Myslíte na budoucnost?

.....Jste zodpovědní, myslíte na budoucnost, nejen svoji, ale i svých blízkých, drahých poloviček, dětí, případně vnoučat? Co jim po vás zbude, co jim zanecháte, kdyby náhodou.... Však víte, neštěstí nechodí po horách.

.....Byly doby, kdy jako zaměstnankyně pošty, jsem mimo třídění, zapisování, vláčení do pater a doručování obyčejné i doporučené pošty, následné účtování, nejen rekomand, ale i důchodů a roznášení, všemi tolik oblíbených, reklamních letáků, měla za úkol ještě nabízet a hlavně zakládat lidem nové účty, kontokorenty, Liščí stavební spoření, důchodové připojištění a v neposlední řadě pojištění životní. Zprvu byla tato aktivita definována, tak nějak, jako dobrovolně povinná, což znamená, že za "produkt", který se vám povedlo založit, jste získali jakousi odměnu. Hysterie na trhu pojišťovnictví stoupala a povinnost se stala jaksi nedobrovolnou, tady už nebyla motivací odměna, nýbrž postih, při neplnění zadaných kvót. I stalo se, co se stát muselo, rodiny zaměstnanců pošt se staly terčem útoků svých, zde zaměstnaných, matek, manželek, babiček, snach, tchýní, či dcer (v mužském provedení, i když v menší míře, taktéž) a do půl roku nebylo jediného člena rozvětvených rodin, který by neměl účet u poštovní spořitelny, či si u něj alespoň nezvýšil kontokorent, což se dalo udělat i několikrát za sebou (a pokaždé za plný počet bodů), nespořil s Liškou na novou noru, nezaložil svému novorozeněti (ta byla v příbuzenstvu obzvlášť ceněna) dětské pojištění, nebo vlastní účet i s kreditní kartou, důchodově se nepřipojistil, nebo si nezaložil ono, o zodpovědném přístupu k životu vypovídající, životko, neboli životní pojištění. A pokud se takový člen našel, nezasloužil si tento, nazývat se příbuzným. Pravda, spousta rodin se pod tímto tlakem nadobro rozhádala, ale, vem to čert, výsledky přesto byly.

.....První na řadě jsme však samozřejmě stály my samy. Účet u PS, byl povinností hned při nástupu, ale časem bylo nutno přitvrdit a tak jsem po jednom obzvlášť pěkném a poučném školení (jak oni to s vámi vždycky skouleli) usoudila, že životní pojištění, je důkazem mé zralosti a finanční gramotnosti a navíc jsem měla splněn měsíční plán, no neberte to. Nakonec, co to je sto korun měsíčně (tři sta odváděl zaměstnavatel) a za to vyhlídka na pěkně kulatých sto tisíc, v lepším případě v šedesáti pro mě, nebo, když všechno nepůjde tak úplně podle plánu, kdykoli před tím, pro dceru. A to si představte, že po třech letech, už jsem měla povolenou i sebevraždu, no není to terno? Bodíky byly započteny a dál už vše běželo jako na drátkách, bez mého přičinění, všechno měla na triku mzdová účetní.

První zádrhelík nastal, když jsem po roce otěhotněla a musela se odebrat na rizikovou nemocenskou, od té chvíle byla celá částka, čtyřista korun, plně v mé zodpovědnosti, ale proboha, co to je čtyři stovky, to snad má každý. A tak jsem zodpovědně plnila závazky vůči své (či dceřině) světlé budoucnosti, dalších pět let. Nemůžu říct, že poslední rok, by moje platby chodily zrovinka ukázkově v termínu, ale na druhé straně byli nesmírně benevolentní a laskaví a tak se nenápadně z měsíčních splátek staly čtvrtletní "doplatky". Cílová částka během pěti let útěšně narostla na celých sto třicet sedm tisíc, úměrně k tomu samozřejmě nepatrně (na pětset dvacet) narostla i "měsíční" splátka.

