na pelíšku na chodbě, místo pod postelí paničky. Juli se domů docela těšila, o to víc, jí to pak asi zasáhlo, když jsme opravdu dorazily, přitulila se ke mně a plačtivým hláskem mi sdělila, že chce zpátky, protože na chatě je líp. Já i Rézka jsme měly jasno už před odjezdem, měsíc, nebo dva, navíc, by rozhodně nevadil. Já to řeším pokorným návratem do spárů internetu, ona spánkem.

.....Já i Rézka máme spálená ramena a ruce od několikadenního úsilí opižlat trávu vzrostlou do pasu, místy až k ramenům, do podoby udržovaného trávníku. Ha, ha a ještě jedno ha, protože po čtyřdenním zápase kosou, sekačkou a hráběmi, příroda stále vyhrává. A to jen tak stála, beze zbraně a tiše se chichotala. Necelých 1000 metrů čtverečních zdivočelé zahrady, o které říkám, že je přírodní (z nouze ctnost), se mi rozhodlo ukázat, jak moc přírodní dokáže být, když proti ní stojím sama a navíc v tomto roce poprvé, až na konci května. První a zásadní úkol po příjezdu, byl proklestit cestu ke kadibudce, která je z jiných, než praktických důvodů umístěna na úplném konci zahrady. Zvlášť v noci, nebo za deště, případně v noci za deště, je těch padesát metrů tam a padesát zpátky, obvzlášť přírodních. Dalším úkolem bylo zprovoznit alespoň dvorek, aby se nám děti nepoztrácely v trávě. Posekáním dvorku a vyproštěním pískoviště z lůna přírody, byly naše ambice pro první den vyčerpány, stejně jako my. Zbytek času, byl věnován už jen smělým plánům na příští tři dny.

.....Ráno jsem si přivstala, abych zachytila trávu ještě rozespalou a nepřipravenou na tuhý odpor. Byla plná rosy, svěží a kosa jen svištěla, což v mém provedení znamená, že tráva celkem povolně, asi z osmdesáti procent, padala k zemi, rychlostí asi tak dvou metrů čtverečních za minutu krychlovou. Slunce běželo po obloze obdivuhodným tempem a stejně rychle se vypařovala i rosa, můj jediný spolubojovník, tráva se oklepala, zvláčněla a když se z osmdesáti procent stalo padesát, usoudila jsem, že boj kosou pro dnešek skončil, že je třeba nasadit větší kalibr, v podobě sekačky. A tráva, byť o několik hlav kratší, měla ze mě stále velkou bžundu. Pohrabala jsem sťaté hlavy a Rézka zaútočila slibovaným kalibrem. Vzzz z z žuuum a ticho, nadzvednout sekačku a muuuž z z zzzzv popojet vzzz z z žuu uu m a ticho a takhle celé odpoledne. Sekačka (původně se sběrným košem) se zahltila s každým soustem a její zažívací obtíže se projevovaly náhlým ztichnutím, usilovným tlačením a pak explozí zelené polostrávené drtě vyvržené s velkým řevem na Rézčiny nohy. Rychlost sekání nezměřitelná, Rézčina trpělivost, k mému údivu, taktéž.

Pokud si někdo náhodou vzpomněl, že jsme sebou měly i Juli a přitom o ní není řeč, vězte že ta se doma ukázala párkrát za den, když hlad dostoupil nesnesitelnosti a u žádného z kamarádů se náhodou nepodával ani oběd ani svačina, pak je tedy přivedla na svačinu k nám. Chvíli se i zdrželi, ale okupovali pouze dvorek s přilehlým pískovištěm a kopečkem, ze kterého se dá sjíždět na motorce, staré tatře, kačeně, autě s volantem, a dřevěném vozíku, to vše samozřejmě za huronského křiku a smíchu, který ani sekačka se svou věčnou škytavkou, nebyla s to přehlušit. Pak, jako když střelí do holubů, byli najednou pryč a oblažovali svojí přítomností zase jiné chudáky rodiče.

.....Večer, už notně znavené, jsme s Rézkou usoudily, že zítra je nutné si přivstat, aby útok kosou mohl trvat déle a naopak útok slunečních paprsků na naše ramena a poněkud bolavé hlavy, byl omezen na dobu dopolední a pozdně odpolední. Jak jsme řekly, tak jsme i učinily, "přivstaly" jsme si o celé dvě hodiny později. Co naplat, první, co bylo třeba udělat, bylo nalézt a vykolíkovat záhon s jahodami v zadní půlce zahrady, aby nepadl v rozpoutané válce. Naštěstí jsem zhruba tušila, kde ho hledat a i jeho vzhled se poněkud, svým vzrostle plevelovitým složením, lišil od běžného trávníku. Záhonek byl tedy ohraničen a zachráněn před nájezdem sekačky, i když udělat z něj trávník, by bylo bývalo mnohem snažší, než udělat z něj znovu záhon jahod, chvíle pokušení tu byla, přiznávám.

