Spirála smutku

.....Jsem setrvale smutná, není to zoufalství, ale tíží to, jako by nic nemělo smysl. Vždycky, když si pomyslím, že je trošku líp, všechno se vrátí a já zase znovu na několik dní bloumám v beznaději. Je to jako spirála, ač jsem čím dál víc vzdálená středu, procházím stále stejnými stavy, jen posunutými na další úroveň. Prach si sedá, vzduch se čistí, život jde dál, pro všechny kolem, je věc prostě uzavřená, ale pro mě ne. Já jsem se vlastně neposunula nikam, jen v čase, ale v myšlenkách, v srdci, stále stojím nad tou hromadou střepů. Čas v tuhle chvíli neléčí, aspoň ne zatím. Zatím mi prokazuje spíš medvědí službu. Dává mi prostor, abych si uvědomila, co všechno jsem ztratila, co všechno mi to přinese a hlavně, co všechno jsem mohla, nebo měla udělat, aby to tak nedopadlo, co všechno jsem udělala špatně, co jsem prozměnu neudělala vůbec a co už bohužel neudělám nikdy.

..... Nejednou, si až po chvíli uvědomím, že přemýšlím, jako by všechno bylo jako dřív, pak mi prozření uštědří políček a já se už po tisící, znovu a zas snažím najít půdu pod nohama. Cítím lítost, obrovskou lítost nad tím vším. Nad ním, nad Juli, Rézkou, nad sebou, nad tím, že to tak být nemuselo, kdyby...... A znovu pocity viny, zlosti, zoufalství, ztráty, bezmoci, propadání se, rezignace, samoty. A pak nic, ve své podstatě, jen procházím dny, nastavená na autopilota s omezenými funkcemi, ale já tu vlastně vůbec nejsem, nevím, kde se toulám, někde s ním, někde mimo tento svět, mimo realitu, protože každý její dotek bolí jak bodnutí nožem. Zjišťuji jak hořkou pachuť má rčení, že až se ztrátou zjistíme, co jsme měli. Člověk naráz vidí všechno jinak, jde z extrému do extrému a najednou už ani neví, co je, nebo byla, vlastně pravda, fakt je ten, že to, že přežil z něj dělá zajatce vlastního svědomí. Naprosto marně se snaží těm málo lidem, kteří jsou ochotni ho poslouchat, vysvětlit, že sice VÍ, že pocity viny jsou přehnané, ale přesto si nemůže pomoci, protože je CÍTÍ. Ač vím, že jsem nemohla nic dělat, cítím vinu, že jsem něco neudělala. Je to na hlavu? Možná, ale myšlenky se neptají, zda mají smysl, nebo jsou zcestné, myšlenky prostě jsou a já jim neuteču.

..... Mám pocit zmaru, zvlášť, když se Juli uprostřed hry najednou zastaví, chvíli kouká do prázdna a pak ke mně přiběhne s pláčem na krajíčku a chce tátu, pořád se snaží usmlouvat tu definitivnost, ostatně jako já. Nebo se bojí, že bude tátova dušíčka smutná, protože neposlouchá písničky, které jí přivezl z domova, jenže ona, na rozdíl ode mně, odmítá plakat. Kdykoliv by k tomu mělo dojít, nechce dál mluvit, proto ani nechce poslouchat ty písničky, protože by plakala, nechce, ale má z toho pocit viny a já pak, po večerech, brečím i za ní. A mívám vztek, protože nejen já jsem mohla a měla dělat spoustu věcí jinak. Svoje trápení ještě jakž takž zvládám, ale to její dětské, které se skrývá za tou usměvavou tvářičkou, připravené kdykoliv vyrazit na povrch a před kterým je tak bezbranná, to je na mě moc, pak proklínám osud, sebe, jeho, jako bych tím mohla něco změnit.

Na den maminek připravili ve školce besídku a Juli přišla s pláčem, že až bude den tatínků, ona bude jediná, která tam tatínka mít nebude. "Táta musí přijít!" řekla mi a měla pocit, že tím je to vyřízené. Co jsem na to měla říct? Zavrtěla jsem jen hlavou a než jsem něco řekla, skoro na mě zakřičela "neříkej to, nemluv o tom, já už nechci brečet". Nechce brečet, protože brečet, znamená cítit bolest a ona nechce cítit bolest, ona chce zpátky tátu. Věří, že by to šlo a mě strašně bolí znovu a znovu jí brát naději.

..... Dnes, jak řekla ona sama, "neměla svůj den", od rána od pěti zvracela, cítila se mizerně, jen tiše ležela, což je u ní, i při nemoci, jev nevídaný a někde kolem poledne se mě ptala stísněným hlasem jestli umře. Proč má, sakra, pětiletá holčička mít strach ze smrti? Proč o ní má vůbec přemýšlet a proč se s ní má smiřovat ? Proč ? Proč se stokrát každý den ptám proč ? A proč si nedokážu ani jednou odpovědět ?

.....Nechtěla jsem ani psát, nevím, co bych psala, když se cítím takhle, ale pak převážila potřeba někomu to říct, protože toho každý den přibývá a já už nějak nemůžu. Většinu dní pro mě jako introverta platí "Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal". Ale občas už přetvářku, nebo spíš masku nezvládám a dopadá to takhle. A tak vám, kteří jste došli až sem, děkuju, že jste mě vyslechli i když třeba nepochopili.