Horalka ve velkoměstě II

.....Dostávám se k druhé části našeho honu na psa (to koukáš na ten fofr Punerank, co?), počátky všeho naleznete přímo tady. Tentokrát už bude v hlavní roli opravdu pes, vlastně psice, neboli fenka Ginny. Ta udělala, při té dlouhatánské cestě z hor do civilizace, jedno zásadní rozhodnutí, za těch téměř sedm hodin na Rézčině klíně, si nejspíš poprvé v životě zvolila lidského páníčka, do té doby, byla zjevně součástí pouze psí, nikoli lidské smečky. Z jejího chování za celou tu dobu, co jí máme, usuzuji, že považuje Rézku za hrdinného prince, který ji přijel vysvobodit z divočiny a vězení kotcové samoty, aby jí ukázal bezbřehou lásku, světla velkoměsta a měkkou postel. Vzhlíží k ní, vítá jí ze všech nejvíc, chodí za ní jako ocásek, smutní, když není doma a vděčně spí u jejích nohou, ale... pozor .. poslouchá mě. Ne že by Rézku neposlechla vůbec, ale má s ní spíš lidský vztah, se mnou se zase stává psem. Já jsem prostě velitel. A Juli? To je druhé štěně v rodině, parťák, občas zákeřná, otravná, jak už to děti umí, ale přesto nedotknutelná a milovaná. Jsme její nová smečka, ve které má své nezastupitelné místo.

.....I přes její pohodovou povahu, nutno říct, že nějaké raritky si ta naše horalka sebou přivezla a první týdny nám docela zamotala hlavu. "Závady" se objevovaly postupně s tím, jak se seznamovala s novým domovem. První se projevila ještě tu noc, co jsme dorazili domů, jen jsme jí pro smrtelnou únavu (naši) neodhalili hned. Rézka jí vynesla do patra, postavila na chodbu, otevřeli jsme dveře do kuchyně, všichni se nahrnuli dovnitř, Ginny udělala krok a na prahu ztuhla. Nehnula se, jen koukala, nereagovala na volání, tak jí Rézka vzala a odnesla na matraci, kterou měla uchystanou v kuchyni. Ginny se oklepala, chvíli seděla, rozhlížela se a dál jsem si jí ani nevšímala (bylo půl čtvrté ráno), uložila jsem napůl spící Juli do postele, manžel ji hned následoval, já zívala jak o život, ještě jsem Ginny podrbala za uchem, popřála dobrou noc a padla za vlast. Rézka se odpotácela v mrákotách k sobě do pokoje a nastalo ticho. Říkala jsem si, jak bude čubinka kňučet, možná i výt, jak určitě nezamhouří oko, ale bylo ticho, do kterého jsem se propadla a vypadla z něj v půl desáté dopoledne.

Všichni spali, ale já se nemohla dočkat, až s podívám na našeho pejska. Ležela na matraci, když mě uviděla vstala, vrtěla ocasem, ale nepřiběhla. Zavolala jsem na ní a usoudila, že bude chvíli trvat, než "Pocem" nahradíme novým jménem. Rodina se postupně scházela, Ginny vítala ocáskem, ale neudělala krok z pelíšku. Rézku to přestalo bavit, prostě jí čapla a postavila doprostřed kuchyně. Ginny zkameněla, nehnula se, v tváři zoufalý výraz, dokonalá psí socha. Když jsme se ani po pěti minutách nedočkali pohybu, Rézka jí vrátila do pelíšku. Zlatíčku se očividně ulevilo. Ještě chvilinku nám trvalo, než jsme pochopili, že nejde o náhodu, že hodlá tenhle kus přehrávat stále znovu, i bez aplausu. Kdykoliv se naším přičiněním (protože sama by to nikdy nedopustila) ocitla mimo pelíšek, převtělila se v chlupatý kámen až do chvíle, kdy byla opět "odstraněna". Řešení záhady přišlo jako osvícení ve chvíli, kdy ji Rézka odnesla až do obýváku a pes se, věřte nebo ne, sám hýbal. Rozuzlení? V obýváku je koberec. Došlo mi, že nejspíš nikdy nevstoupila do domu, interiér našeho teriéra zjevně udivoval a konkrétně lakované parkety v kuchyni, ji vyděsily k smrti.