Naše nadšení, už nebylo zdaleka tak skálopevné, jako první dva dny, i okolnosti jako by nám už nepřály, slunce žhnulo tak, že bylo opravdu nutné na několik hodin přes poledne práci přerušit, navíc, Juli osaměla, děti se v neděli vrátily domů a ona už měla jen jediný zdroj zábavy - nás. To samo o sobě práci poměrně zkomplikovalo, neboť se vším chtěla samozřejmě pomáhat, nejraději s kosou nebo sekačkou, hrábě už jí zdaleka nepřipadaly tak akční, o uklízení hraček, ani nemluvím. Nakonec jsme přes poledne skončily ve stínu, u obrázkového člověče nezlob se a strhla se bitva krutější než ta zahradní. Rézka se vrátila do dětských let a Juli se snažila švindlovat při každé příležitosti. Já jsem si za prohru nařídila vrhnout se na jahodový "záhon" a byl to trest značně nepřiměřený. Na každou sazeničku jahodníku připadlo dalších asi dvacet, slušně (či až neslušně) vyvinutých, kvalitně zakořeněných a bujně rozrostlých jedinců pýru, jetele, pryskyřníku (ten jsem si musela dokonce vygooglovat) obzvláště bohatě zastoupeného, vlaštovičníku, kopřiv a jiných, které mi za googlování ani nestojí. Musím podotknout, že na vině je i to, že minulý rok, se v důsledku mých problémů s očima a několika operacím, ani zahradě ani záhonu nedostalo zasloužené péče. Jenže plevel nemá pochopení, o slitování nemluvě. Nicméně, ani já ho neměla, chovala jsem se jak zuřiví vojáci plenící vesnice až do základů a občas se mi podařilo zplenit i ubohou jahůdku.

Večer jsme si za odměnu vyrazily na procházku do lesa a s hrůzou zjistily, že zdaleka ne jen ořechy, ale i duby, smrky a občas i buky doplatily na nečekaný návrat mrazů, i když na ořechy je zdaleka nejsmutnější podívaná, stromy zdálky vypadají mrtvé, holé, jen se zbytky, mrazem zničených, zčernalých a seschle visících, zárodků nových listů. Naštěstí při pohledu zblízka je vidět jak stromy bojují a s velkým úsilím se snaží zničené naděje nahradit novými, byť slabšími výhonky, samozřejmě už bez jehněd. Vlašské ořechy, stejně jako třešně, meruňky, některé odrůdy jablek, víno a jiné ovoce, budou letos nedostatkovým zbožím, alespoň ty tuzemské.

.....V úterý jsme si opět "popřivstaly", ale co, už jsem byla smířená s tím, že přírodní zahrada, zůstane nejméně z jedné třetiny nedotčena a to z té, kde máme "les". Je tu pár smrků, borovice, milovaná osika, už několik let symbiotizující s křemeňákem osikovým, loni byla první sklizeň už v květnu, modřín, podobně se družící s klouzky, dub, který zatím opatruje jen stádečko babek, na hříbky zřejmě teprve trénuje, habr, v jeho blízkosti se vyskytuje ryzec pravý, ale stejně daleko to má i k výše uvedené borovici, takže rodič je neznámý, břízka a pod ní nějaké holubinky, kaštan, pod ním jen ty kaštany. Ještě máme spousty žampiónů po celé zahradě, nádherných, bohužel zápašných, jarní májovky, skvělé do bílé polévky a já se několik let snažím přesvědčit bedly, zatím neúspěšně, ale já se jednou dočkám. No, zpátky k sekání, les se samozřejmě seká jen kosou a to jen brzy na jaře, aby byly houby v trávě k nalezení, letos budeme zkrátka muset víc hledat. Když si vzpomenu, jak se dědovi všichni vysmívali, když všechny odřezky z hub a houby, které byly červivé, nosil do našeho lesíka a zahrabával pod stromy, ráda bych ty posměváčky viděla teď, když si jdu pro křemeňáky do omáčky na zahradu (musím ještě podotknout, že nejbližší les, je až asi čtyřista metrů od zahrady, tudíž přirozený přenos hub vylučuji). Těší mě, že děda se svého úspěchu dožil i že to nebyla náhoda, ale jev, který trvá už nejmíň patnáct let, u některých hub i mnohem déle, zvlášť klouzky jsou vděčným přítelem modřínů.

.....Abych to shrnula, při čtyři dny trvajícím, lítém boji, padly dvě třetiny trávníku, z toho část pouze kosou, celý šik nepřátel opevněných na jahodovém záhoně, jeden příšerně obrovský jalovec, rozpadající se vlastní vahou a povětrnostními vlivy na prvočinitele, nutno podotknout, že z boje s ním, máme nejvíc šrámů a bodných ran, protože jeho ostrým jehlám (jehličky, by byl název nevýstižný a svým způsobem i urážlivý) se snad vyrovná pouze ježek, či vybavení transfúzní stanice. Nebyl však zabit, pouze důrazně zkrocen, zhruba o pět metrů. Padla i náruč orlíčků a kopretin, rostoucích v trávníku, ale byla jim udělena dočasná milost ve vázách. Padla ovšem i panenská bělost našich ramen a paží, výstřihu vpředu i vzadu a samozřejmě obličeje, rány se hojí pomalu a barva vařeného raka taktéž nepůsobí příliš esteticky. Jediná Juli, díky své genetické výbavě, vypadá jako čokoláda. Padaly jsme my, každý večer dřív a dřív, ráno vstávaly o to později, objevily znovu svaly, které ležely zapomenuty ladem, ale přesto, naprosto jediné, čeho jsme litovaly je, že jsme to všechno udělaly proto, abychom teď musely odjet a nemohly si výsledky naší práce vychutnat a užít. S tím, že absolutně netuším, kdy se znovu dostaneme do našeho ráje, může to dopadnout i tak, že nás naše "přírodní" zahrada přivítá ve stejném stavu jako tuto sobotu. Nezbývá než doufat, že jarní příděl té největší síly už byl vyčerpán a nyní rostlinstvo poněkud zkrotne a zmoudří.

.....Byl to překrásný prodloužený víkend a proto neváhám a první, co dělám je, že se s vámi o něj podělím. Abyste tu nenacházeli jen smutek a beznaděj. Mám to jako na houpačce a sestersky se s vámi dělím o to i o to. A všechno jsem to já, když se dívám zpátky, je to k neuvěření, jak velké rozdíly v náladách a emocích mívám, i během hodin, natož dní. Tak to se mnou prosím vydržte.