.....S tím, jak se můj finanční Titanik ubíral pomalu, ale jistě ke dnu, dostávala před světlou budoucností přednost budoucnost alespoň nějaká, čtvrtletní doplatky smutně stály na konci dlouhatánské řady různých akutnějších poptávek a definitivně se smiřovaly s tím, že na ně řada už nejspíš nepřijde, nestane li se zázrak. Nestal. A tak, zcela zákonitě, zazvonil jednoho jarního dne telefon a v něm mi pracovnice pojištovny přednesla eufemický návrh na aktualizaci mé pojistky. Dohodly jsme se hned na druhý den, neboť odkládat řešení nebyl důvod. Tady alespoň nešlo o dluh jako takový, třeba za služby, dlužila jsem vlastně jen své budoucnosti a tak jsem předpokládala, že kromě toho, že v šedesáti nebude důvod jásat a Rézka nebude mít z čeho zaplatit můj případný pohřeb, žádné akutní nebezpečí nehrozí.

.....Tady bych ráda, podotýkám pouze pro ilustraci, nikoli jako škemrání o soucit, nastínila svoji ( spíš naši situaci), jak jsem již řekla, složenky a faktury u nás musí počítat s dlouhou čekací dobou, splatné jsou přednostně ty, které přišly v obálkách, ve kterých se zároveň vyskytují slova jako, přerušení dodávky, předání závazků partnerské firmě, nebo dokonce, ani se mi to nechce psát, jak mě to slovo děsí, dokonce exekutor. Ostatní musí trpělivě vyčkávat, nebo si sehnat podobnou urychlující doložku.

Další životní náklady se nesou v podobném duchu, nastalo období ujasňování si priorit v duchu otázek, je důležitější (případně výhodnější, nebo přípustné) chléb nebo rohlíky, můžu říkat máslo margarínu, který stojí devět devadesát, je opravdu nutné mít sprchový gel a šampón, nebo litřík šampónu za šestnáct korun zastane obě funkce (a nakonec se v něm dá i prát), je nezbytné koupit mléko tento týden, nebo můžu počkat, jestli nebude ten příští v akci, mohou vejce plně nahradit maso, když jsou po Velikonocích za 2.50 deset kusů (a to vážně) , je kopřiva zelenina, je důležitější jíst, nebo brát předepsané léky? Ano, i podobné otázky jsem si v posledním půl roce kladla a není mi to nikterak příjemné přiznávat to.

To, že jsem nemusela řešit tu nejzákladnější, tedy kde bydlet, bylo možné jen díky tomu, že bydlíme u rodičů v domku, tudíž odpadá nájem. Nicméně veškeré náklady na provoz, se samozřejmě dělí (tedy ještě donedávna dělily) rovným dílem, nyní mi tedy narůstá dluh i tady doma a i když snad "přerušení služeb" nehrozí, je to dluh, který mě trápí nejvíc. Upomínky a připomínky, jsou totiž doručovány osobně a občas ne zrovna zdvořilým způsobem, který dodržují i ty nejnaléhavější z těch úředních, které již téměř odhalují i totožnost exekutora, který by nás případně poctil svojí návštěvou. Navíc cítím i to, že v mém věku, bych spíš já měla začít přebírat zodpovědnost za své rodiče, nikoli naopak a nesu to dost špatně i bez jejich poznámek. Třičtvrtě roku, jen s částečným invalidním důchodem, dvěma dětmi a frontou faktur a závazků, které se v pořadí neustále předbíhají, je (a snad budu moci brzo říct byla) zatěžkávací zkouška. No, chvílemi i docela peklo.

.....V této situaci a za těchto okolností, jsem tedy nakráčela do pojišťovny a očekávala věci příští. Byly na mě dvě, jedna slečna, která se mě zdvořile zeptala, zda mi nebude vadit přítomnost její školitelky, od pohledu zkušené harcovnice v oboru pojištění všeho druhu. Jelikož jsem proti jejímu dozoru neměla v zásadě námitek, přistoupila slečna Zdvořilá k jádru pudla. Byla mi sdělena, pro mě nikoli překvapivá zpráva, že moje supervýhodná a jasu plná pojistka zesnula tiše a v pokoji prvního května, na naprostý nedostatek finančních prostředků. Ani mě nenechaly zaslzet a hned mi radostně oznámily (obě najednou, jen s menším časovým posunem), že můžeme okamžitě a střelhbitě uzavřít pojistku novou a těch pár peněz, které přeci jen během šesti let na místo určení dorazily, použít jako základní vklad.