Trvalo jí celý týden, než byla, sice váhavě, ale bez pomoci, schpona opustit svoji matraci a mohla se konečně svobodně pohybovat po bytě.

Překonat schody, jí trvalo o další dva týdny déle. Hrůza nahoru, ještě horší dolů. Zkamenělina psa, kdekoli na schodech, kam jste ji postavili. Jediné čím vynikala, byla trpělivost, ze zoufalství jsem si řekla, že jí nechám dole, že přece musí nakonec pochopit. Pochopila jsem já, když jsem v jedenáct večer rezignovala a došla si pro ní.

.....Další problém se vyvrbil až v pondělí, kdy se všechno trošku zklidnilo a my, s Ginny a Juli, doma osaměly. Zjistila jsem, že neslyší. Neragovala na jméno, což mě neudivilo, bylo nové, ona ale nereagovala na nic, Cilko, prcku, pocem, uhni, ona prostě ani neotočila hlavu, nezvedla ucho, nepodívala se mým směrem, vůbec žádná reakce. Odpoledne už jsem usoudila, že nám prostě zatajili, že je hluchá. Zrovna jsem se zabývala řešením problému, co s hluchým psem, když Juli hrající si u linky, vytáhla a nechala spadnout na zem tři hrnce. A hle, nebyla jsem sama, kdo málem dostal infarkt z leknutí. Naše čubinka vylítla ze spaní, rovnou na všechny čtyři a klepala se jako osika. No hurá, hluchá není. I tahle záhada mi záhy došla. Ten pes vůbec netušil, že lidská řeč slouží ke komunikaci a může být určena i jemu. Naučila se ji vnímat jako šum lesa, zpěv ptáků, něco, co sice slyšíte, ale nepřikládáte tomu žádnou důležitost. Když jsem se tehdy domnívala, že její jméno je v lepším případě prcek, v horším pocem, značně jsem situaci podcenila, ona neměla jméno, ona neměla ani zdání, že lidé se psy hovoří.

.... Nemohu se nezmínit o dalším nepatrném zádrheli, který jsem po pravdě vůbec nečekala, vlastně právě naopak, jako jedinou výhodu toho, že náš nový přírůstek není rozkošňoučké mrňavé štěňátko, ale půlroční dorostenec, jsem viděla v tom, že nebudu mít problém s věčnými loužičkami. Svým způsobem jsem měla i pravdu, loužičky, se těm potopám opravdu říkat nedalo. To já, tady byla za tu naivní, která si myslela, že pes vychovávaný v kotci bude vědět, že potřeby se vykonávají venku. Opak byl pravdou, pes vychovávaný v kotci byl srozuměn s tím, že potřeba (přesněji, obě potřeby) se vykonává kdekoli, s výjimkou pelíšku. Přenastavit půl roku zajeté zvyklosti, byl běh na opravdu velmi dlouhou trať, ve spojení s tím, že první tři týdny dobrovolně nevstoupila na schody, které jediné vedou z patra na dvůr a i později vyžadovala mohutné povzbuzování, to byl opravdu oříšek.

.....Jako správná venkovanka, měla od začátku takový respekt z aut, že to byl vlastně prachobyčejný strach. Když si odmyslím, že neznala obojek a hlavně vodítko a jejich funkci, trvalo dost dlouho, než jsme jí přiměly projít po chodníku v blízkosti silnice, aniž by se zmítajíc nepokoušela o bezhlavý útěk. To bylo ve městě docela o strach a tak naše hrdinka nosila obojek i postroj a dvě vodítka, protože vyvléknout se uměla z obojího a bylo potřeba proces mizení zpomalit.

