Pandořina skříňka dějství jedenácté

.....Protože v sobotu odjíždím mimo dosah spárů internetu, nechám vám tu aspoň malý kousíček sebe, v podobě další části Skříňky, kterou přednastavím. Návrat plánuji na středu večer, tak se neuražte, že vám neodpovím na milé komentáře ihned. Děkujeme za pochopení.

.....Tak přináším další úryvek z jiného světa, zmínila jsem se, že na oknech byly masivní mříže? Zcela logicky, uzavřené oddělení muselo být opravdu uzavřené a to i pro případ útěku i třeba sebevražedného vrhání se z oken.

.....Začala jsem si zvykat na všechny kolem, jako na svou novou rodinu. Vytvářela jsem si svůj nový, uzavřený, nezávislý svět, ve kterém bylo bytí snesitelné, byla jsem odstřižená, nad budoucností jsem odmítla uvažovat a minulost se snažila vytlačit. Pokud jsem dokázala nemyslet na venkovní realitu, zvládala jsem být i trochu společenská. Zapojila jsem se do pomáhání ostatním, pod vedením energíí věčně nabité Helenky. Byla jako sluníčko, zářila od samého rána až do noci, kdy jako poslední z nás uléhala a to až po domluvě sestry. Bylo jí necelých devatenáct let a trpěla mánií, chorobně dobrou náladou. Člověk by si řekl, proč léčit dobrou náladu, ale mánie není jen tak nějaký povznesený pocit, pod jejím vlivem, ač vy se cítíte naprosto skvěle, můžete během několika dnů prodat nebo i rozdat veškerý svůj majetek, dát v práci výpověd, protože "odjíždíte" na cestu kolem světa, nebo se vrháte do pochybných známostí, bez ohledu na jakékoliv nebezpečí. Jste tak zapálení a nadšení pro všechno a zároveň nemáte schopnost odhadnout ani míru, ani následky svých činů.

Brala lithium a netrpělivě čekala na výsledky krevních testů, které měly určit, kdy jí konečně pustí domů. Mezitím však hodiny prozpívala, protančila, pomáhala sestrám, pacientům, bez přestání a rychle mluvila, byla každou chvíli někde jinde, skoro nespala a pořád se smála. Bylo to neskutečné, byla jak svobodný ptáček, uvězněný v kleci. Připadala jsem si proti ní zpomalená, vyšťavená, bezbarvá, v podstatě mrtvá. Její neštěstí bylo, že mánie bohužel málokdy chodí sama, většinou ruku v ruce se zdrcující depresí, která následuje po manické fázi a člověka, který se vznášel v oblacích, srazí do pekel krutěji, než kohokoli jiného. Ten obrovský rozdíl, mezi vrcholem a dnem propasti mnozí neustojí. Helenka věděla, že až jí propustí, nebude to na dlouho, že se vrátí a tentokrát si ovšem prozpěvovat nebude.

.....Dny plynuly a já se cítila, i teď jako bych se to bála říct, cítila jsem se líp. Všechno to líp, bylo ovšem pevně provázáno právě s tímto oddělením, s mojí doktorkou, Helenkou, mojí komunitou. Našim další návštěvu nepovolili, zato přišla moje nejlepší kamarádka, Zuzka. Už když vcházela do dveří, bylo vidět jak je nejistá. Později se přiznala, že vlastně vůbec netušila, co má čekat, že když vám kamarádku zamknou na psychiatrii pod zámek, je tam už déle než měsíc a nemáte o ní žádné zprávy, je těžké si představit, co uvidíte, nebo koho vlastně uvidíte. Myslím, že se jí docela ulevilo, nekřičela jsem, nebyla agresivní, ani jsem neměla ten typický apaticko-nevědoucí, tupý pohled se slinou v koutku úst, kterého se tak nějak obáváte u člověka utlumeného hromadou chemie. Naopak působila jsem vyrovnaně, usmívala jsem se, mluvila souvisle i když dost zpomaleně. Téměř pobaveně jsem ji pozorovala, jak se kradmo rozhlíží kolem, po ostatních, jako by si nebyla jistá, jestli na ni někdo odněkud neskočí. Sledovala Klárku, hledající neustále svojí kliku, prozpěvující si Helenku, která co chvíli tanečním krokem proběhla okolo nás i jednu skorobábinku, co stále ještě seděla nad svým dávno studeným obědem, kývala se ze strany na stranu a polohlasně si něco mumlala.

Dostala jsem čokoládu, jablíčka a bylo jasné, že že neví o čem mluvit, bála se vyptávat, mluvit o sobě jí asi přišlo hloupé, o tom, že bych někdy vůbec měla nějaké dítě, samozřejmě nepadlo ani slovo (byla proškolena sestrou) a tak jsem začala mluvit sama, jak to tu chodí, co děláme, jaká je paní doktorka, Helenka, sestry, mluvila jsem a mluvila, usmívala se a měla pocit, že jsem jí určitě uklidnila, že přece jasně musí vidět, že na tom jsem docela dobře. Když jsme se k tomu vracely o několik let poté, přiznala se mi, že to, co jí vyděsilo ze všeho nejvíc, bylo to, jak jsem tam působila téměř šťastně. Měla prý pocit, že jsem se opravdu zbláznila, když se můžu cítit spokojeně na tak příšerném místě. Když odešla, cítila jsem se dobře, že jsem ji upokojila a nepřidělala jí žádné starosti, ona ve skutečnosti byla mým stavem upřímně zděšena a z té návštěvy se prý dlouho nemohla vzpamatovat.

.....Je to zvláštní, jak člověka může změnit duševní utrpení, co jí přišlo jako peklo, já viděla takřka jako ráj. Byla jsem maličká součástka v soukolí, které fungovalo, nenutilo mě ke střetávání s vnějším světem, vlastně mě před ním chránilo, pohltilo mě, dalo mi pevný řád a to, co ti zvenčí viděli jako vězení, já viděla jako osvobození.

Vím, že můj neustále prodlužovaný pobyt, dělal vrásky všem v mém okolí. To, že jsem byla pod zámkem, v podstatě bez možnosti návštěv (ze strany rodiny), je vrhalo do nejistoty, co se mnou vlastně je a bude. I to však v mojí mámě vzbuzovalo společně s nepodařenou návštěvou, ani ne tak obavy, jako spíš vztek a pocity křivdy. Kdyby tehdy mohli za mě podepsat reverz, neváhali by ani minutu, byli přesvědčení, že udělali chybu, když mě tam dovedli a aniž bych o tom věděla, telefonovali několikrát na oddělení a požadovali moje propuštění. Ještě, že jsem o tom nevěděla, protože můj vnitřní klid, který jsem sotva začala nabývat, by se byl v té chvíli roztříštil hrůzou z toho, že se jim to podaří.