.....Trošku (ale jen nepatrně) jsem je zklamala popisem situace, ve které se právě nacházím a kterou jsem nastínila i vám ( vdova, dvě děti, invalidní důchod s nejistými zdravotními vyhlídkami do budoucna jako jediný příjem, žádná práce, dluhy, dluhy a zase dluhy). Stačil jen okamžik a paní Zkušená tyto informace prohnala svým "kompjůtrem", ukrytým za zamyšleným čelem a hned se jala vlastním příkladem zaškolovat svoji učenku "Tak a tady vidíte, co všechno může život přinést, tím spíš, byste měla myslet na budoucnost svých dětí, co kdyby se něco...." Nedopověděla, ale bylo to jasné, co kdybych z nich udělala úplné sirotky, to bych si vzala na zodpovědnost, nechat po sobě jen dluhy? Vyjádřila jsem pochopení pro její oprávněné obavy o mé zdraví a život, nicméně musela jsem trvat na svém, ujištěním, že v mém rozpočtu se nenajde ani jediná koruna, která by na oltář budoucnosti mohla být obětována. Ve chvíli, kdy byl slyšet jen hukot spojů jejího mozku, jsem se stihla zeptat slečny Zdvořilé, zda tedy to, že jsem posílala, sice směšný, přesto však vyčíslitelný příspěvek na, nyní už zmařenou, vyhlídku na bohatství, má pro mě v tuto chvíli nějaký, nejlépe finanční, důsledek. Slečna Zdvořilá, byla zatím víc zdvořilou, než pojišťovačkou a tak na mě vychrlila, že samozřejmě ano a že to tu pro mě už předem vyčíslila, za což byla stižena krutě ledovým pohledem paní Zkušené. Pronesené však už nebylo možno vzít zpět a tak mi, ač nerada, prozradila sumu, kterou bych měla dostat vyplacenou.

.... Zastihla mě nepřipravenou, částka devatenáct tisíc, mi opravdu vyrazila dech, neboť zhruba o devatenáct tisíc převyšovala má očekávání (na tom pěkném a poučném školení si dali záležet, aby nám podali pouze ty informace, které vedly k přesvědčení, že pojistka vydá finanční obnos pouze ve dvou případech, při oslavě šedesátin, nebo po vaší smrti (tedy mojí) a že tudíž její rušení, kdykoliv v jejím průběhu, nemá absolutně žádný význam ) a moje netrénovaná tvář to bezelstně prozradila. Pro někoho, kdo má čtrnáct dní před "výplatou" v peněžence třista padesát osm korun a tři šupiny z vánočního kapra, to byl ekvivalent všech zaplacených složenek, ekvivalent vyrovnání (jen té části, narostlé za posledního půl roku, ale přesto) jisté obrovské pohledávky, kterou tu kdosi zanechal a která s námi pobude ještě tak sedm let, ekvivalent nákupu, normálního, kdy koupit rohlíky i chleba v jeden den, není hříšné utrácení, ekvivalent nesmírné úlevy, od věčných strachů, kdy zas dorazí výhrůžná obálka, ekvivalent... "by jsme to mohli udělat tak", probralo mě ze snění. "Promiňte, ještě jednou", požádala jsem paní Zkušenou, aby zopakovala svoji geniální myšlenku. "Říkám, že je vidět, že jste s těmi penězi nepočítala, (no to měla sakra pravdu), tak to bychom tedy mohli uzavřít tu novou pojistku, peníze z té staré použít na vklad za první rok a ještě by vám zbylo i něco v hotovosti" lákala hlasem strychninověmedovým. "Já, ale netuším, co bude za rok, jestli na tom nebudu stejně jako teď, nebo ještě hůř ", odrazila jsem smeč. Zatím co, velice nerada, vydala pokyn slečně Zdvořilé, ať to tedy hodí na papír, že i přes varování zarputile odmítám bezstarostnou budoucnost, stále uvažovala kudy na mě, "A co vaše dcera, nechtěla by pojistku převzít ona"? Pobaveně jsem se usmála při představě Rézky, která zatím ve svém nespokojeně spokojeném životě nevydělala ani korunu, kterak přebírá životní pojistku, v jejíž vyplacení ve svůj prospěch původně "doufala", tedy obrazně (doufám já). I tato varianta byla zamítnuta, nespokojený obličej paní Zkušené, mi měl vyjádřit, jak nezodpovědně si zahrávám z osudem svým i svých dětí a s osudem vůbec, neboť je známo, že maximum všech neštěstí přichází, dle jistých pojišťováckých zákonů schválnosti, právě po zrušení pojistek.