Na procházkách, samozřejmě z dosahu silnic (i když přiznám se, žádná silnice mi v těch začátcích nepřišla dost daleko), jsme se také obávaly, že vytržena ze svého domova, může náhle, po vzoru Lassie, pojmout touhu se do něj vrátit a další cestu do Krkonoš, by náš "řidič" po předchozích zkušenostech zřejmě bojkotoval, v lepším případě odložil na jaro.

.....To úplně první puštění z vodítka, se množstvím adrenalinu, vyplaveného do našeho krevního řečiště, rovnalo momentu nad propastí, před skokem na laně, buď a nebo. Rézka málem brečela, přesvědčená, že jí vidíme naposledy, já však trvala na tom, že jednou to udělat musíme a to, že mám stejné obavy jako ona, jsem hrdinně tajila. Ginny byla u nás už čtrnáct dní, pochopila, že jeden ze zvuků, které vydáváme, je určen speciálně pro ní, zjistila, že v kapse se vždycky najde nějaká dobrůtka, když k nám (zatím jen na zahradě) přijde, Hvězdu jsme měli na vodítku prochozenou křížem krážem, takže měla představu kde jsme, zkrátka, nebylo co odkládat.

Kousek od hlavní cesty, mezi stromy, abych jí zabránila v přílišném rozhledu a tím i v rozletu, jsem s těžkým srdcem odepla vodítko. Stála. Udělaly jsme pár kroků, aby pochopila, že už s námi není propojena, že jsme jí odstřihly pupeční šnůru. Začmuchala v listí, poodešla, zvedla hlavu, zavětřila a .... byla v trapu. Rézka dostala lehounký hysterický záchvat, já nejdřív ztuhla, ale pak jsem rychle vyšla na cestu a viděla Ginny v dálce, jak usilovně vítá nějaký pár starších lidí. Ještě než jsem se rozhodla, zda křičet, nebo si pro ni dojít, dovítala a rozběhla se zpátky. Cestou obtančila ještě jednoho běžce, který zjevně neměl pro její nadšení pochopení a pak už se s naprostou samozřejmostí vrátila k nám. Rézka jí rozklepanou rukou připnula na vodítko a kníkala něco jako, že už jí nikdy nepustí, že za ty nervy jí to nestojí. Já byla s první lekcí celkem spokojená, ale srdce mi ještě bušilo a tak jsme šly raději domů. Naší pozicí, jsme si přeci jen ještě nebyly docela jisté a bylo tu reálné nebezpečí, že do parku přijde s námi a z něj odejde s někým jiným, kdo se jí zrovna zalíbí.

Jen pomalu jsme získávaly důvěru v to, že až si všechny ty báječné lidi očuchá, vrátí se nakonec k nám, protože právě my, jsme přeci jen ta rodina, kterou adoptovala. Bylo úžasné si uvědomovat, že už nás odlišuje, že nás má ráda a že nás vlastní.

.....Je pravda, že těch pár prvních dnů a týdnů, jsem byla často v rozpacích, co jsme si to vlastně pořídili. Když si uvědomíte, že na úplném začátku, všechny její zvláštnůstky působily jako jeden celek, nemůžete se mi divit, že jsem občas tajně uvažovala o tom, zda i pes může být mentálně retardovaný a proč se to proboha stalo právě nám.

Jak se pomaličku přizpůsobovala, zjistila jsem, že její charakter a mentální zdraví musí být naopak výjimečné, protože navzdory tomu, že o něčem, jako je socializace si v horách mohla nechat jen zdát, nestal se z ní ani agresivní a nesnášenlivý , ani ustrašený a neurotický pes, ale naprosto dokonalý člen rodiny.

Je u nás už čtvrtým rokem a stal se z ní skvělý, vychovaný, milý, věrný, něžný a milující společník, další adept na titul "srdeční záležitost". Pravda je, že ne tak docela dostála té části, pověsti svého plemene, která se týká dravého temperamentu (naštěstí), ani nenaplnila bezezbytku význam svého jména (a ještě že tak), ale nemohla by být ani o chlup lepší, než je. Snad jen o ty chlupy, co jsou věčně na koberci.