Zadrhnuté zádrhele.

.....Mé skromňoučké múzy bydlí v parku, bydlí v čekárně na očním, mé múzy přebývají i v "mekáči", kde s Juli občas čekáváme na naši tetu Zuzku, která vinou pracovního "vy" nebo spíš přetížení, doráží na všechny schůzky s nejmíň půlhodinovým zpožděním.

A úplně nejvíc, mě obletují venku, při chůzi, je to asi pozůstatek z dob, kdy jsem se jako malá a pak mladá, "toulávala" po lesích. Odešla jsem třeba v osm ráno a domů dorazila večer. Později, abych nepůsobila podivínsky, jsem sebou začala nosit košík na houby a zjistila, že je to pro mě ta absolutně nejlepší relaxační metoda. Celé hodiny jsem si povídala sama se sebou, někdy jen v duchu, jindy polohlasně a společně s houbami, hledala smysl života, jak píšu už v profilu, jen dodám, že co se týká hub, bývala jsem podstatně úspěšnější, smaženici ze smyslu života jsme nikdy neměli, ještě tak na polévku by možná bylo.

A to mi zůstalo, jakmile se dám do pohybu a moje chůze chytne určitý rytmus, myšlenky se rozjedou na plno a od křidýlek těch maličkých poletušek se mi dělá průvan kolem uší. Tady se narodí, ale i zahyne nejvíc nápadů, protože zapisovat v chůzi, je nad mé schopnosti a pamětovou kartu jako příslušenství k mozku, bohužel ještě neprodávají.

.....Takže tady všude a samozřejmě občas i jinde, trávím čas s těmi holčinkami, co mi sedávají na rameni a našeptávají. U nás doma se zdržují minimálně, když už, tak v noci, za nepřítomnosti ostatních členů domácnosti. A počítač s klávesnicí je, řekla bych, přímo odpuzuje. Opravdu, málo co, jde z hlavy rovnou do kláves. Ten propiskový mezistupeň, který mám zažitý třicet let, se nemíní vzdát své exkluzivity. Vše co má mít hlavu, patu, vtip, nebo pointu, se musí nejprve protlačit skrz propisku.

.....Potřebovala bych se zdokonalit v psaní na klávesnici. Sice je můj pokrok (pochválím se sama) obdivuhodný, protože od počátečního, listopadového hledání písmenek, které někdy zabralo čas i kolem půl minuty na kus, jsem dospěla k poměrně "vysoké" frekvenci úderů a znalosti umístění jednotlivých znaků, vychytala jsem otazník, vykřičník, velká, malá písmena, fintu na napsání zavináče -- vidím vás, vy se mi smějete, to od vás není pěkné. Já nikdy s počítačem (a nutno podotknout, ani s psacím strojem) nepracovala, žádný kurs neabsolvovala, doma ho obcházela obloukem a na gymnáziu, před pětadvaceti lety, jsme měli jeden, na který jsme se mohli, pro jistotu, jen s úctou dívat a to jsem ještě ten den, kdy na naši třídu přišla řada, chyběla, takže dodnes nevím, jak vlastně vypadal.

.....Jsem zkrátka samouk a i když toho moc neumím, je to jen moje práce, co všechno bych teprve zvládla, kdyby se mi dostalo příslušného "vzdělání". Teď bych chtěla psát více prsty, než jen dvěma, ale nějak to nejde. Buď můžu psát "rychle" a "automaticky", nebo zapojit jednu, nebo i dvě dvojice dalších prstů a nastává zmatek, spojení mezi mými prsty a mozkem se uzluje, ucpává a přerušuje a slovo "nenaolejuje-li", se stává záležitostí minut, ne vteřin. Nakonec můj přetížený mozek přehodí výhybku a mé prsty, krom ukazováčků se samovolně stáhnou, jako podvozek letadla po startu, ustoupí do pozadí a rytmus psaní se obnoví a z monitoru na mě zírá "to Julie, naolejuji to sám" a já ani nevím, kde se to tam vzalo. Tak nevím, mám se snažit, mám to vzdát ? Psaní všemi deseti je pro mě sci-fi, ale aspoň čtyři, nebo šest, to by byla paráda. Hned bych se cítila líp, kdyby kolem procházející Rézka, pokažé s úsměškem neprohodila: "Ty furt ještě datluješ těma dvěma" ?

.....A jak by mi pomohlo, že by mé prsty, ne oči, věděly, kde je které písmenko, protože přepisování propiskových "skvostů" je časově náročnější, než psaní z hlavy. Člověk fixuje pohledem text, nadechne se, jako by se chtěl potopit a pak se zuřivě vrhne na klávesnici, než se mu zapamatované vykouří z hlavy. Napíše půl věty a je v koncích, jak s pamětí, tak s dechem a začíná hledání příslušné partie v čmaropisu. Ano v čmaropisu, protože téměř vždy píšu na kolenou a můj "vypsaný" rukopis je všechno, jen ne čitelný. Z tohoto titulu bych mohla být i lékařem, protože jak známo, nečitelný rukopis, je jedním ze základních předpokladů tohoto váženého povolání, stejně jako jedním ze základních předpokladů lékárnického vzdělání, je talent k luštění hieroglyfů. Bohužel, byla bych lepší lékař než lékárník a to i přes to, že vlastně luštím své vlastní šifry.

.....Tak tedy, hledám příslušnou pasáž v čmaropisu, než ji ovšem najdu, zapomenu, čím jsem v přepisu skončila, stočím tudíž zrak k monitoru, vtisknu si do paměti poslední slovo a vracím se zpět k předloze, kde ovšem opětovně bloudím. Konečně naleznu totožné slovo, zafixuji si další část "vysoce umělecky cenného díla", nádech a vše se opakuje. S pohledem upřeným na klávesnici, vypotím další souvětí a když s pocitem triumfu, jak se mi lepší paměť, zvednu hlavu, abych zkontrolovala svůj počin na čisto, zjistím, že jsem zapomněla vypnout Caps Lock a všechno je v ..., no těsně pod kostrčí. A to vše se, podle délky jednotlivých "vysoce umělecky cenných děl", opakuje až několik hodin. Jsem masochista, asi. Ale ten pocit zadostiučinění, když po trojí (a i tak nedostatečné) kontrole textu konečně mačkám "ihned zveřejnit", je k nezaplacení. Jediný, ještě lepší moment pak je "Máte dva (tři, deset) nové komentáře", to jsem jak děcko na Vánoce. Blogování mi zalezlo pod kůži a nemíním se vzdát, i kdybych měla mít přezdívku "datel" i v občance.

.....Dovolím si otázku, jak jste na tom vy ? Vážně všichni píšete z hlavy rovnou do virtuality, nebo máte ještě někdo slabost pro propisku, pero, tužku nebo křídu a břidlicovou tabulku, případně dlátko a kámen ? Nebo jsem tu jediná z minulého století, ba tisíciletí.

.....A ještě PS: nevím proč, nepátrám po tom, ale mám dnes dobrou náladu, víte takovou tu s úsměvem na tváři, je to tak krásný pocit, úplně jsem zapomněla. Asi nevydrží dlouho, ale věřím, že se bude vracet. Tak se mějte krásně, mám vás ráda.