.... Během úkonů, které vyžadoval šiml úřední, zkoumala pátravě moji původní smlouvu a pak se s novou nadějí v hlase zeptala "Vy jste pracovala na poště"? "A uzavírala jste pojistné smlouvy?" "A hledáte práci, neměla byste zájem pracovat u nás?" Nebudu vypisovat klady a pozitiva, která na mě vychrlila, neboť nechci působit dojmem, že jsem s nimi uzavřela smlouvu o vyhledávání nových pojišťovacích agentů přímo na blogu. Ale byly tam, jenže, jenže já jsem člověk, co čte mezi řádky, i když tam nic není, jsem člověk, který pozná zakousnutého buldoka, který by udělal cokoliv, jen aby nemusel pustit, jsem chorobně nedůvěřivá a z pošty poučená o přechodech mezi dobrovolnou povinností a nedobrovolnou kudlou na krku. A protože jsem zároveň nesmělá, řekla jsem cosi jako "když já nevím, jestli bych na to měla..." no, žaludek jsem chtěla říct, ale jelikož jsem přinejmenším stejně zdvořilá, jako slečna Zdvořilá, řekla jsem "sílu, přesvědčovat lidi, aby si" ( málem jsem zase uklouzla a řekla, zakládali něco, co nechtějí) "aby si v dnešní době, uvědomili všechna rizika" no fuj, to bylo o fous, už neřeknu ani slovo. Nicméně dala jsem jí telefon, to jsem už vzdala, převzala poučnou brožurku, jaká "pro změnu" světlá budoucnost, by mě čekala v jejich týmu a pomalu se sbírala k odchodu. Už na půli cestě ke dveřím, na mě buld... ehm, paní Zkušená zavolala, "vidím, že u nás máte jen tu životní pojistku (no, už ani tu ne, mnula jsem si, úplně nezodpovědně, v duchu ruce), nechtěla byste si pojistit třeba domácnost?" "Ne, děku"- ji, už přiskříply dveře, takže musím uznat, že můj odchod, by se mohl jevit poněkud nezdvořilým.

.... Nepatrně zděšena svým nehorázným přístupem k budoucnosti, zato plně uspokojena svým zodpovědným přístupem k současnosti, která přece, chtě nechtě, musí budoucnosti předcházet, aby tato vůbec mohla přijít, jsem odplouvala ulicí na obláčku fantazíí, co všechno se dá pořídit a vyřídit za tu nechutně horentní sumu, která mi má, v průběhu příštího měsíce, přistát v poštovní schránce. Během cesty domů se mi rozum trošku vrátil, stejně jako schopnost základních počtů, takže obláček odplul sám a já to došla pěšky, ale náladu mi to zkazit nemohlo.

Je mi jasné, že mi ty peníze usnadní současnou krizovou situaci, do doby, než sociální správa usoudí, zda máme, či nemáme nárok na vdovský a sirotčí důchod a zbaví mě těch horších, ze špatných, pocitů dluhů, které mám, víc nic.

Jen jsem tak začala zvažovat, jak vlastně přesně silný je můj žaludek a uvažuji o tom doposud, i když vlastně přesně vím, jsem z těch, kteří by si v pojišťovnictví nevydělali ani na slanou vodu.

Jenže, neměla bych já trochu zodpovědněji myslet na svoji budoucnost? V případě, že bych se zavázala, uvázala, nebo v mém případě spíš odvázala a šla do toho, měla bych totiž nárok na třicetiprocentní slevu na vlastní pojištění. A budoucnost by byla zachráněna.

Zkušební otázka: nechtěli byste někdo životní pojištění? Nebo aspoň tu domácnost. No nic, já tušila, že vás nepřesvědčím.