PROSTĚ "POHODA"

.....Už několikrát jsem se zmiňovala, že ráda a hodně píšu na kontrolách u své oční lékařky, kde mám vždy několik hodin jen pro sebe a můžu se nerušeně uzavřít do světa písmen a zároveň pozabíjet vlekoucí se čas. Ale dnes sedím, ne moc trpělivě a čekám, co taky jiného v čekárně dělat. Netrpělivost ovšem nesouvisí s liknavostí lékařky, ale něčím naprosto jiným. Já dnes dorazila vzorně, přesně na minutu, ale můzy meškají. Jestli ovšem není nadnesené nazývat ty záchvěvy psavosti můzami. Každopádně jsem tentokrát bezradná, hlavou mi sice probíhají témata, ale já je jedno po druhém zavrhuji jako: moc smutné, ufňukané, depresivní, o ničem, moc osobní a nic kloudného nepřichází. Zkrátka jsem v propadu a něco pozitivního aby člověk pohledal. A tak pátrám v paměti a vytáhnu, ale jo, to by šlo, vztek je dobrý, nic pozitivního, ale lepší se rozzuřit než rozbrečet, na očním ty slzy dělají problémy, vyplavují kapky. Zuřivost už taky bude spíš krotká a domestikovaná, protože ona událost už je pár měsíců za mnou a já stihla vychladnout.

.....V prosinci loňského roku jsem poměrně intenzivně hledala práci. To je oříšek samo o sobě, já navíc jako držitelka invalidního důchodu, jsem byla už předem napůl ze hry. Navíc ani moje osobní situace nehrála tak úplně za mě, lékařka mi důrazně doporučila zatím nepracovat, protože stav mých očí, je prozatím nedořešen a stále nevyzpytatelný, což ovšem mou finanční situaci nijak zvlášť nevylepšuje. Soustavná péče o Juli, která sice chodí do školky, ale je velice často nemocná, také není tím pravým lákadlem pro případného zaměstnavatele. A asi největší problém jsem já sama, nějak se nedokážu postavit před personalistu a říct:" Můj zdravotní stav je bezvadný, nemocnost nehrozí a dítě bude hlídat babička, dědeček, sestra, chůva, v nejhorším ho šoupnu do Klokánku". Vím, že je to lež jako věž, protože z minuty na minutu, kdykoliv, můžu přestat dočasně vidět, babička, dědeček ani sestra hlídat nebudou, na chůvu nemám a do Klokánku jí nedám. Ano dělám si to sama, já vím.

.....Po dlouhém zvažování jsem usoudila, že nejschůdnější (aspoň, co se týká starosti o Juli, protože oči neovlivním) by bylo pracovat v noci, kdy Juli spí a pro její příbuzné by snad nemusel být takový problém jí ohlídat. A hle, těsně před Vánoci jsem našla skvělý inzerát, byl to noční úklid Technické knihovny v Dejvicích (tudíž poměrně blízko), práce vyhrazena speciálně pro zdravotně znevýhodněné (v tomto případě tedy zvýhodněné) osoby, úvazek zkrácený, počet volných míst 17 !!!,a plat od 13000 !!!!!. Páni, po spoustě marných pokusů, kdy jsem už ztrácela naději, to byla naprostá bomba, dokonalý dárek k Vánocům. Samozřejmě jsem okamžitě volala, musela jsem být jedna z prvních, zjistila, že práci zprostředkovává agentura, která se specializuje na uplatnění zdravotně postižených na trhu práce, což zvýšilo moji důvěru. Nástup měl být od třetího ledna, paní slíbila, že se ozve ještě před koncem roku, aby mi dala termín na konkurz.

.....První nepatrný zádrhel byl, že se neozvala, tudíž jsem hned po Novém roce volala znovu já. Paní ochotně zkontrolovala, zda si mě minule zaznamenala a pak mě ujistila, že jakmile bude mít datum konkurzu, ihned mě zkontaktuje. Volala jsem v půlce ledna, pak znovu na konci a pokaždé slyšela totéž, bohužel firma nám stále nedodala datum výběrového řízení. Moje nervozita rostla každým dnem, sice jsem i dál procházela nabídky, ale nestály za moc a bála jsem se pustit tak skvělou, byť jen možnost. Rady ať nastoupím kamkoli a pak dám po pár dnech výpověď, když mi vyjde tohle, byly k ničemu, za prvé stejně nebylo kam nastoupit a za druhé tohle přesně patří do vzorce chování , které nezvládám. Jediné, co mi nesebralo zbytky naděje, bylo to, že inzerát byl průběžně aktualizován, tak jsem doufala, že čekají na plný počet zájemců.

