Kdo mi to tu loupe perníček?

.....Krize, stávka, okurková sezóna, pojmy, které nejen stále slyším kolem, ale nějak se mě v poslední době až příliš dotýkají. V hlavě vymeteno, múzy se rozprchly na předčasnou dovolenou, nenechaly ani vzkaz, kdy se ráčí vrátit a zda vůbec.

"Pomóóóc", mám chuť křičet, mám strašnou potřebu a chuť psát, ale nevím co. Minule jsem se navnadila tím, že jsem napsala článek přímo do kláves a teď tu nad nimi den co den vysedávám a myšlenky jsou jak hejno kuřat, na které se snese jestřáb, jsou fuč.

Probírám a převaluji v hlavě události míjejících dní a nenacházím nic, co by ve mě vzbudilo byť záblesk inspirace. Chybí mi ten správný náboj, abych banalitám dodala šmrnc a věci šmrncovní, samy o sobě, mě míjejí velkým obloukem. A pak sama sebe dorážím procházením vašich blogů, kde se pořád něco děje. Vím, že je to iluzorní, nikdo (téměř) nepíše každý den, ale ve výsledku je tu stále co číst, i když všimla jsem si, že i vaše aktivita zřejmě díky ročnímu období, nepatrně upadá.

.....Vím, že jde o přechodné období, není to o tom, co se děje nebo neděje kolem, je to o schopnosti smysluplně vyždímat sebenepatrnější nápad a tu, ke své veliké nelibosti, právě postrádám, pokud ji někdo náhodou zahlédl, nechte mi prosím vzkaz v komentářích.

.....Můj život se blíží k jistému rozcestí, ze kterého, jak už to tak u rozcestí bývá, vedou nejméně dvě cesty. Mohla by to být cesta do předpeklí, ale mohla by to taky, být cesta vzhůru. Konečně trochu vzhůru. Mluvit o tom zatím nemohu, nechci a nebudu, ale až to dopadne nebojte, nevydržím to, bobřík mlčení se taky nedrží věčně. Možná i to nervózní očekávání má prsty v tom, že se nedokážu soustředit, věčné přemítání nad budoucností, obavy a zárověň naděje, ta naděje, kterou jsem tak dlouho necítila, je to koktejl pro náročné. A tím vším, jsem se vás tu rozhodla oblažit, neboť potřebuji psát a lepšího momentálně nic nemám.

.....A proč vlastně ta potrhlá otázka v názvu? Přemýšlela jsem o tom, kdo to sem ke mně vlastně chodí. Vás, se kterými si pod články ráda pokecám, samozřejmě znám, ale podle počítadla sem chodí dalších dvacet, třicet, někdy i víc, o kterých nevím zhola nic. Kdo jste, vy, co tu loupete perníček? A ať vás ani nenapadne říkat, že to jen větříček. Firma, co mi montovala perníkové tašky mě ujistila, že takový vítr, aby mi perníčky odnesl, Čechy ještě nezažily. Tak s barvou ven, jste-li někdo, kdo chodí častěji, ale komentáře nepíše, zkuste pro jednou udělat výjimku a nechte tu slovo, dvě ať vás poznám. Pokud si ovšem zakládáte na své anonymitě, věnujte svoji pozornost alespoň anketě, vytvořené speciálně pro tuto příležitost, vlk (moje zvědavost) se nažere a koza (vaše utajení) zůstane celá. A budete li někdo ve výjimečně sdílné náladě, můžete klidně připsat, která cestička, či světýlko v hlubokém lese, vás sem vlastně přivedlo.