.....V polovině února, mi ona paní konečně zavolala to dlouho očekávané datum. V den konkurzu, jsem dorazila na uvedenou adresu v centru Prahy, dozvěděla se že zájemců je dvacet pět a jsou rozděleni do skupin po pěti, já patřila do té první. Dostavil se zástupce zprostředkovatelské firmy a také případná budoucí šéfová, ze zadavatelské firmy, knihovny. Nás bylo, jak už jsem řekla pět, dvě ženy, tři muži. Celé sezení trvalo déle než hodinu, pan Prostředník si nás vyfotil ?!, vyplnil s námi dotazník, pohovořil a všem nám potom rozvlekle a ne příliš konkrétně osvětloval personální vztahy. Po několika dotazech vyšlo najevo, že budeme vlastně zaměstnanci oné agentury, která nás pak bude propůjčovat jednotlivým organizacím na práci. Tady jsem poprvé zbystřila a zeptala se, zda je možné, že nás po určité době mohou přesunout někam jinam a na denní směny. Velice neochotně, dlouhými oklikami přiznal, že v zásadě ano, ale dodal, že vždy záleží na dohodě. Dohod a domluv mezi lidmi, ochoty, vycházení vstříc a podobných obratů, byl jeho projev plný. Mohl působit jako lidumil, nebo poněkud slizký manipulátor... Vzhledem k výrazu, který u toho měl, jsem se obávala druhé varianty.

.....Pak dostala slovo "paní šéfka". Zevrubně popsala povinnosti, které nás čekají a jen tak mimochodem se zmínila, že se tedy jedná o jedenáctihodinové směny, od osmi večer do sedmi do rána. Po této nenápadné informaci vybouchla a s velkým křikem se rozloučila druhá ženská zájemkyně o místo. Před odchodem jim však ještě od plic řekla, co si o nich myslí, když u práce pro zdravotně postižené označí jedenácti hodinovou směnu, jako zkrácený úvazek, nutno říct, že měla v něčem pravdu. Po prásknutí dveřmi nastalo ticho, doplněné jen souhlasnými kývavými pohyby hlavou, nás, kteří jsme vytrvali. Prostředník chytil dech a argumentoval tím, že nevěděl, že inzerát je takto formulován, ale že pokud má někdo "vážně zájem" (řečeno hlasem, který toho někoho rovnou vyřazoval z konkurzu) o zkrácený úvazek, můžou se samozřejmě "dohodnout" a pracoval by jen čtyři dny v týdnu. No páni, jen čtyři, no ano zkrácené to bylo, normální pracovní doba zahrnovala dnů šest. Nutně tedy padla další, nejpodstatnější otázka, co za to. Uhýbání, okecávání a vykrucování, už muselo být podezřelé všem, snad krom jednoho z mužů, který byl očividně v poměrně hluboké depresi, což mimochodem uvedl i při vyplňování dotazníku. První otázku na plat, která padla brzy po začátku celého dýchánku, zahrál Prostředník do autu, na konci nám došlo proč, nejspíš byl placen pouze za dokončený konkurz. Nakonec musel s barvou ven, neboť už nebylo kam uhnout. Bylo to celých padesát korun na hodinu a to včetně příplatku za práci v noci. V tu chvíli mě zamrzelo, že má skorobudoucí skorokolegyně, neprojevila více trpělivost a nepočkala s odchodem až do této slavnostní cvíle. To ticho ve kterém jsme totiž náhle osaměli, já a muž s depresí, bylo skličující. Nějaká ta "prdel" sice zůstala viset ve vzduchu, ale chvíle si zasloužila víc. Když si prach sedl, byli jsme my, poslední zoufalci, opatrně zpoza stolu ujištěni, že se nám příští týden ozvou.

.....Vyšla jsem na chodbu a zkoumavým zrakem přelítla, těch asi patnáct dalších uchazečů, převážně mužů a tipovala, který z nich jim z toho udělá kůlničku na dříví, když my jsme se nepochlapili. Tipla jsem někoho z poslední skupiny, protože po třech hodinách čekání, čekání a čekání, budou určitě v mnohem lepším rozpoložení, než my, kteří jsme si to odbyli takřka bez příprav.

.....Poté, co jsem dorazila domů, jsem si trochu započítala a zjistila, že těch slibovaných třináct tisíc hrubého, by dostal ten, kdo by pracoval jedenáct hodin nočně, šest dní v týdnu. No řekněte, není to pro zdravotně postiženého terno? A to jsem ještě zapoměla uvést jiný nepatrný detail, který vyplul na povrch až v závěru celé té parodie a to, že ve skutečnosti hledali pouze čtyři nové zaměstnance, nikoli sedmnáct. Sedmnáct jich bylo v knihovně zaměstnáno celkem. Kupodivu i tato informace, stejně jako slibovaný plat, zůstaly Prostředníkovi utajeny a on nemohl věřit vlastním uším, že "něco" takového, bylo v inzerátu uvedeno.

.....Nemusím snad ani říkat, že nevím jak onomu zkroušenému chlapíkovi, ale mně se příští týden nikdo neozval. Nejspíš jsem nějak nesplňovala přísná kriteria na tuto otročinu, nebo se nelíbila fotka, kterou Prostředník pořídil mobilem, kdo ví. V koutku duše mě hřála myšlenka, že se možná neměl kdo ozvat, neboť jak známo, se zadrátovanou čelistí se velice špatně hovoří. Nicméně moje důvěra, byla zadupána v prach, když jsem zjistila, že agentura, hrdě hlásající, že pomáhá zdravotně postiženým, z nich vlastně dělá novodobé otroky. A to nemluvím o sebedůvěře, když jsem ani na takovouhle práci, nebyla shledána vyhovující.

Jak snadné je manipulovat s lidmi a jak nesnadné je nenaletět.